Historik o okupaci: Taxikáři troubili, aby oznámili, že se něco děje. 99,9 % lidí intervenci odmítalo

Krátce po půlnoci 21. srpna 1968 odvysílal rozhlas zprávu, které se zpočátku dalo jen těžko uvěřit. Okupační vojska Varšavské smlouvy pod vedením Sovětského svazu zahájila invazi do Československa. Násilně tak ukončila uvolňování a euforii Pražského jara toho roku. Okupanti zůstali v zemi více než 20 let. Hostem Ranního interview Radiožurnálu byl historik z Ústavu pro soudobé dějiny Oldřich Tůma.

Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Myslím, že nejhorší je to, že se o 20 let déle zachoval komunistický režim v té rigidní podobě, říká Oldřich Tůma | Foto: Bohumil Dobrovolský | Zdroj: Český rozhlas

O okupaci tehdy jako první informoval Československý rozhlas. Dnes je ta doba úplně jiná, všechno víme online a hned. Jak rychle se tehdy před 50 lety tato informace šířila?
Myslím, že i přes opravdu jinou situaci, než je dnes, se šířila velice rychle. Jednak opravdu někteří lidé slyšeli ten rozhlas, pak si telefonovali. Pak třeba v Praze po ulicích jezdili taxikáři, kteří troubili, aby dali najevo, že se něco děje. Myslím, že většina lidí se to dozvěděla ještě ještě před ránem.

Přistávající vojenská letadla a blížící se tanky. Před 53 roky začala okupace Československa

Číst článek

Během okupace zahynulo více než 400 lidí. Některé oběti se historikům podařilo vypátrat až v posledních letech. Existují ještě nějaká bílá místa? Něco, co o invazi a době bezprostředně po ní nevíme?
Myslím, že toho víme opravdu hodně. O obětech vyšlo několik knih a myslím, že všechny oběti mají svá jména. Ony to jsou také oběti ještě těch dalších 20 let přítomnosti sovětské armády na našem území. Dokonce většina z těch více než čtyř stovek jsou oběti dopravních nehod a tak dále.

Ale samozřejmě nevíme úplně přesně některé podrobnosti o tom, jak byla invaze připravována. Především, jak byla připravována ve spolupráci s československými politiky nebo vysokými činiteli komunistické strany. Byli tu Alois Indra, Drahomír Kolder a tak dále, kteří opravdu měli lví podíl na tom, že se intervence uskutečnila. Tam všechny podrobnosti opravdu známy nejsou.

A co je pro to potřeba udělat? Je potřeba dostat se do nějakých ruských archivů? Z naší strany je vše prozkoumáno?
Myslím, že z naší strany je opravdu všechno prozkoumáno, včetně toho, že někteří z těch lidí zanechali své paměti, kde o některých věcech mluví docela otevřeně.

Ale samozřejmě dezideratum jsou případně ty ruské archivy, archivy speciálních služeb a tak dále. I když i tam se v posledních pěti šesti letech něco změnilo. Otevřely se třeba archivy bývalé KGB na Ukrajině a i tam jsou zajímavé a důležité věci.

Většina intervenci odmítala

Když se vrátíme do konce 60. let. Jak zpočátku vypadalo soužití Čechoslováků se sovětskými okupanty po 21. srpnu 1968?
Zpočátku vypadalo velmi jednoznačně. To znamená naprostá většina - a tím myslím opravdu skoro jako při komunistických volbách 99,9 procenta občanů Československa - tu intervenci odmítala, s okupačními vojsky nechtěla mít nic společného.

Samozřejmě potom - po podepsání moskevského protokolu a začátku normalizace - se postupně situace začala měnit a možná, že už od podzimu 1968, možná od roku 1969, přibývalo lidí, kteří si prostě spočítali, že to, jak se budou teďka chovat, ovlivní jejich profesní a jiné kariéry do budoucna a začali své postoje měnit.

Včetně toho, že tam pak byli lidé, kteří se vůči sovětským vojákům - vojska ostatních zemí opustila Československo do listopadu téhož roku - začali chovat vstřícněji a pak alespoň formálně existovaly různé družby a podobně. To trvalo dalších 20 let.

Josef Koudelka o fotkách ze srpna 1968: Už jsem schopný se na ně dívat bez emocí

Číst článek

Možná ta paralela není na místě, když srovnáme aktuální situaci v Afghánistánu, ale když sledujeme světové reakce na to, co se tam děje: jaká byla tehdy reakce světových velmocí na invazi do Československa v roce 1968?
Reakce byla velmi zdrženlivá. Samozřejmě Spojené státy a další další světové velmoci verbálně protestovaly. Na chvíli se zdálo, že to možná nějakým způsobem zvrátí nebo výrazně zpomalí proces détente, tedy uvolňování, který už, řekněme, od poloviny 60. let probíhal.

Ale ve skutečnosti se vlastně už nejpozději na jaře roku 1969 vztahy mezi velmocemi vrátily do starých kolejí, jak byly před před intervencí. Bylo to samozřejmě zprvu překvapení, probíhaly protesty, ale poměrně rychle to zmizelo z denních zpráv a také z agendy politiků.

Nastala takzvaná normalizace. Jak moc nás poznamenalo více než 20 let okupace sovětskou armádou?
Často mluví o lidech - jaké měl ten konkrétní přístup dopady na jejich morálku a na jejich schopnosti přizpůsobovat se. To je samozřejmě také pravda, ale především si myslím, že nejhorší je to, že se prostě o 20 let déle zachoval komunistický režim v té rigidní podobě, ve které existoval.

V roce 1968 byly pro nějakou transformaci - ne asi stejně rychlou jako po roce 1989, ale přece jen například pro transformaci hospodářství - daleko lepší podmínky. Prostě to bylo ztracených 20 let, které ani nám jako jednotlivcům, ani společnosti, ani oběma státům, které Československo nahradily, nevrátí.

Jiří Chum Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme