Rusín Demjan prošel sovětským gulagem, východní frontou a po válce se stal bachařem

Čechoslovák Michal Demjan jako mladík utekl do Sovětského svazu. Lepší život zde nenašel, obratem putoval do gulagu, ze kterého se dostal až po útoku Hitlera na SSSR. V řadách československých jednotek utrpěl zranění, po válce pracoval jako bachař na Pankráci.

Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Rusín Michal Demjan | Zdroj: Post Bellum

Michal Demjan se narodil roku 1921 v Československu na Podkarpatské Rusi v obci Vyšný Verecký, která se dnes jmenuje Verchni Vorota.

Přehrát

00:00 / 00:00

Rusín Demjan prošel světským gulagem, východní frontou a po válce se stal bachařem

Na začátku války území obsadili Maďaři, spojenci nacistického Německa. Demjanovi stejně jako většina sousedů hospodařili: „Moc mě to nebavilo. Tátovi jsem řekl, že se chci stát automobilistou, profesionálním šoférem. To byl můj sen. Táta to hned zamítl a dělal si z toho legraci. A to mě štvalo. Tak jsem si řekl, že až budu dospělý, tak uteču,“ vzpomíná Michal Demjan, který se v roce 1939 utekl s osmi asi stejně starými kluky z vesnice do Sovětského svazu.

Někde u lesa za čárou si zakouřili a dopili vodku, kterou si koupili na posilnění. Netušili, že je sleduje dvojice rudoarmějců. Během dramatické scény byli zatčeni. Jeden voják zvolal na druhého: „Zastřel je!“ Poděšení kluci prosili, ať to nedělají, že hledají jen práci. Jejich přání jim lidový komisař NKVD, který je odsoudil na tři roky do lágru, vlastně vyplnil.

Dozorci se hřáli, vězni umírali

Demjan se ocitl v sibiřské Tolokňance. Dvanáct hodin denně rubal stromy. Jeho norma činila sedm kubíků na den, ke splnění normy bylo potřeba pokácet minimálně deset stromů, oklestit je a stáhnout k řece, po které se splavovaly dál.

Obec Vyšný Verecki (Vrchni Vorota) | Zdroj: Post Bellum (5002401)

„Ráno jsme pochodovali do lesa. Dozorcům jsme rozdělali oheň, u kterého se celý den hřáli. My zatím rubali. V létě nás nejvíc obtěžovali komáři, takže jsme nosili takové síťky přes obličej. Zvládal jsem to, byl jsem silný. Ale čtyřicátníci už neměli šanci, ti umírali,“ popisuje Demjan, který v táboře přežil více než dva roky.

Denně měl nárok na 70 gramů chleba. Za dvanáct hodin porazil až 15 stromů, čímž získal chleba navíc – 110 gramů, což jsou zhruba dva krajíce. Kromě chleba vězni snídali a obědvali vodovou polévku, k večeři bramboru, za odměnu dostávali kousek ryby.

Michal Demjan ve Vyšných Hágách, leden 1945 | Zdroj: Post Bellum (5002401)

Onemocněl. Horečky sice ustoupily, ale zeslábl natolik, že ho velitel pracovní čety nechával v táboře. Mátožil se kolem kuchyně, kde hledal mezi odpadky syrové rybí hlavy, kterými se živil. Všiml si ho postarší běloruský kuchař, který mu řekl, že doma na něj čeká stejně starý syn a on mu ho připomíná. Demjan byl zachráněn. Stal se pomocníkem v kuchyni, drhl kotle. Po čase dokonce vařil a vydával ostatním vězňům polévku.

Když se ráno osm chlapců z vesnice nevrátilo, jejich vystrašené matky se společně vypravily hledat je na hranice. I s nimi to špatně dopadlo. Sovětští vojáci je odvlekli do věznice, kde se se svými dětmi shledaly, ale ne na dlouho. Lidoví komisaři NKVD je nechali transportovat na otrocké práce do textilních továren. Demjanova otce zatím okupační úřady odvedly do maďarské armády, později rukoval po boku wehrmachtu na východní frontu.

S otcem stáli proti sobě

Michal Demjan se z lágru dostal díky československé diplomacii, která vyjednala vznik vojenské jednotky v Buzuluku. Demjan se stal pomocníkem u lehkého kulometu. V bitvách v Rusku netušil, že útočí proti vlastnímu otci: „Můj otec byl proti mně. Po válce mi říkal, že byl na stejných místech jako já. To je osud,“ se zvláštním výrazem ve tváři vysvětluje dnes 93letý Demjan.

Michal Demjan | Zdroj: Post Bellum (5002401)

V noci na 9. března 1943 ho během útoku přes zamrzlou řeku Mža na Sokolovo zranili. Němci ho povrchově zasáhli ve tváři, druhá rána mu prostřelila pravou ruku. Po několika měsících ho z nemocnice v Mičurinsku odeslali k 44. gardové divizi Rudé armády.

Obsluhoval těžký kulometu Maxim, který připomíná malé dělo na kolečkách. Na severu Kurského oblouku u běloruské Rečice ho znovu Němci málem zabili. Střepina ho zasáhla do nohy.

Po zotavení na začátku roku 1944 se vrátil zpátky k československé armádě, která se formovala v Rovně. Při prvních bitvách na Dukle se mu udělalo špatně od žaludku, zvracel a trpěl malátností. Polní doktor diagnostikoval žloutenku a opět ho odeslal do nemocnice. Na frontu se už nevrátil.

Zpátky domů? 

Po válce se v Praze hlásil na úřadech. K jeho velkému údivu mu sdělili, že je alespoň podle červeně přeškrtnutých dokumentů mrtev. Když pomocí dokladů, které získal při propuštění z gulagu, dokázal, že je živý a zdravý, přidělili ho do malého strážního oddílu, který doprovázel vlaky UNRRA. Procestoval kus světa, ale žádní bandité na vlak nezaútočili.

Michal Demjan (vpravo) v UNRRA, Benátky1946 | Zdroj: Post Bellum (5002401)

V srpnu 1947 Michal Demjan svlékl uniformu a zařekl se, že s armádou už nechce mít nic společného. Domů na Podkarpatskou Rus za rodiči se vrátit rozhodně nechtěl.

„To už byl Sovětský svaz. To bych byl blázen. Chtěl jsem zůstat v Praze. Nikoho jsem tu neměl, nebylo to jednoduché. Kamarádi z války mi poradili, abych šel na ministerstvo spravedlnosti a přihlásil se ke Sboru vězeňské stráže. Musel jsem projít vědomostním pohovorem, pamatuju se, že se ptali, jaké znám řeky v Číně. Vzpomněl jsem si na Jang-c'-ťiang a Žlutou řeku a jim to stačilo,“ směje se Demjan.

Požadoval místo na pražské Pankráci. Přijali ho, ale odeslali do Valdic, kde hlídal převážně tzv. retribuční vězně, mezi kterými byli nacističtí kolaboranti, představitelé okupačních úřadů: „To byli vesměs slušní lidé. Až na výjimky. Dalo se s nimi mluvit. Odeslali mě s vězni na tři týdny na statek kousek od věznice, kde museli pracovat během sklizně na poli.“ Tady se mu prý poprvé připomněl gulag. Proto se k vězňům choval shovívavě.

Mezi vězni kamarádi z fronty

Hodně se prý změnilo po únoru 1948. Všechny bachaře staré gardy, kteří nastoupili před únorovým komunistickým pučem 1948, rozstrkali po všech možných věznicích. Jeho poslali do okresní věznice v Mikulově, kde se plnily cely útěkáři, kteří se pokusili přejít hranice do Rakouska. Na konci roku 1948 dostal k svému překvapení výzvu, aby nastoupil v Praze na Pankráci.

„Byla to špatná služba. Víte, já jsem mezi vězni poznal řadu mých kamarádů z fronty. Ani nevím, proč tam byli, do něčeho se zamotali. Těm jsem pomáhal, pokud to šlo. Nosil jsem jim jídlo, pití, cigarety, ale udali mě,“ vysvětluje Demjan své propuštění od sboru v polovině roku 1949.

Michal Demjan v roce 2010 | Zdroj: Post Bellum (5002401)

Do pankráckých cel se mimo jiné dostávali političtí vězni, kteří procházeli těžko popsatelnými vyšetřovacími metodami StB inspirovanými nacistickými a sovětskými způsoby. Komunističtí oponenti, odbojáři, ale i lidé, které komunisté považovali za potenciální hrozbu – politici, profesoři, umělci, vojáci a mnoho dalších zažilo mnohaměsíční samovazby, týráním hlady, nespaním, ve vyšetřovnách je estébáci svazovali a tloukli do bezvědomí.

Vězni se učili osnovy vykonstruovaných procesů, kde se k údajné velezradě dobrovolně přiznávali. Svěřovali se dozorci Demjanovi s tím, co prožili? Prosili ho o pomoc? Stěžovali si na zacházení?

Na návštěvě Podkarpatské Rusi v 50. letech, Michal Demjan druhý zleva | Zdroj: Post Bellum (5002401)

„Ale ano, stěžovali, někteří. Ale asi protože museli poslouchat. Neviděl jsem, že by někoho mlátili. Tedy párkrát jo. Fackovali je. Ale odůvodňovali to,“ hájí se Demjan, který měl sám strach, že by mohl dopadnout jako jeho přátelé z války.

O tom, co prožil v sovětském gulagu, mluvil jen s nejbližšími přáteli z Podkarpatské Rusi a Volyňáky, kteří už před válkou zažili sovětskou kolektivizaci a řada z nich stejně jako Demjan i gulag: „Párkrát jsme se o tom bavili. Říkali jsme, že je to tady stejné jako u nás doma.“

Po tom, co ho v roce 1949 vyhodili z bachařského sboru, hlásil se na pracovním úřadu. Do kladenských hutí, kam ho úřad poslal, raději nenastoupil: „To se mi pochopitelně nechtělo, ale ptal jsem se veteránů, kde se má cenu poptat.“ Na doporučení vzal místo v pražských papírnách, kde jako tiskař obalů pro máslo vydržel až do důchodu.

Mikuláš Kroupa Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme