‚Naprostý horor, zde je srdce temnoty.‘ Od hrůzné genocidy ve Rwandě uplynulo čtvrt století

Ugandští rybáři pohřbívají oběti genocidy ve Rwandě. Jejich těla byla objevena ve Viktoriině jezeře, kam je odnesla řeka Kagera (20. května 1994) | Foto: Stringer | Zdroj: Reuters

Bývá označována za poslední genocidu ve 20. století, nejrychlejší genocidu vůbec či za nejhrůznější násilný čin co do počtu mrtvých po dnech. Při genocidě ve Rwandě, která vypukla z 6. na 7. dubna 1994 a skončila 18. července 1994, zmasakrovali hutuští extremisté za 100 dní na 800 tisíc menšinových Tutsiů a umírněných Hutuů a asi 2,7 milionu lidí muselo uprchnout ze svých domovů.

Kigali (Rwanda) Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Zabito bylo podle odhadů na 20 procent obyvatel země a asi 70 procent rwandských Tutsiů. Rychlost zabíjení byla omračující: podle vlády bylo každý den zabito na 10 tisíc lidí, 400 za hodinu a sedm za minutu - podle francouzského historika Gérarda Pruniera to bylo pětkrát horší masakrování lidí než při nacistickém holokaustu.

Za genocidu ve Rwandě 25 let. Francouzský soud potvrdil trest pro Pascala Simbikangwu

Číst článek

Vraždění v malé a chudé Rwandě uprostřed Afriky začalo poté, co bylo 6. dubna 1994 sestřeleno letadlo s prezidenty Rwandy Juvénalem Habyarimanou a Burundi Cyprienem Ntaryamirou. Oba patřili k Hutuům.

Kolik osob nepřežilo následnou tříměsíční genocidu je stále předmětem dohadů. Podle OSN zahynulo na 800 tisíc lidí, většinou Tutsiů, rwandská vláda uváděla přes milion mrtvých, z toho asi deset procent Hutuů.

Miliony uprchlíků i nárůst nakažených HIV

Genocida se hluboce zapsala do osudu Rwandy i sousedních zemí. Vedle milionů uprchlíků a zřetelného vlivu na války v sousedním Kongu například mnohonásobně vzrostl počet infikovaných virem HIV, zničena byla infrastruktura země a vylidnění vedlo k velkému propadu ekonomiky. Diskutovanou otázkou zůstává role mezinárodního společenství, jež nedokázalo genocidě zabránit. Krutost masakrů zobrazil například příznivě přijatý film Hotel Rwanda režiséra Terryho George z roku 2004.

Etnický konflikt mezi většinovými Hutuy a menšinovými Tutsii, v jehož pozadí byly spory o půdu, doutnal ve Rwandě již delší dobu. Hutuové a Tutsiové byli přitom původně spíše společenskými kategoriemi.

Vládnoucí Tutsiové - majitelé stád - tvořili 14 procent obyvatel a Hutuové byli většinou pastevci a rolníci. S přispěním koloniálních velmocí však mezi nimi rostla nenávist. Tutsiové tvořili totiž v koloniálních časech vládnoucí skupinu s mnoha výhodami, po vyhlášení nezávislosti v roce 1962 ale měli v zemi převahu Hutuové.

Etnické čistky

Do roku 1964 bylo při střetech zabito na 20 tisíc Tutsiů a další statisíce byly vyhnány ze země. V roce 1973 se k moci dostal Habyarimana, který svůj režim za pomoci Francie založil na rasové ideologii proti Tutsiům.

Ti proto vytvořili Rwandskou vlasteneckou frontu (FPR) a v říjnu 1990 zahájili ofenzívu. Smír nepřineslo ani zavedení plurality v červnu 1991, ani dohody ze srpna 1993, které počítaly s paritním zastoupením obou etnik a ustavením prozatímní vlády. Plnění dohod měla podpořit Pozorovatelská mise OSN pro Rwandu (UNAMIR).

Zatímco Francie dál vyzbrojovala Habyarimanův režim, na severu země prováděly etnické čistky milice Réseau Zéro (Síť nula s heslem Žádný Tutsi), které vedla prezidentova manželka Agatha. Ta byla spolu s manželem a dalšími blízkými spolupracovníky členkou vlivné hutuské skupiny Akazu (malý domek), která si nepřála spolupráci s Tutsii a jež byla posléze jednou z hlavních řídících skupin genocidy.

Bod zvratu

Po sestřelení letadla s Habyarimanou dosáhly masakry hrozivých rozměrů, na vraždění se nejvíce podíleli extremističtí Hutuové z milicí Interahamwe a Impuzamugambi. Vraždili ale i prostí muži i ženy, nikdo neměl být ušetřen.

„Naložili nás do aut a odvezli do hor, abychom tam zabíjeli. Pak se zpívalo a tancovalo. Když zabíjíte prvního člověka, něco cítíte. V mém případě to byl můj soused. Pak už necítíte nic,“ popsal atmosféru krvavých 100 dní jeden z později odsouzených.

Jako první byli popraveni hutuští opoziční politici včetně premiérky, tutsijští intelektuálové a deset belgických vojáků UNAMIR. V druhé fázi začalo vyvražďování všech Tutsiů bez rozdílu, kteří byli obviňováni ze spojení z povstalci původem z Ugandy a kteří vnikli do země v 90. letech.

Naprostý horor

Slovo genocida v souvislosti s Rwandou použily již koncem dubna 1994 humanitární organizace. „Naprostý horor, zde je srdce temnoty,“ řekl 28. dubna mluvčí Červeného kříže.

Na 2500 členů UNAMIR se po zahájení masakrů stáhlo a 21. dubna 1994 - v době nejhorších masakrů - Rada bezpečnosti OSN rozhodla snížit kontingent UNAMIR na pouhých 270 osob. A teprve v květnu vyhlásila Rada bezpečnosti OSN zbrojní embargo a rozhodla o vyslání 5500 mužů na ochranu uprchlíků a civilistů.

Ti do země dorazili ale až po ukončení etnických čistek. Na ochranu uprchlíků vyslala na návrh RB OSN Francie v červnu v operaci Tyrkys 2500 vojáků na jihozápad země, kde bylo vytvořeno relativně bezpečné území.

Mezinárodní tribunál

V červenci 1994 situaci ovládla tutsijská FPR a válka skončila. Prezidentem a premiérem byli jmenováni zástupci Hutuů, ale skutečným vládcem v pozadí byl šéf FPR generál Paul Kagame z kmene Tutsi, který je od roku 2000 prezidentem.

Macron: Čtyřiadvacátý duben bude ve Francii národním dnem připomínky arménské genocidy

Číst článek

Po vítězství FPR uprchlo do bývalého Zairu (dnešní Kongo) a Tanzanie na 1,7 milionu Hutuů. Většina se ale později vrátila a s anonymní masou uprchlíků splynuli i někteří organizátoři masakrů.

Na vyšetření zločinů byl Radou bezpečnosti OSN vytvořen Mezinárodní tribunál pro Rwandu (ICTR), který začal fungovat v roce 1997. Soud, který skončil v prosinci 2015, v roce 1998 oficiálně uznal, že se jednalo o genocidu proti Tutsiům.

Mezi odsouzenými je několik členů bývalé vlády včetně expremiéra Jeana Kambandy a v prosinci 2008 soud odsoudil strůjce genocidy, někdejšího šéfa milicí Interahamwe a bývalého plukovníka Theonesta Bagosoru k doživotnímu vězení. Celkem odsoudil přes 60 strůjců masového vraždění. Další dva miliony lidí byly souzeny lidovými soudy gačača, kde bylo asi 65 procent souzených uznáno vinnými.

Stín viny na OSN i Francii

OSN až v roce 1997 potvrdila, že byla předem upozorněna na chystaný masakr a šéf OSN Kofi Annan, který byl v roce 1994 náměstkem generálního tajemníka OSN pro mírové operace, přiznal, že OSN mohla genocidě zabránit. Prohlásil také, že cítí vinu. Selhání přiznal i bývalý prezident Spojených států Bill Clinton.

Francouzský parlament přímý podíl Francie na genocidě odmítl, připustil ale řadu chyb. Kagame Francouze obviňoval, že se na genocidě přímo podíleli, a podle zprávy americké právní firmy pro rwandskou vládu z roku 2017 Paříž vyzbrojila pachatele genocidy a bránila potrestání osob podezřelých z masakrů.

Na zabíjení se podíleli i někteří kněží nebo jeptišky a mnohé oběti přišly o život v kostelích, kde přitom hledaly útočiště. Papež František poprosil v březnu 2017 o odpuštění za "hříchy a nedostatky církve a jejích členů" během genocidy.

ČTK Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme