100 tisíc Poláků a 20 tisíc Ukrajinců. Opuštěné kříže a kostely připomínají na Ukrajině 2. světovou válku

V mnohých vesnicích na západě Ukrajiny najdete ruiny kostelů a zarostlé hřbitovy, o které nikdo nepečuje. Jsou smutnou připomínkou událostí, které vrcholily před 76 lety, kdy spory mezi polskými a ukrajinskými obyvateli přerostly v otevřený konflikt. Český rozhlas Pardubice zjišťoval, jak se snaží zacelovat rány z dob druhé světové války.

reportáž Volyň Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Obnovený kostel ve volyňských Hrušvicích | Foto: Tomáš Vlach | Zdroj: Český rozhlas

Andrej Jagusečko z vesnice Pavlivka, která se za předválečné polské správy jmenovala Poryck, vypráví osudy své rodiny. Pradědečka zastřelili Němci, prababičku, která byla Polka, zabili příslušníci Ukrajinské povstalecké armády, zvaní banderovci, když v neděli 11. července roku 1943 vtrhli do kostela během ranní bohoslužby.

Zemřel válečný veterán a jeden z posledních českých pilotů RAF Alois Dubec

Číst článek

Byla to strašná doba, kdy Polska Armija Krajowa neboli Zemská armáda ukrajinským banderovcům oplácela stejnou mincí. Zemřelo na 100 tisíc Poláků a 20 tisíc Ukrajinců. Podle ředitele ukrajinského Institutu národní paměti Volodymyra Vjatroviče zuřila v té době malá válka o Volyň - v rámci války velké, světové.

„Je třeba chápat, že v partyzánském konfliktu se nějaká pravidla dodržují daleko méně, než když bojují regulérní armády, a tak obě strany páchaly válečné zločiny,“ vysvětluje Vjatrovič.

Po válce zabral západní Ukrajinu Sovětský svaz, Poláci odjeli, banderovci šli do gulagů. Dnešní Volyň je úplně jiná - někdejší mnohonárodnostní ráz připomínají už jen rozpadlé kostely a pusté hřbitovy.

V nedalekém Kysylinu se před námi místní raději zavírají doma. Scénář válečných událostí tu byl stejně strašný jako všude kolem. Nejdřív Němci za pomoci ukrajinské policie vyvraždili všechny místní židy. V neděli 11. července 1943, ve stejný den jako v Porycku, pak banderovci vtrhli do kostela a postříleli tu téměř stovku lidí. Zbylí se zabarikádovali v presbytáři a přežili.

V českých vesnicích na Volyni už nežijí téměř žádní Češi. Památky na ně tu ale stále najdete

Číst článek

Tragédii tu dnes připomíná skromný kříž na stěně kostelních ruin, svíčky a nápis Bůh nezemřel v polštině i ukrajinštině.

Borový les

O sto kilometrů dál, v Bazaltovu, jsou lidé vstřícnější. Jedeme se podívat na místo, kde před válkou stála Janowa Dolina, vzorová zaměstnanecká kolonie zdejších čedičových dolů. Dnes je na jejím místě vzrostlý, přes 70 let starý borový les. Uprostřed je vztyčen kříž, připomínající 600 obětí masakru z dubna 1943.

„Polští vojáci zastřelili tři ženy z naší, ukrajinské vesnice, které šly na pole a tak místní lidé požádali velitele Lisa, aby s tím něco udělal. Dalšího dne byla polská osada spálena,“ říká obyvatel Bazaltova Stěpan Mirončuk, který se už dlouho zajímá o zdejší historii. Obětí té strašné doby bylo i tady daleko víc, hned vedle pohřbili Němci v masovém hrobě tisíce sovětských zajatců, kteří tu v nelidských podmínkách lámali kámen.

A po válce se tu pak sovětský úřad pro vnitřní bezpečnost NKVD (Lidový komisariát vnitřních záležitostí, který měl na starosti vnitřní bezpečnost, věnoval se rozvědné a kontrarozvědné činnosti a pod nějž spadala i správa pracovních táborů a věznic) důrazně vypořádal s banderovci. Místa těchto událostí pomalu zarůstají ve zdejším borovém lese.

Pan Mirončuk vybírá mezi sousedy peníze a za ty udržuje cestu k téměř zapomenutým křížům a náhrobkům, které by bez něho už nikdo v lese nenašel.

Šárka Kuchtová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme