Obolus. Otázka pro podsvětní berňák: platí přízračný převozník řádně daně?

Věta „Pořídil jsem to za nepatrný obolus“ dokládá výhodnou koupi - a také neznalost. Obolus je totiž nepatrný už sám o sobě, byla to nejdrobnější starořecká mince. Dá se však někomu vytýkat používání nadbytečných přívlastků v době, kdy nabídky supermarketů jsou „neodolatelné“, chuti jsou „ještě krémovější“ a dovolené musejí být „nezapomenutelné“?

Rčení pod rentgenem Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Rčení pod rentgenem Milana Slezáka: Obolus. | Foto: Osaro Konečná, iROZHLAS | Zdroj: Český rozhlas

Obolos (koncovka -us je latinská) začal svou kariéru jako obelos, což byla železná tyčka o váze 0,73 gramu. Než byly v Řecku dány do oběhu první mince, platilo se kromě obelů též kovovými trojnožkami a kotli, kravami, ovcemi či kozami.

Svou původní váhu si obolos zachoval i jako mince.

OBOLUS

Řecky obolos, drobný peníz, už sám o sobě nepatrný. Šest obolů však dalo dohromady jednu drachmu a za tři drachmy, neboli za osmnáct obolů, se už dalo pořídit sele.

Šest obolů se rovnalo jedné drachmě. Drachmé se původně říkalo svazku šesti obelů. V názvu (od drattomai - pojímám) se obráží zkušenost, že do ruky se vejde šest těchto tyček. V Aténách pátého století před Kristem, kde mince měly vysokou míru ryzosti, vážila stříbrná drachma 4,36 g a obsahovala až 983 tisícin čistého kovu. Cena selete se v těch časech pohybovala kolem tří drachem. Průměrně zručný řemeslník si na sele vydělal za tři dny.

Oboly posloužily lidem i po smrti.

Než se nebožtík v doprovodu boha Herma odebral do podsvětí, vložili mu příbuzní pod jazyk obolos. Hermes dovedl stín mrtvého k řece Vzdechů - Acheronu, k hranici, za níž začínalo podsvětí. Tam provozoval převoznictví nevrlý stařík Charon. Za obolos převezl stín zemřelého na zpuchřelé pramici přes Acheron - ale až po ujištění, že mrtvý byl řádně pohřben. Anebo že mu někdo postavil alespoň symbolický hrob, kenotaf.

Stříbrný obolus krále Demetria I. Poliorketa (337 - 283 př.n.l.). | Zdroj: Wikimedia Commons

Co dělal Charon s oboly, které si na pochmurném místě vydělal, není známo. Stejně jako to, zda ze své živnosti platil daně. Pokud je platil, snad byly mírné, vždyť měl rizikové povolání - když převezl živého Herakla, odpykal to ročním vězením. Kdopak asi v mezidobí inkasoval u Acheronu oboly? Kdo se chopil charonského bidla? Nepřeklenuly tehdy podsvětní autority Acheron provizorním mostem? Hlídat by ho mohl několikahlavý pes Kerberos. Zdarma. (Rčení o Kerberovi: Hlídá jak Kerberos. Kolikže děsivých uslintaných hlav tu na nás vlastně štěká?)

RČENÍ POD RENTGENEM

Achillova pata, medvědí služba, Potěmkinovy vesnice... Známá rčení, jimž každý rozumí. Ale víme, co se za nimi skrývá? A znamenají vůbec to, co dřív? Po jejich stopách se v rubrice RČENÍ POD RENTGENEM vydává Milan Slezák, zahraničněpolitický analytik Českého rozhlasu se zálibou v historii a filosofii.

Přes most či lávku se na onen svět chodilo u mnoha národů, například u Peršanů a starých Slovanů. I mezi Slovany však byla rozšířena víra v převozníka vozícího duše přes podsvětní řeku. I oni dávali svým mrtvým do úst či do ruky drobné mince, aby měli převozníkovi čím zaplatit. Takovému daru říkají archeologové podle antického vzoru obolus.

Peníze v ústech nebožtíků se nacházejí také v germánských hrobech na území dnešního Dánska, Švédska a Německa. V těchto případech však nejde o mince pro Charona. Germáni věřili, že zesnulý bude moci v záhrobí vést důstojný život pouze tehdy, když si ponechá třetinu svého jmění. Vylupovači hrobů měli z této představy náramnou radost.

Kvůli nim se nakonec i u Germánů pohřbívalo jen s jedinou mincí - ta měla symbolicky představovat nebožtíkův podíl. 

Milan Slezák Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme