Při popravčí salvě zněla třídou hymna aneb Radost ze znárodnění

Je uznávaným sochařem, ve svých 95 letech patří k doyenům českého výtvarného umění. Zájem o práci s materiálem přitom projevil už jako batole. Na vlastní kůži zažil protektorát, kdy těsně unikl smrti při bombardování Brna, i nástup komunistů, kteří mu znárodněním rodinné firmy paradoxně pomohli uskutečnit celoživotní sen. Zdeněk Macháček žije téměř půl století na Vysočině a do svých děl vtěluje pocity z krajiny, která okouzlila celé generace.

Paměťová stopa Brno/Křížovice Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Zdeněk Macháček (1963). | Zdroj: Archiv Zdeňka Macháčka

Narodil se 16. srpna 1925 v Brně. Otec podnikal v grafických oborech, vybudoval velký grafický podnik s několika desítkami zaměstnanců, který byl sice v roce 1948 znárodněn, ale protože jej nikdo neuměl vést, zůstal tam jako vedoucí.

Zdeněk Macháček vyrůstal v reprezentativní vilové Masarykově čtvrti a výtvarně se začal projevovat zřejmě ještě dřív, než uměl dokonale mluvit: „Když mi byly asi tři roky, tak na babiččině zahradě bylo takové ložisko jílu. Z něj jsem si začal plácat trpaslíky, tam vlastně odstartovala má sochařská dráha.“

„Kromě toho jsem pak dostal první kudličku a kolem rostly akáty s krásnou kůrou, ze které se daly vyřezávat lodičky. Dokonce mám dodnes fotky ze sokolského výletu, při kterých jsem vždycky capal vzadu a tím nožíkem jsem furt něco šmidlal. Takže mé umělecké začátky jsou dokonce zdokumentovány, prostě mě to přitahovalo od malička.“

Při náletu na Brno ztratil několik kamarádů. Jemu život zachránilo, že byl na prázdninách mimo město

Číst článek

Do školy kolem šibenice

Jeho realizaci však v následujících letech stála v cestě celá řada překážek. Už v době gymnaziálních studií, do nichž tvrdě vpadla německá okupace. Obyvatelé Masarykovy čtvrti měli nacistický teror z první ruky – v její severní části hned vedle 5. reálného gymnázia, které Zdeněk navštěvoval, jsou Kounicovy koleje s neblaze proslulým popravištěm.

„Na zahradě tam stála šibenice, několik dalších bylo vzadu z druhé strany. Vždycky ve tři hodiny odpoledne tam někoho dovlekli a oběsili ho. Svah nad kolejemi byl obsazen členy Hitlerjugend v kožených gatích. Už se těšili, až budou někoho věšet.“

„Oběsili tam i otce mého spolužáka v lavici, další známé z místního Sokola, protože jeho členové se hodně angažovali v odboji. Doma jsem se z oken díval přímo do zahrady bývalé školy v Lerchově ulici, kterou zabralo SS, a nacvičovaly tam popravčí čety. Vlastní popravy pak byly v době vyučování. Když to začalo poprvé a my slyšeli ve třídě ty salvy, tak náš latinář řekl, abychom povstali a zpívali hymnu. Mezi spolužáky zřejmě nebyl žádný udavač, jinak už bychom zpívali někde nahoře.“

Po čase začalo i Brno zažívat přímé bojové akce – od léta 1944 až do osvobození v dubnu 1945 celkem pět velkých náletů na strategické objekty jak na okrajích města, tak přímo v jeho centru.

Zdeněk Macháček a část jeho spolužáků musela nastoupit k protiletecké ochraně – Luftschutzu. Přesněji řečeno, přihlásil se dobrovolně, protože druhá polovina třídy měla jít na práci do Německa, k tomu ale nakonec nedošlo.

Zdeněk Macháček a část jeho spolužáků musela nastoupit k protiletecké ochraně – Luftschutzu. | Zdroj: Archiv Zdeňka Macháčka

Úkolem mladých chlapců bylo kopat kryty v různých částech města. A právě při budování malého krytu na dnešním náměstí 28. října v centru města zastihl jeho a několik kamarádů 20. listopadu 1944 americký nálet.

„Zrovna jsem se učil anglická slovíčka a můj spolubydlící mě zkoušel. Byla taková těžká mlha a jen jsme slyšeli, že se blíží hejna těch letadel. Seděli jsme zrovna u vchodu do toho krytu, byl to jen asi metr široký zákop s betonovou klenbou. Jak začaly padat první bomby, tak jsme rychle vpadli dovnitř. Zabouchl jsem za sebou dveře, ale ty zase hned vylítly, protože bomba padla metr od nás, naštěstí jen nějaká lehčí. Udělal jsem pár kotrmelců a dobrý. Bylo tam taky několik německých vojáků, co byli na dovolené nebo po zranění, ti řvali hrůzou, my jsme se jen smáli. Když je člověk mladý, tak je strach neznámá záležitost.“

Co nacisté začali, komunisté dokončili. V brněnské nemocnici stávala synagoga, dnes je tam občerstvení

Číst článek

Když ale vylezli z krytu, i je na chvíli smích přešel – všude kolem byla apokalypsa. „Hned jsme dostali příkaz, abychom nosili raněné. Šli jsme směrem k Adlof-Hitler-Platzu (dnešní Moravské náměstí) na levé straně bylo obrovské řeznictví, z toho šlehaly plameny, jak tam hořelo sádlo. Mrtví koně leželi po chodnících. O kus dál na dnešní Bratislavské se rozsypal barák, nesli jsme odtud na nosítkách ženu, která měla výbuchem skoro urvanou nohu, visela jen na šlaše a takhle se houpala. Tvář měla pryč a samozřejmě hlasitě sténala. Na řadě míst byly navíc časované bomby, které nevybuchly hned, ale až třeba po řadě hodin – celou noc bylo slyšet vždycky takové bum a další barák vyletěl do vzduchu.“

„Ještě si pamatuju, když přešla ta první vlna, tak jsme se vraceli na ubikaci na Ponávce, když se náhle z mraků vynořil americký dvoutrupový lightning a za obrovského svistu mířil dolů přímo proti nám. Tehdy jsem snad uběhl stovku v rekordním čase, ale nic se mi nestalo, naštěstí střílel jen z kulometů.“

Jednou jsi dole…

Později odvezl otec raději rodinu na Vysočinu do malé obce Kozlany na Třebíčsku. Macháček starší se zapojil do odbojové činnosti, dělal spojku partyzánské skupině, která operovala na Ivančicku. Zdeněk občas jezdil s ním a pomáhal například při nočním kácení stromů přes silnici. Do Brna se vrátili až po osvobození, od známého řezníka přivezli celou telecí kýtu, která jim ve vyhladovělém městě přišla velmi vhod.

„Jel jsem s tátou, oba na kolech a bylo příšerný vedro. Přijeli jsme k nám, nikde nebyla voda, jen v komoře byly zavařený meruňky. Jak jsem měl příšernou žízeň, tak jsem vypil pět flašek a byl jsem z toho naprosto bez sebe. Od té doby, jak jsem někde uviděl meruňky, tak pryč.“

‚Komunisti jsou všichni stejní.‘ Postavil se proti znárodňování, dostal tři roky u PTP

Číst článek

Život se postupně začal vracet do starých kolejí, ale bylo zřejmé, že ledacos už je jinak než za první republiky, a tyto signály postupně přerostly až v únor 1948: „Otec měl velký grafický podnik s necelou půlstovkou zaměstnanců. Bylo logické, že jej převezmu, ale ta představa mě dost děsila. To byla samá chemikálie pro barevné reprodukce, které se dělaly na obrovských aparátech s uhlíkovými lampami, všude byly sudy s cyankáli. Táta říkal, že podniky s méně než padesáti zaměstnanci znárodňovat nebudou, jenže soudruzi vždycky lhali, tak to taky znárodnili a zabrali. Takže to zní paradoxně, ale byl jsem rád, že to padlo.“

Zdeněk Macháček v té době studoval na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně zoologii a antropologii, krátce po komunistickém puči musel ale školu opustit. Na přechodnou dobu nastoupil právě do bývalého rodinného podniku, který se stal součástí redakce a vydavatelství komunistického deníku Rovnost.

„Zrovna v té době přišel tajemník Krajského výboru KSČ Otto Schling se známou propagandistickou akcí Mládež vede Brno (13. až 15. května 1949 převzalo na 20 tisíc mladých dobrovolníků vedení města, úřadů i podniků). Tak jsem se spíš jen tak ze srandy taky přihlásil. Napsal jsem, že bych chtěl dělat ředitele Rovnosti a najednou jsem jím byl. Ale jen krátce, protože jsem všem faktorům zvýšil platy a v tu ránu mě vyhodili.“

Přežila bombardování, poté ji s rodinou odsunuli. ‚Děti mě každý den mlátily,‘ vzpomíná Cäsarová

Číst článek

Per aspera ad astra

I cesta k výtvarném vzdělání byla poměrně složitá. Nejprve se zkoušel dostat na pražskou UMPRUM, tehdy se ale na tři místa hlásilo šest set zájemců a neznámý mladík bez konexí neměl pochopitelně šanci. Uspěl až s přihláškou na Vyšší školu uměleckého průmyslu v Brně, kam jej přijali rovnou do třetího ročníku, ale na studium při zaměstnání, takže si musel rychle najít nějaké místo v oboru. Nastoupil tedy do propagačního oddělení První brněnské strojírny.

„Pak mě ale zase z kádrových důvodů vyhodili a těšili se, že budu vozit špony ve slévárně. Jenže já se tichou poštou zavčas dozvěděl, že jsem na černé listině. Shodou okolností byl tehdy nábor do stavebnictví, tak jsem se přihlásil a komunisti mě museli chválit a dávat za vzor, že jsem se přihlásil do stavebnictví. Naštěstí jsem měl zase kamaráda, který byl na výstavišti šéfem těch stavebníků, druhý byl hlavním architektem, takže jsem přešel do stavebnictví. Byl to takový docela příjemný život.“

Zaměstnán byl do roku 1961, kdy se definitivně rozhodl pro dráhu profesionálního umělce na volné noze. Pro svá rozměrná díla ale nenašel v Brně vhodný ateliér, takže tvořil pod širým nebem na zahrádce před domem, kde bydlel. To ale naráželo na stále větší problémy s národním výborem, který mu začal účtovat vysoké částky za zábor městského pozemku, proto se v roce 1971 přestěhoval do opuštěné a polozbořené chalupy v Křížovicích, v zapadlém, avšak velmi malebném koutu Vysočiny nedaleko hradu Pernštejn. V tomto místě už nejen přes půl století tvoří, ale od roku 1991 tam rovněž funguje sezónní výstavní prostor s příznačným názvem „Galerie z ruky“, který vede jeho žena Stanislava.

O rok později založil Zdeněk Macháček spolu se sochařem Rostislavem Magni ve Žďáru nad Sázavou Mezinárodní sochařské sympozium a organizoval jeho prvních pět ročníků.

Přestože řada jeho dřívějších betonových děl v intravilánu Brna i dalších měst už zničil zub času nebo přestavba území, pokračuje přes svůj věk i četná zranění způsobená při tvůrčí práci (sám si napočítal na tři desítky fraktur včetně tří poškozených obratlů při snaze zachytit jeden z kácejících se monumentů) v sochařině stále dál, jeho díla jsou přitom odrazem nálad, které v něm Vysočina vyvolává.

„Když jsem přijel sem, tak mě inspirovala krajina. Ihned. Takže se snažím tu krajinu nějak zachytit. Protože cesta sem nahoru je takové krkolomná, tak jsem napřed dělal krajinu, která tady šla do výšky. A jak jsem potom jezdil po krajině na koni, tak jsem najednou pocítil tu krajinu úplně jinak – jako takovou lehkou záležitost. Tak vznikly třeba Létavice. Páč jsem si připadal, že letím tou krajinou. A potom zase robustnější plastiky, protože ty zase charakterizují jiný pohled na zdejší krajinu, drsnou a tvrdou.“

Ivan Holas Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme