Únor 1948: KSČ měla podporu téměř poloviny národa, byla to ale ozbrojená menšina, říká historik

Jásající fotografie davu při Gottwaldově projevu, to bylo jedno ze základních sdělení, které se vázalo k osudovým únorovým dnům v roce 1948. Mohlo by se zdát, že všichni občané onen komunistický převrat, či chceme-li puč, vítali. A kdo nevítal, byl zrádce, zpátečník a škůdce.

Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Komunisté v ulicích Prahy v únoru 1948 | Foto: CC0 Public domain, National Archives

S koncem 2. světové války bylo obnoveno Československo v takřka prvorepublikových hranicích. Naděje spjaté s mírem byly ale postupně oslabovány, alespoň v myslích těch, které považujeme za demokraty. S počátkem roku 1948 se situace výrazně zostřila a poválečné Československo se probudilo z iluze, že komunistická strana je státotvorná jako každá jiná. A když všechno selže, tak situaci zachrání prezident „osvoboditel“ Edvard Beneš, konstatuje historik Jaroslav Rokoský. 

Naděje, které se upínaly k prezidentu Benešovi, ale vzaly za své, jak hodnotí historik Václav Veber v knize Osudové únorové dny: „Benešovo jednání v únoru 1948 musíme hodnotit jako velké selhání. Ustoupil rychle, nečekaně a bez jakéhokoliv pokusu přijmout nabídku odporu, ať už šlo o studenty nebo část armády, Sokola, Orla a jiných organizací. Prý se bál možné občanské války. Co vyhlásil, nedodržel.“  

A tak se ocitáme v době protikladů, demokratické principy proti komunistickým, přičemž ty druhé se neštítily vskutku ničeho. Bylo to do značné míry absurdní, alespoň dnešním pohledem. „Demokraté se na své stoupence obraceli s výzvami ke klidu a rozvaze, což byl naprostý protiklad vůči chování komunistů,“ potvrzuje Rokoský. 

Potlačené demonstrace 

K těm, kteří se nechtěli smířit s danou situací, patřili studenti. Dne 23. února 1948 se delegace studentů v čele s národněsocialistickým poslancem Josefem Lesákem vydala k prezidentu Benešovi. Ten je ujistil, že není důvod k obavám. Dlužno dodat, že dalšímu demonstračnímu průvodu vysokoškoláků na Hrad, to už bylo 25. února, zastoupily cestu složky se zbraněmi a do studentů se střílelo. 

Přehrát

00:00 / 00:00

Únor 1948 vítala jen ozbrojená menšina, konstatuje historik

Stejně dopadly i další demonstrace, především mladých příslušníků národně socialistické a lidové strany na pražských ulicích a Václavském náměstí. Proti nim začaly zasahovat jednotky SNB zesílené milicemi a vytlačovaly je z náměstí. 

„Shromažďovací právo platilo jen pro strany Národní fronty. V období 3. republiky byly všechny strany vládní, nebyla opozice. A shromažďovací právo přestalo platit pro demokraty v období února 1948, komunisté demonstranty zatýkali a označovali je za výtržníky,“ popisuje tehdejší situaci historik.  

Kdo vítal Únor? 

Demise je sama o sobě tématem, které dodnes může navozovat řadu pochybností, včetně postupu některých tehdejších ministrů, jako byl například Jan Masaryk. Únor 1948 se stal symbolickou tečkou za obdobím „okleštěné demokracie-nedemokracie“ a nastává období komunistického státu. Dlužno dodat, že ne všichni se s tím smířili. Vznikají různé skupiny občanů, které se snažily oslabit či porazit komunistické vedení státu. 

Únor 1948 | Foto: Český rozhlas

A pokud bychom chtěli shrnout, zda všichni občané tehdejšího Československa vítali únor 1948, je třeba mít na paměti konstatování Jaroslava Rokoského: „Česká a slovenská společnost byla rozdělená. KSČ měla podporu téměř poloviny národa, takže to byla stále menšina. Ale ozbrojená menšina!“ 

Ivana Chmel Denčevová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme