Tisková konference předsedů HZDS Vladimíra Mečiara a ODS Václava Klause po 3. kole jednání se konala 17. června před sídlem ODS. | ČTK, Doležal Michal

Rozpad za šest měsíců.
Jak politici v roce 1992 expresně
domluvili rozdělení federace

Praha | Vojtěch Berger, Jaroslav Skalický |

Čtěte celý článek

Rozpad za šest měsíců. Jak politici v roce 1992 expresně domluvili rozdělení federace

Nejpozději měsíc po parlamentních volbách z jara roku 1992 už bylo jasné, že udržet společný stát pohromadě nepůjde. Vítězové voleb v Česku a na Slovensku se nemohli shodnout na dalším státoprávním uspořádání. Hnutí za demokratické Slovensko prosazovalo formát konfederace nebo unie, ODS trvala na federaci. Začátkem července 1992 už měly obě strany za sebou několik jednání. Karavany delegací se přesouvaly sem a tam. Brno, Praha, Bratislava…

3. července 1992 po nesouhlasu slovenské části poslanců nezvolilo Federální shromáždění Václava Havla prezidentem ČSFR. Havel to bral jako prohru, protože mu bylo jasné, že tak nedokáže zabránit rozpadu společného státu. V ten samý den už ale hledal cestu, jak se stát prezidentem České republiky, která měla teprve vzniknout.

O rozpadu bez Havla

„Jistě, prezident chápal svou kandidaturu jako přímo spojenou se svým úsilím o zachování československé federace. Já si myslím, že HZDS jako vítězná strana ve volbách na Slovensku a osobně pan premiér (slovenské vlády) Mečiar dávali najevo, že o budoucí podobě nebo nepodobě československé federace bude rozhodovat on a Václav Klaus, který vedl vítěznou stranu v českých volbách, to znamená ODS, nikoliv prezident Havel. Oni u toho prezidenta Havla zkrátka a dobře nechtěli,“ vysvětluje tehdejší situaci Michael Žantovský, v té době prezidentův mluvčí. Václav Havel stál principiálně na straně společného státu Čechů a Slováků a o správnosti svého postoje přesvědčoval veřejnost i politiky. Slovenští poslanci mu ale v prezidentské volbě dali najevo, že budoucnost svého národa vidí jinak.

Volba prezidenta 3. 7. 1992

V prvním kole obdržel Václav Havel ve Sněmovně lidu 79 hlasů z celkových 149 a nebyl tudíž zvolen. V české části Sněmovny národů dostal 47 hlasů z celkových 74 hlasů a zvolen byl. Ve slovenské části SN obdržel 22 hlasy z celkových 75 hlasů a zvolen nebyl. V druhém kole obdržel Václav Havel v SL 80 hlasů z celkových 149 hlasů, což stačilo k absolutní většině a zvolen byl. V české části SN obdržel 45 hlasů z celkových 74 hlasů a také byl zvolen. Ve slovenské části SN ale získal pouze 18 hlasů z celkových 75 možných zvolen nebyl. Poprvé v dějinách Československé republiky tak prezident nebyl zvolen.

Jak volba může dopadnout, naznačovaly podle Pavla Kačírka, režiséra televizního dokumentu Jak odchází prezident, už některé předchozí události. „Havel byl už dříve v Bratislavě a házeli po něm rajčata, a obecně se mu tam říkalo Vašo-Šašo. Bezprostředně předvolební návštěva byla taky určitým signálem, jak se události budou dál vyvíjet. Byli tam příznivci a odpůrci Havla a zřejmě, že se tam sešly tyhle dvě skupiny, tak bylo znát, že na Slovensku dochází ke snahám se Havla zbavit,“ tvrdí Pavel Kačírek, který dění spolu s filmovým štábem sledoval.

Hned po prvním nevydařeném kole voleb chtěl Havel z prezidentské funkce odstoupit. Poradci mu to rozmluvili. Režisér Pavel Kačírek při neúspěšné volbě Václava Havla zaznamenal zajímavou situaci, kterou nakonec do svého filmu ani nezařadil: „Tam bylo téma, že se uvažovalo, jakým způsobem by se mohl Havel stát českým prezidentem. Tam už byla úvaha dopředu, že se rozpadne republika, a už se tam uvažovalo o tom, jakým způsobem Havel osloví strany, která strana by ho mohla kandidovat a tak dále.“

Oslavy přijetí Deklarace o svrchovanosti SR v Bratislavě v červenci 1992.

17. července Slovenská národní rada přijala Deklaraci o svrchovanosti Slovenské republiky. A ve stejný den Václav Havel oznámil, že na prezidentskou funkci 20. července abdikuje.

„Neumím si představit, jak bych mohl za těchto okolností a v nelehké době, která nás čeká, dobře zastávat svůj úřad. Nemohu nést odpovědnost za vývoj, na který přestávám mít vliv. Tak, jako se nechci stát brzdou historického vývoje, nechci být ovšem ani pouhým dosluhujícím úředníkem, který bude ještě několik týdnů čekat na okamžik, kdy definitivně opustí svůj úřad, a který bude po tu dobu jen pasivně pozorovat další dění a jen formálně plnit své formální povinnosti,“ řekl prezident v abdikačním projevu.

Abdikační projev Václava Havla.

Text Deklarace o svrchovanosti Slovenské republiky

My, demokraticky zvolená Slovenská národná rada, slávnostne vyhlasujeme, že tisícročné úsilie slovenského národa o svojbytnosť sa naplnilo.
V tejto historickej chvíli deklarujeme prirodzené právo slovenského národa na sebaurčenie tak, ako to zakotvujú aj všetky medzinárodné dohody a zmluvy o práve národov na sebaurčenie.
Uznávajúc právo národov na sebaurčenie, vyhlasujeme, že aj my si chceme slobodne utvárať spôsob a formu národného a štátneho života, pričom budeme rešpektovať práva všetkých, každého občana, národov, národnostných menšín a etnických skupín, demokratické a humanistické odkazy Európy a sveta.
Touto deklaráciou Slovenská národná rada vyhlasuje zvrchovanosť Slovenskej republiky ako základ suverénneho štátu slovenského národa.

Přijetí Deklarace o svrchovanosti ve Slovenské národní radě.

Ještě ten večer se na Slovensku rozhořely vatry svrchovanosti. Ohně zapalované na kopcích i v nížinách napříč celou zemí měly symbolizovat „konec tisíciletého úsilí Slováků o samostatnost“. Přesně tak to říkali politici třeba na Kremnických baních, v místě údajného geografického středu Evropy, kde se rozhořela vůbec první vatra svrchovanosti. Zněly buditelské básně a mluvilo se o krásné budoucnosti.

První vatra svrchovanosti, Kremnické Bane, červenec 1992.

Odpočítávání začíná

Náznaky, že vývoj v Československu půjde právě tímhle směrem, byly v zemi patrné už pár týdnů. Už 19. června 1992 po jednání v Bratislavě vystoupili Václav Klaus a Vladimír Mečiar s následujícím prohlášením:

(Vedení ODS a HZDS) konstatují rozdíly svých volebních programů a politických cílů v oblasti státoprávního uspořádání, neboť ODS pokládá za jedinou rozumnou a funkční formu, vhodnou pro dnešní Českou a Slovenskou Federativní Republiku, federaci (s jedinou mezinárodněprávní subjektivitou), a HZDS za ni pokládá konfederaci s mezinárodněprávní subjektivitou obou republik. ODS nepovažuje konfederaci s mezinárodněprávní subjektivitou obou republik za společný stát, ale za svazek svou samostatných států. Než konfederaci, dává ODS přednost dvěma zcela samostatným státům, tj. ústavnímu rozdělení současného státu (přepis ze slovenštiny).

24. června 1992 vznikla nová slovenská vláda, kterou vedl šéf HZDS Vladimír Mečiar. O pár dní později začala fungovat i vláda česká, v čele s předsedou ODS Václavem Klausem. A právě to, že Klaus nakonec neusiloval o post federálního premiéra, byl podle pozorovatelů jasný signál, že Čechy a Slováky čeká rozchod. Vznikla také ještě vláda federální pod vedením Jana Stráského. V tu dobu už ale bylo o rozpadu vlastně rozhodnuto.

Veřejnost sice věděla, že politici o rozpadu státu jednají a že Československo může skončit. V horkém létě ale rozdělení státu mnohým připadalo jako nějaký abstraktní scénář.

Anketa o rozpadu ČSFR.

Vila jako symbol rozpadu

Pár dní poté začala olympiáda v Barceloně, která trochu přehlušila frustraci řady Čechů a Slováků z politiky. Bylo to naposledy, co Československo vystupovalo na olympijských hrách jako jeden stát.

Následoval další maraton jednání mezi HZDS a ODS. Nová místa rozhovorů, nové neshody. V polovině srpna 1992 Václav Klaus prohlásil: „Teď jde jedině o to, jak zařídíme, aby Federální shromáždění přijalo potřebný zákon o zániku federace.“ K tomu ale mělo nakonec dojít až koncem listopadu. Nejbližší mezník se jmenoval Tugendhat, brněnská vila, ve které se český a slovenský premiér 26. srpna 1992 sešli na dalším kole jednání o budoucnosti státu. Kdo tomu nechtěl věřit do té doby, od tohoto dne už musel. Československo s koncem roku 1992 přestane existovat.

Vladimír Mečiar na své chalupě v létě 1992.