Lydie Tischlerová: Do transportu jsem šla dobrovolně, za rodinou. Maminku už jsem ale nikdy neviděla

Lydii Tischlerové bylo necelých 16 let, když stála před nacistou a lékařem Josefem Mengelem v Osvětimi. Rozsudek smrti nad ní sice nevynesl, ale nad mámou ano.

Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Lydie Tischlerová | Foto: Bohumila Reková
Přehrát

00:00 / 00:00

Host: britská psycholožka Lydie Tischlerová, která přežila holocaust

Narodila se v Ostravě, přežila holokaust a od roku 1945 žije v Londýně. Dnes je už 90letá, ale celý svůj profesní život pomáhala traumatizovaným a zraněným dětem, takovým, jakým byla kdysi sama.

„V Terezíně jsem strávila dva roky. Paradoxem je, že jsem se tam dostala ke kultuře, k Verdimu apod., protože tam s námi byli samí známí hudebníci, skladatelé a profesoři. Kulturní život tam opravdu kvetl, tam ještě ano, protože to dovolili. Pro Osvětim už to samé ale neplatí,“ říká v pořadu Hovory Českého rozhlasu Plus.

„Maminka a sestra byly volány do transportu, já ne, protože jsem byla v takzvaném chráněném povolání. Pracovala jsem totiž na zahradě. Takže jsem se přihlásila dobrovolně. Abych zůstala se svou rodinou… Maminku jsem ale už nikdy víc neviděla, naposled v Terezíně. Když jsem pak prošla do takového velkého sálu, kam jsme museli všichni, tak jsem se uviděla se sestrou… A ta skoro omdlela, protože si myslela, že jsem v (relativním) bezpečí.“

Máma šla přímo do plynu

Dozvěděla se až mnohem později, co se vlastně stalo… „Maminka šla napravo, přímo do plynu,… Když se tehdy na mne Mengele podíval, tak německy řekl, že jsem silná jako kůň, a měla jsem jít vlevo, stejně jako sestra.“

Lydie Tischlerová o zlomové události svého života mluví zcela klidně, stejně to prý měla celý život. „Po válce, když jsem studovala psychologii, tak jsem pochopila, co to znamená přepracované trauma, tedy že lidi o svém problému mluví často, což je vlastně způsob zpracování. Měla jsem v Londýně dvě kamarádky, které taky prožily Terezín, a ať jsme začali mluvit o čemkoli, vždy jsme skončily v táboře. Byl to způsob, jak jsme se z toho dostávaly.“

Při studiu lidské duše pochopila i další své chování, a to, že pak dlouho žila v naději, že se máma možná někdy vrátí. „Třeba se dostala do jiného tábora, třeba do toho plynu nešla… Sice jsem ji po válce nešla hledat, vlastně jsem věděla, že nežije, ale udržovala jsem si pořád tu možnost, fantazii… Pak jsem pochopila, že člověk může mít o někom vědomí dvě, a to, že žije a nežije.“

Mnohem později, už v bezpečí anglického azylu, dokonce napsala básničku (volně přeloženo):

Mami, kdo tě držel za ruku, když jsi umírala. Kdo zavřel tvé oči…
Příště na takové místo nechoď… já přišla jsem pozdě.

Je to obraz nějakého pocitu viny? „Vědomě jsem vinu necítila, mou sestru ale vina doslova sežrala,“ dodává.

Petr Vizina, Věra Luptáková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme