Přesně před sto lety dala mladá a sebevědomá Československá republika ultimátum Polsku: vykliďte oblast Těšínska až k řece Bělé. Poláci odmítli, a začal tak sedmidenní konflikt, který stál život na 140 vojáků a i přes převahu ČSR skončil rozdělením sporného území. Konflikt na desetiletí poznamenal československo-polské vztahy a negativní odezvu vzbudil u dohodových mocností, říká pro iROZHLAS.cz Jiří Friedl z Historického ústavu Akademie věd ČR.

Rozhovor Praha/Český Těšín 6:55 23. ledna 2019 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Dá se Československo v tomto konfliktu označit za agresora?
To území bylo sporné a obě strany ho považovaly za své, velmi tedy záleží na úhlu pohledu. Z pohledu Československa to žádný útok nebo agrese nebyly, protože obsazovalo svoje vlastní území. Poláci, kteří chápali toto území také jako svoje, to pochopitelně považovali za agresi.

Byl to útok zahájený 23. ledna, československá vláda sice těsně předtím nechala vládě ve Varšavě poslat memorandum, ve kterém vysvětlovala tento zákrok, nicméně k jeho poslání došlo strašně pozdě. I s ohledem na tehdejší komunikační možnosti si v Praze museli uvědomovat, že memorandum do Varšavy dorazí ve chvíli, kdy už československá vojska zahájí vojenské akce.

V souvislosti s tím bych ale slova agrese nepoužíval. Agrese by to podle mne byla pouze tehdy, pokud by ČSR zaútočila na Polsko, aby získala Varšavu. Prostě jen proto, aby ČSR měla více území, byla větší a měla to město. Historik, který tuto problematiku studuje a vezme v úvahu následky, nemůže dojít k jinému závěru, než že byla ta akce zbrklá a unáhlená.

A jaké byly důvody konfliktu?
Několik měsíců trvající spor o těšínské Slezsko, kdy na něj oba státy vznášely nároky a představovaly důvody, proč by jim těšínské Slezsko mělo patřit. Ty se vzájemně vylučovaly a představy obou stran o rozhraničení území byly rozdílné.

5. listopadu 1918 byla sice uzavřena prozatímní dohoda o dočasném rozdělení těšínského Slezska, jednalo se ale o dohodu, kterou uzavřely jen místní orgány. Polsko tuto dohodu uznalo, protože v podstatě respektovala etnický princip, ale Praha ji neuznala. Na definitivním vyřešení otázky se měly dohodnout až centrální vlády, nicméně polská strana brala listopadovou dohodu už jako konečnou, a dokonce vypsala na území těšínského Slezska volby do polského Sejmu, což bylo projevem suverenity na tomto území.

Impulzem k vojenskému řešení bylo tedy co? Volby do polského Sejmu?
Na československé straně nápad uzrával už delší dobu, začalo se o něm hovořit už před Vánocemi 1918. Definitivní ano padlo pár dní před zásahem na zasedání vlády, kterého se účastnil i prezident Tomáš Garrigue Masaryk, který sám vojenskou akci schvaloval.

V Praze byli přesvědčeni, že když provedou ozbrojený zásah, schválí to i západní mocnosti. Do rozhodování se promítala velmi velká sebedůvěra československé vlády, že si něco takového může dovolit. Francie ale přijala československou akci velmi nelibě.

Šnejdárkův podfuk

Praha tudíž předpokládala lokální konflikt, ve kterém rychle zvítězí? Nepřemýšlelo se o tom, že by mohl přerůst ve větší válku?
Zřejmě ne, navíc se československá strana pokusila o určitý podvod, kdy tehdejší podplukovník Josef Šnejdárek, velitel vojsk na Těšínsku, přijel za polským generálem Franciszkem Latinikem a snažil se ho podvodem přesvědčit, že k obsazování Těšínska dochází se souhlasem dohodových mocností. K tomu byli zneužiti i českoslovenští legionáři z Francie, kteří nosili francouzské uniformy, a také spojenečtí důstojníci, kteří v té době v Moravské Ostravě byli, a kteří pochopitelně nevěděli, o co se jedná. Tato lest nevyšla, ale do polské historické paměti se zapsala jako projev nečestného jednání ze strany Československa a tu animozitu prohloubila.

Co tedy mohly Praha a Varšava udělat jinak?
Polská strana určitě neměla právo vypsat na sporném území volby do Sejmu, na straně druhé to podle mého názoru neopravňovalo československou stranu k takovému řešení, k jakému přistoupila 23. ledna 1919. Minimálně mohla s větším předstihem upozornit polskou stranu, že s volbami nesouhlasí a má výhrady k situaci na území pod polskou správou, a že pokud se to nevyřeší, sáhne k jiným prostředkům. Chybělo varování.

Mluvil jste už o tom, že obsazení schvaloval i sám prezident Masaryk. Co se o tom přesně ví?
Ze zápisu z jednání vlády, na kterém se o vojenské akci rozhodlo, se Masaryk vyjadřoval o Polsku poměrně negativně. A tedy nejen tehdy, v jednom dokumentu se dokonce píše, že by si Poláci podle Masaryka zasloužili pořádnou ťafku, i když to není přesná citace. O tom, odkud pramenil takový Masarykův negativní postoj k Polsku, se dodnes vedou diskuse.

Hluboká propast na desetiletí

Jak konflikt ovlivnil další československo-polské vztahy?
Střízlivým pohledem to poškodilo nejen česko-polské vztahy, ale podle mého názoru i obraz Československa u dohodových mocností. Už ministr zahraničních věcí Edvard Beneš, který byl v té době na mírové konferenci v Paříži, telegrafoval, že československá akce vyvolala u dohodových mocností negativní odezvu. Mezi Polskem a Československem to vyvolalo velmi hlubokou propast a konflikt rezonoval i v dalších desetiletích. V roce 1934, když si Poláci připomínali 15. výročí tohoto konfliktu, stálo to i na počátku výrazného zhoršení československo-polských vztahů v letech 1934-36.

Co tím Československo naopak získalo?
Generál Josef Šnejdárek ve svých pamětech píše, že díky tomuto zásahu získal pro Československo uhelné doly a košicko-bohumínskou dráhu. Na druhé straně, zisk Těšínska byl v podstatě Pyrrhovým vítězstvím: Československo získalo to, co chtělo, ale za cenu špatných vztahů s Polskem. V roce 1938 Polsko zaujalo takový postoj, jaký zaujalo – odvíjel se totiž do značné míry od sporu o Těšínsko.

Obě strany se v tom konfliktu obviňovaly z násilností. K čemu v průběhu války docházelo?
Českoslovenští legionáři byli obviňováni z pozabíjení bezbranných polských zajatců. Legionáři si zase stěžovali na to, že na ně ozbrojení civilisté stříleli ze zálohy. Byla to válka a válčili vojáci. Občas máme tendenci mluvit o legionářích jen jako o pozitivních lidech a zapomínáme, že to byli vojáci, kteří byli už několik let ve válečném konfliktu, a to nutně má nějaké dopady na psychiku a chování.

Doc. Jiří Friedl z Historického ústavu Akademie věd se zaměřuje na dějiny Polska, česko/československo-polských vztahů a polské menšiny na Těšínsku ve 20. století a na dějiny střední a východní Evropy ve 20. století.

Filip Harzer Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít