Případ Věry Sosnarové: zpochybněná legenda, vězeňkyně gulagu či oběť vlastní fantazie?

Je to více než půldruhé desítky let, kdy se na veřejnosti poprvé objevilo jméno Věry Sosnarové. Dnes osmaosmdesátiletá brněnská rodačka tehdy poprvé začala mluvit o svém téměř dvacetiletém pobytu ve stalinském gulagu. Její dramaticky prezentovaný příběh vzbuzuje dodnes velké emoce. Ale stejně tak vyvolává stále větší pochybnosti u historiků i u lidí, kteří se s jinými bývalými vězni gulagů setkali.

paměťová stopa Brno Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Věra Sosnarová ovšem stále tvrdí: „Byla jsem v gulagu!“ Připomeňme nejprve stručně příběh tak, jak jej už od roku 2002 sama prezentuje sama | Zdroj: Ivan Holas

Nejnověji její legendu nabourává historik Ústavu pro studium totalitních režimů Adam Hradilek, který před několika dny publikoval rozsáhlou studii s řadou autentických dokumentů. Věra Sosnarová ovšem stále tvrdí: „Byla jsem v gulagu!“ Připomeňme nejprve stručně příběh tak, jak jej už od roku 2002 sama prezentuje.

Novodobý Jób. Proti režimu nevystupoval, přesto skončil v komunistickém lágru

Číst článek

17. května 1945 přišli do jejich domku na okraji Brna dva důstojníci NKVD a odvedli ji spolu s matkou a mladší sestrou na sovětské velitelství ve městě. Slibované dvě hodiny se „protáhly“ na téměř 20 let – matka byla pro sovětské úřady i po téměř čtvrt století nelegální emigrantkou, a proto byla i s dcerami deportována zpět do SSSR.

Všechny tři se hned po příjezdu ocitly v jednom ze sibiřských gulagů, kde matku po několika měsících strážní zabili, nedospělé dívky tam musely spolu s ostatními ženami tvrdě pracovat a čelit hladu, zimě a každodenní sexuální brutalitě bachařů. Jejich zoufalá snaha vrátit se zpět do Československa se naplnila až v polovině 60. let, kdy se novému veliteli tábora Trifonovovi podařilo přes bratra, předsedu kolchozu s družbou s jedním JZD na Znojemsku, obě dívky repatriovat.

Musely ovšem několikrát podepsat celoživotní mlčenlivost o všem, co zažily. „Než jsme jely, tak nám na té vojenské NKVD, to je nejvyšší orgán v Sojuzu (míněno patrně v Sovětském svazu, pozn. red.), jeden generál řekl: ‚Občanky Československa, vy nikdy nesmíte říci, že jste byly v sovětském gulagu. Když budete mluvit, za čtyři hodiny budete zpátky. Můžete říci, že jste byly v SSSR na práci. Svobodně, s matkou. Matka byla těžce nemocná a zemřela. Vy jste siroty a chcete se vrátit do své země.‘ Souhlasily jsme, jinak bychom se nikdy nedostaly domů,“ řekla České televizi.

Pochybností přibývá

Údajný závazek mlčenlivosti porušila Věra Sosnarová až v roce 2002, kdy podala u České správy sociálního zabezpečení na základě nového zákona žádost o odškodnění – za téměř 20 let v gulagu by jí náležely bezmála tři miliony korun. Jenže svůj nárok nemohla doložit ničím konkrétním – všechny doklady se prý ztratily, nebo je po návratu musely odevzdat. Navíc žádné propustky z gulagu se prý nedávaly.

Je to více než půldruhé desítky let, kdy se na veřejnosti poprvé objevilo jméno Věry Sosnarové | Foto: Ivan Holas

Už to je ale podle historika Adama Hradilka zjevný rozpor s realitou: „Je to naprostý nesmysl, naopak. Bylo pravidlem, že propuštěnec z gulagu dostával  propustku, protože se nemohl pohybovat po SSSR bez dokladu. Máme například propustku Čechoslováka, který byl v gulagu nejdéle z našich – 16 let, od roku 1939-1955, jeho propustka se s další pozůstalostí dostala do archivu Národního muzea. Takových propustek máme desítky, často je ti pamětníci mají dodnes u sebe.“

Ikona bezpráví

Pro média byl příběh ženy, která prošla peklem a na konci života marně bojuje se státní byrokracií, od začátku velkým soustem a Věra Sosnarová se prakticky přes noc stala doslova ikonou bezpráví, kterého se na československých občanech dopouštěl stalinistický Sovětský svaz.

V roce 2008 vyšla u nás a později i na Slovensku zmíněná kniha Krvavé jahody, kterou na základě jejího vyprávění sepsal Jiří S. Kupka (mj. autor scénáře ke dvěma epizodám normalizačního seriálu Třicet případů majora Zemana).

Přestože její aktuální oponent Adam Hradilek se tématu Čechoslováků věnuje přes 10 let a vydal na toto téma několik knih, besedy s Věrou Sosnarovou se zúčastnil teprve nedávno.

„Její příběh a pochybnosti kolem něj jsem znal léta, diskutoval jsem už tehdy s kolegy a novináři i s Vladimírem Bystrovem, který byl iniciátorem odškodnění obětí gulagů, obětí zavlečení do SSSR po roce 1945. Proto jsme také v materiálech vydaných Ústavem pro studium totalitních režimů její vyprávění nikdy nezveřejnili. Ale osobně jsem se s ní setkal až někdy na začátku minulého roku, kdy jsem byl pozván, abych její besedu uvedl nějakým exkursem do historie represí Čechoslováků na území Sovětského svazu,“ popisuje historik.

Věra Sosnarová ale i při konfrontaci se všemi prameny uvedenými v Hradilkově studii trvá jednoznačně na svém | Foto: Ivan Holas

A až tohle osobní setkání na besedě ve mně probudilo nutkání nějakým způsobem zareagovat, protože tam z úst paní Sosnarové zazněly věci, které se prokazatelně nemohly stát. Zejména mě zasáhla ta reakce obecenstva, protože ona skutečně dojala k slzám publikum od teenagerů po důchodce, kteří si tam vzápětí po té besedě nakupovali knihu, zasílají jí peníze, byli nesmírně dojati tím příběhem. A vlastně jsem si uvědomil, že jsem svědkem podvodu,“ dodává.

Co je a není v archivech

Tehdy začal i sám Adam Hradilek podrobně pátrat v desítkách našich i ruských archivů, obracel se jak na státní instituce, tak různé nevládní organizace. Ani tentokrát se neobjevil jediný doklad o pobytu Věry Sosnarové, či její matky nebo sestry v některém z táborů gulagu.

Naopak se potvrdilo, že Věra Sosnarová pracovala od května 1946 v SSSR jako civilní zaměstnankyně několika závodů a továren na Uralu. Historik tím ale nijak nezpochybňuje, že mohla žít ve velmi tvrdých podmínkách.

Pozvánky, plakáty a letáky na besedy s Věrou Sosnarovou o jejích osudech v Gulagu a knize Krvavé jahody | Zdroj: ÚSTR

„Já velice těžko mohu mluvit za paní Sosnarovou, co skutečně prožila, pouze jsem reagoval na ten případ, který byl prezentován veřejnosti, který je nepravdivý. Jakým způsobem prožila život na území SSSR, ví pouze sama paní Sosnarová. Z dokladů, které se podařilo nalézt, je ale jasné, že nikdy po celou dobu pobytu v SSSR nebyla vězeňkyní gulagu,“ vysvětluje.

Trvá na svém

Věra Sosnarová ale i při konfrontaci se všemi prameny uvedenými v Hradilkově studii trvá jednoznačně na svém. Dokumenty jsou falešné a s matkou i se sestrou byly opravdu v gulagu: „To oni tam říkali, že to je gulag! Ta bachařka naša, ta Nikolajevna: Što vy, suky, dumájete, že v gulagu budete guljat? Vy budete rabótat! … Oni dali papír a tam napsali tady toto a my jsme tam vůbec nebyly! To já ani neznám! No a co? Hlavně že byla bumága, ať byla jakákoliv. Nám nešlo o papíry, nám šlo o život. Kdyby nám bůhvíco dali, hlavně že nás pustili!“ říká pro Českou televizi.

Z klukoviny vlastizrada. Černíka sebrali rovnou ve škole, pak mu ale pomohl estébák, který ho zatýkal

Číst článek

Stejně vysvětluje i obsah svého vlastního dopisu, který poslala v roce 1964 do JZD Podyjí: „Ano, v tom dopise jsem napsala My sestry žijeme v Sovětském svazu.  Ale to on diktoval, co máme psát (údajný velitel tábora Vladimír Vladimirovič Trifonov, pozn. red.). Kdybych mohla napsat, co bych sama chtěla, tak bych napsala, že žijeme v lágru! Víte, kolik jsme podepsali papírů? Otisky prstů, fotit, odstřihli vlasy, barva očí … A že nikdy neprozradíme, kde jsme pracovali. Každý stát má svoje tajemství. To jsem podepsala, a kde přesně jsem pracovala, v které továrně, vám v životě neřeknu. Kdybyste mi hlavu usekli! Tak vám to neřeknu. Ještě chcu dožiť! Až umřu, tak se to dozvíte!“

Prý ještě neřekla všechno

Podle Adama Hradilka ovšem zpochybňují pobyt Věry Sosnarové v gulagu i její vlastní barvité historky, které tam během dvou desítek let údajně zažila či viděla. Například tvrzení o hromadném upalování osob ve stodolách či trávení vězňů arzénem ve vodce nemají oporu v žádných historických materiálech či studiích ze Sovětského svazu, s ruskými partnery tyto detaily osobně konzultoval.

Rovněž emotivní líčení každodenního hromadného znásilňování vězeňkyň bez ohledu na věk považuje Hradilek dost přitažené za vlasy: „K tomu docházelo třeba na konci války a v prvních dnech míru, ale víme i z českých historických zdrojů, že již zde byli vojáci svými veliteli za tyto prohřešky střílení. Pokud by někdo otevřeně znásilnil někoho i v gulagu, tak předpokládám, že i tam by byl ten nejvyšší trest aplikován.“

Tím nechci nijak snižovat utrpení žen v těch táborech, protože tam samozřejmě sexuální násilí bylo na denním pořádku, ale mělo trochu jiný charakter, než jak popisuje paní Sosnarová. Stejně jako např. v Terezíně, tak i v táborech gulagu byly ženy vystavovány tomu násilí formou nátlaku, výměnou za potraviny, za lepší pracovní pozici, čili šlo spíš o jakýsi výměnný obchod, i když to spadá do kategorie sexuálního násilí, protože ty ženy k tomu byly nuceny,“ popisuje Hradilek.

Tajná továrna na tanky

Věra Sosnarová však ani v současnosti na svých dřívějších tvrzeních nehodlá nic zásadního změnit. A to i přestože se verze od sebe někdy dost výrazně liší. Největší ústupek zatím udělala právě po zveřejnění Hradilkovy studie, když v rozhovoru pro DVTV připustila, že v gulagu nebyla celých 19 let. Tři roky prý strávila v jiném pracovním táboře zřejmě s mírnějším režimem, jehož obyvatelé ale údajně pracovali v tajné továrně na tanky.

K popularitě Věry Sosnarové přispělo její emotivní vyprávění na besedách. Křest slovenského vydání knihy Krvavé jahody, Bratislava, 19. 4. 2017 | Zdroj: Aeternus Pictures

Podle svého tvrzení navíc zdaleka ještě neřekla všechno, i po tolika letech má prý velký strach: „Když jsme odjížděli z lágru, tak mi Vladimír Vladimirovič říkal, že na nás budou dávat stále pozor, že po celém Československu mají své lidi. A když vyšla ta kniha, jednou večer zazvonil telefon a ze sluchátka se ozvalo ,Nězabuď!´ Hned jsem strachy bez sebe zavěsila,“ říká.

Ale přesto je ta kniha určitou satisfakcí, lidé se dozví, co se dělo, to se dodnes skrývá. Stalin byl horší než Hitler, násilí bylo strašný. A těžko se na to vzpomíná – i ty přednášky jsou těžký. Když to vyprávíte, znovu to prožíváte, před čtvrt rokem mi to způsobilo infarkt. Ať nikdo nevypráví, že to bylo nějaké sanatorium, kdyby to měl někdo prožít, tak by viděl!“

Těžký život

Adam Hradilek nepopírá, že Věra Sosnarová neměla jistě lehký život, a to od samotného dětství v Brně, byť i to bylo podle objevených pramenů poněkud jiné, než sama pamětnice tvrdí. Historik v tuzemských archivech objevil, že její matka Ljubov Melkich (po příchodu do Československa užívala jméno Ludmila Šímová) žila ve 20. a 30. letech na okraji brněnské společnosti, opakovaně byla stíhána pro podvody, potulku, krádeže či ublížení na zdraví.

Před nacisty ho uchránila němčina. Komunisté Tvarožka zavřeli, protože u něj přespal bratranec

Číst článek

Na podzim 1940 požádala pro sebe i pro své dcery o říšské občanství a začala spolupracovat s nacisty – doloženo je její udání sousedky pro údajně hanlivé vyjádření o Hitlerovi, dotyčná žena okamžitě putovala na gestapo.

Z těchto a dalších důkazů lze tedy dovodit, že Šímová s oběma dcerami nebyla po válce do SSSR zavlečena, naopak do rodné země sama prchala před spravedlností úřadů obnoveného Československa. Počítala s tím, že v SSSR je mnohem větší nepořádek a mezi mnoha miliony lidí, kteří se tam těsně po válce bez dokladů vraceli, se snadno ztratí.

Podvod či případ pro psychologa?

Právě dětství na hranici životní existence v Brně a pozdější nečekaný transfer do Sovětského svazu mohl podle Hradilka spustit stavidla představivosti Věry Sosnarové naplno. O její motivaci prezentovat na veřejnosti život zcela odlišný od reality ale nechce příliš spekulovat, patrně to nebudou jen zištné důvody.

„Podobných případů, například falešných svědků holocaustu, je po světě celá řada. Často se jedná o lidi, kteří prošli nějakými traumaty v dětství a pak přijali tu identitu oběti koncentračních táborů nebo politických represí. Není to ojedinělý případ a je to spíš otázka pro psychologa,“ říká.

Na otázku, jestli se její jednání dá nějakým způsobem omluvit, ale nemá jednoznačnou odpověď. „Ten problém má několik rovin - jak se k tomu postavila média, jakým způsobem paní Sosnarová tahá peníze z lidí, kteří jí je v dobré víře posílají. V neposlední řadě je to skutečně velký políček skutečným obětem gulagu, kterých byly z území Československa tisíce. Na jednu stranu ten její případ reprodukovaný v médiích a na besedách přitahuje pozornost k samotnému  tématu politických represí Čechoslováku na území SSSR. Na druhou stranu ale tím, že dnes víme, že ten případ je falešný, shazuje ty skutečné obětí původem z Československa.“

Ivan Holas Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme