Lucullus, římský politik a generál, měl vznešený původ, talent a tíhl k filozofii. Vzpomínat na něj jen proto, že se jeho hosté přejídali a pili z pohárů posázených drahokamy, by bylo nespravedlivé.

Rčení pod rentgenem Praha 7:08 31. prosince 2017 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Lucius Licinius Lucullus byl římský politik a generál. Měl vznešený původ, velký majetek, řečnické nadání, vojevůdcovský talent a na římské poměry velký cit pro sociální spravedlnost.

Bojoval proti pontskému králi Mithradatovi, zapřisáhlému nepříteli Římanů, a vyhnal ho z jeho království na severovýchodě Malé Asie. Porazil i Mithradatova spojence a zetě Tigrana, krále arménského.

Jenže potom vypověděli Lucullovi poslušnost jeho vlastní vojáci. Neuměl se snížit na jejich úroveň. Tíhl k filozofii, měl o sobě příliš vysoké mínění a přísně vyžadoval kázeň.

Bylo veřejným tajemstvím, že vzpouře proti Lucullovi napomohli ti, kteří chtěli z Malé Asie hmotně těžit - římští lichváři a nájemci daní. Vysávali tuto provincii, dokud jim to Lucullus nezatrhl. Anuloval všechny úroky, které překračovaly výši vypůjčené částky, a povolenou úrokovou sazbu snížil z osmačtyřiceti na dvanáct procent. Nařídil také, že věřitel může zabavit jen čtvrtinu dlužníkových příjmů. A do čtyř let bylo po dluzích.

V roce 67 před Kristem, po vojenské vzpouře, byl Lucullus povolán zpět do Říma a plody jeho vojenských tažení sklízel jiný generál, Pompeius.

Po návratu do hlavního města se Lucullus občas zapojil do rozpravy senátu, jehož byl členem, ale důsledně odmítal všechny nabídky, aby převzal nějaký úřad. Více než politika ho zajímaly jiné věci. Žil v krásných vilách obklopen uměleckými předměty a řecky psanými knihami. Založil park. Ve svých ovocných zahradách se těšil třešněmi, které dal dovézt z Pontského království; je to první doložený případ výsadby tohoto stromu v Evropě.

Ale zejména se těšil z lukulských hodů - nákladných, rozmařilých hostin, které proslavily jeho jméno natolik, že zůstalo zachováno dva tisíce let. 

Další nespravedlnost. Na Luculla by se nemělo vzpomínat jen proto, že se jeho hosté přejídali a pili z pohárů posázených drahokamy.

Milan Slezák Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít