Máte stodolu? Tak ji nebourejte, zmizel by tím genius loci našeho venkova, říká kunsthistorička
České vesnice v posledních desetiletích mění svoje vzezření. Lidé už nepotřebují velké hospodářské stavby, jakou jsou sýpky nebo stodoly, a často je proto bourají. „Tvář českých vesnic v posledních letech radikálně proměnilo zateplování domů. Když nejsou v památkové zóně, nikdo nehlídá, jak vypadají,“ říká v Hovorech historička a specialistka na venkovskou lidovou architekturu Ludmila Hůrková. Dodává, že by se je Češi měli snažit zachovat.
Český venkov podle kunsthistoričky fungoval ještě jako venkov pár let po roce 1948. „Do doby, než vznikla jednotná zemědělská družstva. Struktura venkovského života pak byla rozbita a nevzpamatovala se dodnes,“ připomněla kunsthistorička, která pracuje v Ústavu dějin umění Akademie věd.
Ještě za socialismu přitom lidé na venkově měli alespoň nějaké malé políčko, hospodářství, slepice či prase. „Ale dnes už je to opravdu výjimka. Zároveň tam pořád hospodaří nějaké družstvo nebo jeden majitel, který obhospodařuje většinu polností kolem obcí. Takže venkovský život, tak jsme ho dřív znali, přestává existovat,“ uvedla Hůrková.
Nebourejte stodoly
„Protože jsem kunsthistorik, tak je pro mne důležité snažit se zkusit zachovat alespoň některé stavby, které tvoří genius loci lokality. Jsou to hospodářské stavby, které už ale teď lidé tak nevyužívají,“ řekla kunsthistorička.
„Často to jsou veliké stavby jako stodoly, na které majitel nemá čas a ani peníze na jejich údržbu, ale když se zboří i ten obyčejný chlívek nebo sýpka, tak něco nenávratně zmizí. To je velká škoda, měli bychom to zkusit zachovat, protože to dokazuje, jak dřív člověk potřeboval krajinu kolem sebe,“ dodala.
Je si přitom vědoma, že toho nechce po běžném, většinou nemajetném majiteli venkovského stavení, zrovna málo. A má i další nápad.
„S manželem jsme v posledních letech, v rámci zpracovávání našeho grantu, přemýšleli, nad tím, že bychom se spojili s pedagogickými fakultami. Tam bychom se snažili prosadit výuku regionálních dějin ve školách přímo v obcích,“ navrhla Hůrková.
Přestože si je vědoma, že ne vždy jsou historické údaje z místa vůbec dostupné, v řadě obcích už vznikají knihy o jejich historii od nadšenců anebo od historiků.
„Je totiž důležité, aby člověk získal od malička vztah místu, kde žije. Aby věděl, že jeho dům pochází z určitého roku, že má třeba historickou památkovou hodnotu, že když znění jeho tvář, jeho fasádu, tak se nenávratně naruší genius loci celého místa,“ řekla.
