Židé se před 80 lety postavili ve varšavském ghettu na odpor nacistům. Povstání trvalo téměř měsíc
Lidé v Polsku si ve středu připínají na oblečení žluté narcisy. Jde o symbol protinacistického povstání Židů ve varšavském ghettu. Vypuklo přesně před 80 lety. Stalo se jedním z největších projevů židovského ozbrojeného odporu za druhé světové války.
„Nepřítel určil 19. duben za den útoku na ghetto. Možná že Němci tak chtěli oslavit Hitlerovy narozeniny. Ve štábu nacistických vrahů se předpokládalo, že akce Vyčištění, likvidace ghetta a potlačení odporu nebude trvat víc než tři dny,“ popsal začátek povstání v knize Hrdinná kapitola polský historik Bernard Mark.
Před 80 lety se židé ve varšavském ghettu postavili na odpor nacistickým trýznitelům. Připomíná Lucie Korcová
Použil v ní také zápisky ženy, která později zemřela v nacistickém vyhlazovacím táboře Majdanek: „Ghetto povstalo. Je to slavná hodina pro nás i příští generace.“
Po masivních deportacích zůstalo v dubnu 1943 v ghettu už jen 60 tisíc lidí. Polovina měla takzvané číslo života, tedy legitimaci, která potvrzovala, že chodí do práce. Zbytek se před transporty ukrýval v bunkrech a sklepních skrýších na území ghetta.
„Už v roce 1942 vznikly v ghettu dvě vojenské organizace – Židovský bojový svazek a Židovská vojenská organizace. Snažily se vyzbrojit, ale samozřejmě těch možností moc neměly,“ popisuje ve vysílání Radiožurnálu Piotr Thieme z Muzea dějin polských židů.
I když se povstalcům podařilo navázat spojení s odbojovou Zemskou armádou, zbraně sháněli jen obtížně. Každý měl jeden revolver. Získali také několik samopalů, granátů a zápalných lahví. Přesto když 19. dubna Němci vstoupili do ghetta, odpor židovských bojovníků je zaskočil.
„Nebojovali o osvobození, svobodu. Věděli, že nemají žádnou šanci. Ale chtěli si sami zvolit, jak zahynou – raději v boji než ve vyhlazovacích táborech,“ doplňuje Thieme.
Němci začali vypalovat jeden dům za druhým. Bez ohledu na to, kdo byl uvnitř. A systematicky postupovali celým ghettem. Židé se ale proti obrovské přesile dokázali dlouho bránit.
„Skutečnost, že se o nás ví i mimo zdi ghetta, nás povzbuzuje v našem boji. Odolá nás pouze několik. Zbytek dříve či později zemře. Jejich osud je rozhodnut. Prakticky ve všech skrýších, kde se skrývají tisíce lidí, není pro nedostatek vzduchu možné zapálit svíčku. Mír buď s Tebou, můj příteli! Možná se ještě setkáme! Můj největší sen se stal skutečností. Jsem svědkem velkolepého a hrdinského boje židů v této bitvě,“ napsal v posledním dopise svému příteli jeden z vůdců povstání Mordechaj Anielewicz.
‚Příběh o jakékoli společnosti.‘ Nová kniha popisuje elity a společenské vrstvy terezínského ghetta
Číst článek
8. května Němci objevili velitelský bunkr. Čtyřiadvacetiletý Anielewicz, jeho přítelkyně Miry a všichni ostatní se zadusili plynem nebo spáchali sebevraždu.
„Teď přecházíme na druhou stranu zdi ghetta, kde se můžeme symbolicky posadit do tramvaje a podívat se, co viděli tehdy lidi na té druhé straně, když ghetto hořelo. A máme tady tři záznamy z těch dob,“ ukazuje Piotr Thieme ve stálé expozici Muzea dějin polských Židů.
„Němci nám konečně čistí Polsko od Židů,“ zaznívalo také. „To je bohužel také jedno z nastavení těch lidí a výsledek předválečného antisemitismu. Za komunismu se o tom nedalo diskutovat. Byl jenom jeden názor, jak to všechno vykládat. Pak se v 90. letech diskuse otevřela a trvá dodnes. Ale pořád jsme to ještě nezpracovali,“ podotýká Thieme.
16. května – po téměř čtyřech týdnech odvážného, ale beznadějného boje židů v ghettu – vyhodili nacisté do vzduchu Velkou synagogu a definitivně tak povstání potlačili. Do Berlína došla zpráva, že ve Varšavě už není žádná židovská čtvrť.
