Ukrývali popel Horákové, prošli komunistickými celami. Čtveřice osobností převzala Cenu Paměti národa
I letos předala organizace Post Bellum Ceny Paměti národa osobnostem, které ve svých životech prokázaly, že čest, svoboda a lidská důstojnost nejsou jen prázdná slova. Přímý přenos předávání cen odvysílala v pátek od 20 hodin Český rozhlas Plus.
„Tvoříme seznam zhruba 50 jmen, který potom poskytujeme lidem z Klubu přátel Paměti národa, což je zhruba 2000 lidí, kteří nás podporují. A právě s tímto klubem hledáme ony laureáty, a tak i letos byly vybrány tyto osobnosti,“ vysvětluje výběr vyznamenaných ředitel společnosti Post Bellum Mikuláš Kroupa.
Ocenění letos dostali bývalí političtí vězni František Lízna, Mária Matejčíková, František Suchý a vězeň nacistického koncentračního tábora a partyzán Otto Šimko.
Otto Šimko
Třiadevadesátiletý Otto Šimko měl mnohokrát štěstí, že vyvázl s holým životem. Unikl před transportem do koncentračního tábora a také se mu podařilo přežít, když ho během Slovenského národního povstání zatkli gardisté. Má židovské kořeny, což mu neodpustili ani komunisté po roce 1948.
Po válce vystudoval právnickou fakultu, ovšem v 50. letech začali komunisté pořádat vykonstruované procesy a on kvůli svému původu přišel o práci. „Velmi rychle jsem se znovu stal nepřítelem socialismu,“ říká Šimko. Vyhazovy z různých míst přišly i později, definitivně po invazi v roce 1968. Teprve sametovou revoluci považuje za klíčový okamžik. „Konečně jsem se stal, vnitřně i navenek, svobodným člověkem,“ dodává.
František Suchý
František Suchý držel v rukou urnu s popelem generála Josefa Mašína i Milady Horákové. Se svým otcem, který byl ředitelem strašnického krematoria, ukrýval popel popravených obětí nacismu a komunismu. Svůj život riskoval i za komunismu, za velezradu dostal pětadvacet let vězení. Dnes je mu 90 let.
Díky rodině Suchých znají lidé jména obětí, které byly za nacismu tajně pohřbívány ve strašnickém krematoriu. Na svoji statečnost doplatili i po komunistickém převratu v roce 1948. Celá rodina skončila ve vězení za úkryt pro převaděče, který je po sadistickém výslechu prozradil. Z 25letého trestu si František Suchý odseděl polovinu, ve vězení pracoval jako konstruktér, v civilu už mohl dělat jen zámečníka. Pevným hlasem říká, že komunistům odpustil, ale zapomenout nemůže.
Mária Matejčíková
Za ukrývání kněze na útěku skončila Mária Matejčíková na pět let ve vězení. Bylo jí 19. Přitom její příběh skoro nikdo nezná. „Když jsem se s otcem loučila, tak jsem pověděla, že se uvidíme za pět let,“ říká paní Mária, která se trefila přesně. Přitom celý příběh je až neuvěřitelný. Rodina skrývala kněze na útěku, kterého při přechodu hranice chytili. A on po tvrdém výslechu rodinu prozradil.
Po propuštění z vězení pracovala Mária v kamenolomu, kde se seznámila se svým budoucím manželem, také politickým vězněm. Mária se ještě po pádu komunistického režimu angažovala při rehabilitaci politických vězňů a nespravedlivě stíhaných.
František Lízna
Františka Líznu poslala komunistická justice do vězení celkem pětkrát. Poprvé, když roztrhal sovětskou vlajku. To mu bylo osmnáct a psal se rok 1960. Později seděl za opuštění republiky, šíření samizdatů a tisk letáků o politických vězních. Sám své chování má za samozřejmost.
„Bylo zapotřebí postupovat proti tomu systému – národ je skleslý, čtyřicet roků bude trvat, než vymře, aby tady nastala nová generace, která bude stát jasně za mravními hodnotami. Tak jsem to viděl,“ vysvětluje František Lízna, který v sobě nezapře kněze, povolání, které až do roku 1989 nemohl vykonávat.
A protože nemohl dělat ani řadu jiných věcí, pokusil se emigrovat. Pracoval na poště a nakládal balíky do Rakouska. Schoval se mezi pytle a věřil, že projede. „O půlnoci mě z toho vagonu vytáhli, nevím, co se mohlo stát, asi jsem chrápal, od té doby mám trauma z chrápání,“ říká s tím, že dostal rok vězení.
Když František Lízna zrovna neseděl ve vězení, pracoval s mentálně a tělesně postiženými, zároveň začal vykonávat dlouhé pěší poutě. Nachodil tisíce kilometrů, v té době překonal i rakovinu. Vězení bere jako školu života. „Když teď přemýšlím, zda mám děkovat za svůj život, říkám si: měl jsem štěstí, že jsem byl v komunistických lágrech. Naučily mě žít podle pravdy."
Františku Líznovi je 76 let a nadále pečuje o nemocné. V roce 2001 mu prezident propůjčil Řád Tomáše Garrigua Masaryka.
