Lidé tvrdí, že si to romantizujeme, ale listopad '89 byl neuvěřitelný, vzpomíná Rus na sametovou revoluci
Šamil Chajrov přijel do Československa v roce 1988 jako profesor ruštiny. Zažil tu sametovou revoluci a přechod k demokracii, pak se ale vrátil domů, krátce předtím, než se rozpadl Sovětský svaz. Jak na tu dobu vzpomíná a proč je na tom Střední Evropa s demokracií lépe než Rusko, popsal v rozhovoru pro server iROZHLAS.cz.
Jak a kdy jste se dostal do Československa?
Bylo to v roce 1988, což byla skutečně zajímavá doba. Byl jsem mladý profesor na jedné provinční univerzitě a dostal jsem nabídku učit ruštinu v zahraničí. Nevěděl jsem, kam půjdu, ale protože má doktoratská práce byla o slovanských jazycích, požádal jsem, abych mohl jet do jedné ze slovanských zemí. Mohlo to být Bulharsko, možná Polsko, už si přesně nevzpomínám. Ale byl jsem poslán do Československa. Samozřejmě mým snem bylo vidět Prahu, ale řekli mi, že pojedu do Prešova. Nikdy jsem o tom místě neslyšel, tak jsem se podíval do mapy a našel jsem Přerov, v Česku. Tak jsem si myslel, že pojedu do Přerova. Až později jsem si uvědomil, že ve skutečnosti budu na Slovensku. Ale když jsem tam přijel, byl jsem nadšený. Je to velmi jazykově bohaté místo, ve kterém se střetává mnoho kultur, národů a jazyků. Zůstal jsem tam dva roky a pak jsem se vrátil znovu domů.
Dr Šamil Chajrov
V roce 1985 získal PhD ze srovnávací slovanské linguistiky na univerzitě v Petrohradě.
V roce 1988 přijel na dva roky vyučovat ruštinu do Prešova.
Od roku 2005 vyučuje na University of Glasgow ve Skotsku, předtím přednášel v Dublinu.
Kromě lingvisty je i amatérským fotografem.
Takže jste tam byl během sametové revoluce?
Ano, přesně tak. To se stalo a já jsem měl to štěstí, že jsem tomu byl svědkem.
Jaká byla situace na Slovensku, když jste tam přijel?
Když jsem přijel, tak jsem normálně začal učit. Brzy jsem si uvědomil, že politická situace byla spíš nudná. A nejen v Prešově. Noviny, rozhlas, televize, všechno mi to připomínalo dobu stagnace v Sovětském svazu. Miloš Jakeš měl samé nudné projevy. Čas od času řekli něco o tom, že Václav Havel je ve vězení nebo tak. Ale v Rusku se toho dělo mnohem víc. V noci jsem se procházel kolem řeky a poslouchal své malé rádio. Sacharov se v té době stal velkou osobností. Byl to slavný vědec, otec ruské atomové bomby, ale v té době se stal politickým disidentem. A byl velmi důležitou osobou v ruském parlamentu. Takže jsem věděl, co všechno se děje v Sovětském svazu, zatímco v Československu to vypadalo, že se nic neděje a nic se ani dít nebude.
Žádnou revoluci jste tedy nečekal?
Ne, ne. Život byl velmi nudný. Listopad přišel velmi nečekaně. Ale na druhou stranu, když to srovnáme se Sovětským svazem, obecná životní úroveň byla mnohem vyšší. Lidé měli základní věci, něco se dalo koupit v obchodech. Samozřejmě to nebylo jako na Západě, ale nabídka zboží byla mnohem lepší než v Sovětském svazu. Myslel jsem si proto, že pro nějakou změnu není žádná motivace. Ale motivací nejspíš nakonec bylo, že Západ byl o tolik blíž než k Rusku.
Největší milník československé historie je sametová revoluce, myslí si Češi i Slováci
Číst článek
I když jste byl tak vzdálen od centra dění, uvědomoval jste si, co se děje?
Ano. Okamžitě jsem si toho všiml. Myslím, že to začalo už po Palachovu týdnu, a pak byly studentské demonstrace. Objevilo se mnoho rozporuplných zpráv o tom, co se děje. Pak přišly výzvy ke stávce. Pak jsem pořád jen poslouchal rozhlas. Měl jsem dokonce malý magnetofon a všechno jsem si nahrával. Některé nahrávky mám dodnes. Jednu mám pořád u sebe, ze shromáždění na Letné. Velmi dobře si také pamatuji na Jakešův proslov, mám ho nahraný. Komunisté tehdy ještě stále byli u moci, ale netušili, co mají dělat.
Pamatuji si na ty obrovské demonstrace. Byl jsem skutečně ohromený celkovou náladou. Pokud si správně vzpomínám, tak to bylo hlavně na Letné, kde se lidé scházeli. Spoustu lidí dnes tvrdí, že si tu dobu idealizujeme a romantizujeme, ale listopad 1989 byl skutečně neuvěřitelný.
Ale pořád jste byl na Slovensku?
Ano, byl jsem pořád na Slovensku. Tam studenti začali vytvářet plakáty, přestalo se učit, lidé chtěli demonstrovat. Nastaly situace, kdy učitelé zamkli žáky druhého stupně ve třídách, aby nemohli jít. Hrozně mě zajímalo, co se děje v Praze, a tak jsem několik dní po 17. listopadu, dojel vlakem do Prahy. Neměl jsem peníze, abych bydlel v hotelu, ale zůstal jsem u přátel, jednoho českého páru. Bylo úžasné cítit tu atmosféru, vidět studenty kolem soch na Václavském náměstí. Spoustu obyčejných lidí jim nosilo jídlo. Všude byly vtipné plakáty. A slavný český smysl pro humor a ironii. Dokonce jsem si nějaké přivezl s sebou do Ruska, když jsem se vrátil.
StB po 17. listopadu 1989 nepřestala existovat, ale předvedla nejprofesionálnější výkon, konstatuje historik
Číst článek
Ale myslím, že bylo od komunistů rozumné, že nijak nezvyšovali konfrontaci a že došlo k předání moci. Objevili se noví vůdci, pak nastala prezidentská kampaň a Václav Havel navštěvoval celou republiku. Přijel i do Prešova, viděl jsem ho živě. Až později jsem si uvědomil, že někteří z těchto vůdců selhali. Pokud si správně pamatuji, tak se pak ukázalo, že někteří byli navázáni na tajnou službu a tak dále, a tak dále. Ale ta atmosféra byla prostě úžasná. Skutečně inspirativní.
Takže když jsem se vrátil zpátky do Ruska, měl jsem to uložené ve svém srdci, že i u nás by to tak mohlo být. Když jsem odjížděl, bylo Rusko napřed a Československo pozadu, a když jsem se vrátil, bylo to přesně obráceně.
Cítil jste někdy během revoluce nebo po ní, že tu jako Rus nejste vítán?
Překvapivě ne. Ani trochu. Vzhledem k tomu, co se stalo v roce 1968, bych nepřátelství nebo nenávist očekával. Všiml jsem si jen pár plakátů jako „Jdi domů, Ivane“. Myslím, že celkově tam nepřátelství nebylo, protože Rusko bylo napřed s demokratickými reformami. Gorbačov byl jakýmsi motorem celé změny. Možná to byl důvod proč Rusko a Rusové nebyli viděni jako nepřátelé. I odstranění ruských vojáků proběhlo velmi tiše a rychle.
Naopak, byl jsem dokonce pozván do studentského rozhlasu, abych mluvil o svých názorech. Abych srovnal, co se děje u vás a co se děje v Rusku. Takže tam byla jistá spolupráce.
Jaké to bylo vrátit se zpátky, když jste sám popsal, že to Rusko najednou bylo pozadu?
Říkal jsem si, že Češi a Slováci asi měli výhodu. Noví vůdci nepocházeli z nomenklatury, z prostředí komunistické strany, kromě Dubčeka samozřejmě. Noví, čerství, mladí lidé s jinými názory. A hlava nového státu byl disident, dramatik. Zatímco v Rusku to bylo neustále o vylepšování komunistické strany a systému. Nenastala žádná dekomunizace. Někdy jsme asi věřili, já jsem věřil, že ta myšlenka byla správná, ale že ji zkazil Stalin. Ale nefungovalo to, a najednou nastala stagnace, nikam to nešlo.
Samozřejmě přišly i reformy, Gorbačov se snažil o změnu, ale to skončilo převratem. Přišel Jelcin a snažil se zakázat komunistickou stranu, ale bylo mu řečeno, že to není demokratické.
Před sto lety se stal Masaryk československým prezidentem. Jak vypadalo jeho ‚zvolení‘?
Číst článek
Proč jste se vrátil?
Protože mi vypršela smlouva. Neměl jsem tam zůstat.
Litujete toho, že jste se nepokusil zůstat a najít si novou práci v Československu?
Nemyslím si, že by mě něco takového lákalo. V té době se toho hodně dělo v Rusku. Navíc jsem měl doma celou rodinu a práci, kterou jsem měl rád. Nebyl jsem politická osoba. Nebyl jsem ve straně, ale nebyl jsem žádný disident. A doufal jsem, že něco tak zajímavého a skvělého, co jsem zažil v Československu, zažiji i v Rusku.
Když se pak Sovětský svaz skutečně začal rozpadat, byla ta situace nějak podobná tomu, co jste zažil v Československu?
Myslím, že ano. Samozřejmě spoustu věcí bylo podobných. Nicméně, v Československu to bylo občanské hnutí. V Rusku naopak zásadní roli hrála armáda. Také jsme měli velká shromáždění a demonstrace v srpnu 1991, tedy v době převratu. A Jelcin byl poměrně oblíbený. Ale on stále ještě pocházel z řad nomenklatury. Mnoho lidí přesto doufalo, že přichází něco nového. Takže ano, rozhodně si ty situace byly podobné.
Jaká pak byla situace v Rusku?
Na jednu stranu jsme měli svobody, svobodu projevu a demokracii, ale na druhou stranu byla ekonomická situace příšerná. Nedostávali jsme zaplaceno. Na univerzitě mi řekli, co je můj měsíční plat, ale nikdy jsem žádné peníze nedostal. Kdyby ta doba byla ekonomicky úspěšnější, nejspíš by to pak dopadlo jinak. To zničilo všechny iluze.
Paradox Nohavica. Zpíval o svobodě, teď si přijel pro vyznamenání do země, kde se svoboda potírá
Číst článek
Jak jste se potom živil, když jste nedostával žádný plat?
Protože mluvím hodně jazyky, tak jsem si pak vydělával překládáním do češtiny, polštiny a jiných jazyků. A taky jsem se živil jako taxikář, protože jsem měl auto – Ladu.
Proč si myslíte, že situace ve Střední Evropě byla a je o tolik jiná než v Rusku?
Přemýšlím o tom pořád. Myslím si, že to hodně ovlivnila historie 20. století. V Rusku proběhla bolševická revoluce v roce 1917 a v roce 1990 to tak bylo naprosto odstřiženo od předchozího života. Dvě generace. Lidé neznali nic jiného než komunismus. Mysleli si, že tohle je ten správný způsob života.
Zato ve vaší to zemi se komunisté dostali k moci až v roce 1948, pokud se nepletu. A lidé si stále pamatovali třeba to, že jejich prarodiče měli vlastní obchody nebo že žili v jiném systému. Navíc mohli lidé vzpomínat na politiky, jako byl Masaryk. Na Slovensku o něm měli trochu jiné mínění, protože Slovensko bylo velmi chudé. Ale celkově tam nebyla ta propast mezi generacemi. Proto komunisté přišli o moc tak jednoduše. Navíc jste mnohem blíž k Evropě. Úplně izolavat vás prostě nešlo.
