Za války jsme poslouchali Londýn, vzpomíná dcera zahradníka na vilu Stiassni, kterou zabralo gestapo

I když dcera zahradníka zaměstnaného u jedné z nejvýznamnějších podnikatelských rodin nevyrůstala přímo ve vile Stiassni, ale ve služebním domku vedle ní, do vily často chodila – jediná dcera majitelů byla jen o dva roky starší a dětské přátelství přetrvalo desítky let i přes oceán a železnou oponu. Třiadevadesátiletá Marie Straková dodnes vzpomíná na krásné i dramatické okamžiky ve vile, kterou procházely dějiny.

Paměťová stopa Brno Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Marie Straková na zahradě před vilou. | Zdroj: Archiv Marie Strakové

Její otec Antonín Fröml rozhodně patřil ve svém oboru ke špičce. Po vyučení získával zkušenosti mimo jiné i u vídeňské bankéřské rodiny Rotschildů, od posledního rakousko-uherského císaře Karla I. Dostal dokonce diplom za vítězství v soutěži o nejlepší květinovou výzdobu Schönbrunnu.

Její nejbližší zemřeli v Terezíně a v Osvětimi. Doris Grozdanovičová přesto k Němcům nenávist necítí

Číst článek

Není proto divu, že když se řízením osudu dostal do Brna a stal se zahradníkem ve vile Herminy Stiassni v Hrozové ulici, bylo mu tam zanedlouho „těsno“: „Byla to jen malá zahrada, malý skleník, tak se mu tam moc nelíbilo. Dokonce už si našel nové místo v Telči, ale napsali mu, že sice může okamžitě nastoupit, ale pro rodinu tam není ubytování.

A když se to dozvěděla paní Stiassni, tak ho přemlouvala, ať nikam nechodí, že budou kupovat pozemky a bude se stavět nová vila s velkou zahradou.“

Ta vyrostla na dohled od dosavadního sídla rodiny v Brně-Pisárkách, které se v té době staly „dobrou“ adresou a brněnská smetánka si tam nechala stavět svá honosná sídla od těch nejlepších architektů.

Dům, který dnes nese název po svých majitelích, navrhl slavný funkcionalistický architekt Ernst Wiesner. Po dokončení v roce 1929 se do vily nastěhovali Alfred a Hermine Stiassni s dcerou Sussane a do zahradnického domku naproti jednomu z vchodů do vily spolu s rodiči a sestrou i čtyřletá Marie.

Rodina Frömlova v roce 1943. | Zdroj: Archiv Marie Strakové

„Zahrada měla nakonec kolem čtyř hektarů a tu začal budovat právě můj tatínek, který byl vrchním zahradníkem. Možná spolupracoval s architektem, ale hlavní slovo měl on a paní Hermína. Ona ale to jméno neměla ráda, tak chtěla, aby jí všichni říkali Mici. A taky neměla ráda pampelišky na trávníku, vždycky chodila s mým tatínkem po zahradě, a když uviděla pampelišku, tak hned běžela a vyrýpla ji – chtěla, aby dvě louky před vilou byly čistě zelený. V záhonech tam byly nasazené tulipány, narcisky a krokusy, na našem domku na střeše rostly další květiny, které se řezaly do váz ve vile a vzadu byly skleníky a zeleninové záhony.“

V zahradě si Marie často hrávala s o dva roky starší jedinou dcerou majitelů a bez ohledu na rozdílné společenské postavení mezi oběma děvčaty vzniklo pevné přátelství: „Tu zahradu bylo potřeba často zalévat, tak přivezli z Anglie postřikovače, které se otáčely, my jsme pod nimi v létě se Zuzkou běhávaly a taky jsme se kropily, tam se spotřebovalo vody.“

Špičkový český lékař zažil heydrichiádu i útok na newyorská Dvojčata. ‚Nejhorší je žít ve strachu,‘ tvrdí

Číst článek

Idyla ale skončila prakticky ze dne na den v únoru 1938. Alfred Stiasnni, který projevoval svoji prozíravost už při řízení textilní továrny a dalšího rodinného majetku, zavčas rozpoznal nebezpečí, které hrozí i českým Židům od německých nacistů.

„Byli tehdy lyžovat ve Švýcarsku nebo v Rakousku a zřejmě se tam nějak dozvěděli o připravovaném anšlusu Rakouska. Jednoho dne večer se vrátili do Brna a ráno už zase byli pryč. Vzali si jen nějaké věci, ani se nerozloučili – až po čase Zuzka napsala, že je v Anglii. Byla v internátě, aby se doučila anglicky, spolu s Janou Baťovou a vzpomínaly tam na bramborový placky a švestkový knedlíky. A když Němci začali bombardovat Anglii, tak odjeli parníkem do Kalifornie, odkud nám taky ještě psala,“ vzpomíná Marie Straková. 

Pro zaměstnance se ve vile zpočátku nic nezměnilo. Antonín Fröml nadále pečoval o zahradu až do své smrti v roce 1943 a dospívající Marie sledovala na osudech vily běh dějin.

Nejprve v ní v roce 1938 pobývali důstojníci generálního štábu čs. armády, rušno tam bylo zejména v době mobilizace. Jedním z nových obyvatel byl i tehdejší podplukovník, pozdější kolaborantský ministr protektorátní vlády Emanuel Moravec.

Důstojníci československé armády u vily Stiassny. | Zdroj: Archiv Marie Strakové

„Měl pokoj s oknem k našemu domku a vždycky, když tatínek vyšel, tak na něj volal, ať všechno, co může, buď schová, nebo odveze, protože i v Brně bude válka, tak ať o to nepřijdeme.“

Během protektorátu se pak ve vile vystřídala Schutzpolizei a Geheime Statspolizei. Nakonec přišli rakouští vojáci, oficiálně ale vilu po celou dobu spravovalo gestapo. „Němci tam měli rádio, to snad bylo ještě původní rádio Stiasnnich. A kuchařka vždycky zavolala na maminku, že Němci jsou zrovna někde pryč, tak ať jde s ní poslouchat Londýn. My jsme sice měli rádio i doma, ale všichni Češi měli rádia vykuchaný, aby se nedalo poslouchat zahraničí, ale jen protektorátní stanice,“ líčí pamětnice.

Nejdramatičtější chvíle zažili zbylí zaměstnanci až po osvobození Rudou armádou, i to ale paní Frömlová s oběma dcerami přežila bez větších následků, i když na čas raději všechny ženy vilu opustily a odstěhovaly se do města a během jejich nepřítomnosti jim z domku ledacos zmizelo.

Zanedlouho ale vila dostala dalšího obyvatele, prezidenta Edvarda Beneše – obnovený československý stát totiž majetek rodiny Stiassni prohlásil za svůj.

„Spával nahoře v soukromých pokojích rodiny Stiassni – tam, kde měla pokoj Zuzka a naproti její maminka, tak měl jednu ložnici Beneš a jednu jeho manželka. Párkrát jsme si s ním promluvili, když procházel zahradou. Nikdo tam nemohl fotit, ale pak nám z Prahy poslal nějaké svoje podepsané fotografie.“

To už se ale blížil definitivní konec pobytu Frömlových v areálu vládní vily, jak se jí začalo později nově říkat. Zanedlouho k nim přišel osobně nový starosta města Vladimír Matula, pozdější poslanec a významný funkcionář KSČ.

Personál vily Stiassni. | Zdroj: Archiv Marie Strakové

„Řekl, jak to, že tady bydlíte, vy jste Němci, okamžitě vypadněte, do týdne ať jste pryč. Maminka začala plakat a já jsem měla hubu, bylo mi to jedno, co z toho bude, tak jsem mu odsekla,“ vypráví žena o chvíli, která jí mohla přijít draho. 

„Já i moje sestra máme všechna vysvědčení z českých škol, a přesto nás tady Němci nechali bydlet a pak přijde nějaký chlap (že, je to starosta, jsem se dozvěděla až později), Čech a vyhazuje nás z bytu. Nepomohlo to. Naštěstí byl ještě u brány volný byt po řidiči, tak jsme se nastěhovali na dva měsíce tam, a pak jsme se přestěhovali do rodinného domku v jiné části Brna, který tatínek ještě před smrtí postavil,“ líčí Marie další osudy rodiny. 

Do vily a zahradnického domku, kde prožila většinu dětství, se Marie Straková vrátila až po sedmdesáti letech. Se Susane Stiassni (provdanou Martin) ale zůstala v písemném kontaktu až do její smrti v roce 2005. „Zuzčino“ přání znovu se podívat domů, se jí sice nesplnilo, Brno ale navštívil její syn.

A Susannina vnučka filmařka Daria Matrin dokonce ve vile letos v létě natočila materiál pro krátký hraný snímek Tonight the world (Svět dnešní noci) inspirovaný deníkovými záznamy snů své babičky.

Ivan Holas Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme