Za války jsme poslouchali Londýn, vzpomíná dcera zahradníka na vilu Stiassni, kterou zabralo gestapo
I když dcera zahradníka zaměstnaného u jedné z nejvýznamnějších podnikatelských rodin nevyrůstala přímo ve vile Stiassni, ale ve služebním domku vedle ní, do vily často chodila – jediná dcera majitelů byla jen o dva roky starší a dětské přátelství přetrvalo desítky let i přes oceán a železnou oponu. Třiadevadesátiletá Marie Straková dodnes vzpomíná na krásné i dramatické okamžiky ve vile, kterou procházely dějiny.
Její otec Antonín Fröml rozhodně patřil ve svém oboru ke špičce. Po vyučení získával zkušenosti mimo jiné i u vídeňské bankéřské rodiny Rotschildů, od posledního rakousko-uherského císaře Karla I. Dostal dokonce diplom za vítězství v soutěži o nejlepší květinovou výzdobu Schönbrunnu.
Její nejbližší zemřeli v Terezíně a v Osvětimi. Doris Grozdanovičová přesto k Němcům nenávist necítí
Číst článek
Není proto divu, že když se řízením osudu dostal do Brna a stal se zahradníkem ve vile Herminy Stiassni v Hrozové ulici, bylo mu tam zanedlouho „těsno“: „Byla to jen malá zahrada, malý skleník, tak se mu tam moc nelíbilo. Dokonce už si našel nové místo v Telči, ale napsali mu, že sice může okamžitě nastoupit, ale pro rodinu tam není ubytování.
A když se to dozvěděla paní Stiassni, tak ho přemlouvala, ať nikam nechodí, že budou kupovat pozemky a bude se stavět nová vila s velkou zahradou.“
Ta vyrostla na dohled od dosavadního sídla rodiny v Brně-Pisárkách, které se v té době staly „dobrou“ adresou a brněnská smetánka si tam nechala stavět svá honosná sídla od těch nejlepších architektů.
Dům, který dnes nese název po svých majitelích, navrhl slavný funkcionalistický architekt Ernst Wiesner. Po dokončení v roce 1929 se do vily nastěhovali Alfred a Hermine Stiassni s dcerou Sussane a do zahradnického domku naproti jednomu z vchodů do vily spolu s rodiči a sestrou i čtyřletá Marie.
„Zahrada měla nakonec kolem čtyř hektarů a tu začal budovat právě můj tatínek, který byl vrchním zahradníkem. Možná spolupracoval s architektem, ale hlavní slovo měl on a paní Hermína. Ona ale to jméno neměla ráda, tak chtěla, aby jí všichni říkali Mici. A taky neměla ráda pampelišky na trávníku, vždycky chodila s mým tatínkem po zahradě, a když uviděla pampelišku, tak hned běžela a vyrýpla ji – chtěla, aby dvě louky před vilou byly čistě zelený. V záhonech tam byly nasazené tulipány, narcisky a krokusy, na našem domku na střeše rostly další květiny, které se řezaly do váz ve vile a vzadu byly skleníky a zeleninové záhony.“
V zahradě si Marie často hrávala s o dva roky starší jedinou dcerou majitelů a bez ohledu na rozdílné společenské postavení mezi oběma děvčaty vzniklo pevné přátelství: „Tu zahradu bylo potřeba často zalévat, tak přivezli z Anglie postřikovače, které se otáčely, my jsme pod nimi v létě se Zuzkou běhávaly a taky jsme se kropily, tam se spotřebovalo vody.“
Špičkový český lékař zažil heydrichiádu i útok na newyorská Dvojčata. ‚Nejhorší je žít ve strachu,‘ tvrdí
Číst článek
Idyla ale skončila prakticky ze dne na den v únoru 1938. Alfred Stiasnni, který projevoval svoji prozíravost už při řízení textilní továrny a dalšího rodinného majetku, zavčas rozpoznal nebezpečí, které hrozí i českým Židům od německých nacistů.
„Byli tehdy lyžovat ve Švýcarsku nebo v Rakousku a zřejmě se tam nějak dozvěděli o připravovaném anšlusu Rakouska. Jednoho dne večer se vrátili do Brna a ráno už zase byli pryč. Vzali si jen nějaké věci, ani se nerozloučili – až po čase Zuzka napsala, že je v Anglii. Byla v internátě, aby se doučila anglicky, spolu s Janou Baťovou a vzpomínaly tam na bramborový placky a švestkový knedlíky. A když Němci začali bombardovat Anglii, tak odjeli parníkem do Kalifornie, odkud nám taky ještě psala,“ vzpomíná Marie Straková.
Pro zaměstnance se ve vile zpočátku nic nezměnilo. Antonín Fröml nadále pečoval o zahradu až do své smrti v roce 1943 a dospívající Marie sledovala na osudech vily běh dějin.
Nejprve v ní v roce 1938 pobývali důstojníci generálního štábu čs. armády, rušno tam bylo zejména v době mobilizace. Jedním z nových obyvatel byl i tehdejší podplukovník, pozdější kolaborantský ministr protektorátní vlády Emanuel Moravec.
„Měl pokoj s oknem k našemu domku a vždycky, když tatínek vyšel, tak na něj volal, ať všechno, co může, buď schová, nebo odveze, protože i v Brně bude válka, tak ať o to nepřijdeme.“
Během protektorátu se pak ve vile vystřídala Schutzpolizei a Geheime Statspolizei. Nakonec přišli rakouští vojáci, oficiálně ale vilu po celou dobu spravovalo gestapo. „Němci tam měli rádio, to snad bylo ještě původní rádio Stiasnnich. A kuchařka vždycky zavolala na maminku, že Němci jsou zrovna někde pryč, tak ať jde s ní poslouchat Londýn. My jsme sice měli rádio i doma, ale všichni Češi měli rádia vykuchaný, aby se nedalo poslouchat zahraničí, ale jen protektorátní stanice,“ líčí pamětnice.
Nejdramatičtější chvíle zažili zbylí zaměstnanci až po osvobození Rudou armádou, i to ale paní Frömlová s oběma dcerami přežila bez větších následků, i když na čas raději všechny ženy vilu opustily a odstěhovaly se do města a během jejich nepřítomnosti jim z domku ledacos zmizelo.
Zanedlouho ale vila dostala dalšího obyvatele, prezidenta Edvarda Beneše – obnovený československý stát totiž majetek rodiny Stiassni prohlásil za svůj.
„Spával nahoře v soukromých pokojích rodiny Stiassni – tam, kde měla pokoj Zuzka a naproti její maminka, tak měl jednu ložnici Beneš a jednu jeho manželka. Párkrát jsme si s ním promluvili, když procházel zahradou. Nikdo tam nemohl fotit, ale pak nám z Prahy poslal nějaké svoje podepsané fotografie.“
To už se ale blížil definitivní konec pobytu Frömlových v areálu vládní vily, jak se jí začalo později nově říkat. Zanedlouho k nim přišel osobně nový starosta města Vladimír Matula, pozdější poslanec a významný funkcionář KSČ.
„Řekl, jak to, že tady bydlíte, vy jste Němci, okamžitě vypadněte, do týdne ať jste pryč. Maminka začala plakat a já jsem měla hubu, bylo mi to jedno, co z toho bude, tak jsem mu odsekla,“ vypráví žena o chvíli, která jí mohla přijít draho.
„Já i moje sestra máme všechna vysvědčení z českých škol, a přesto nás tady Němci nechali bydlet a pak přijde nějaký chlap (že, je to starosta, jsem se dozvěděla až později), Čech a vyhazuje nás z bytu. Nepomohlo to. Naštěstí byl ještě u brány volný byt po řidiči, tak jsme se nastěhovali na dva měsíce tam, a pak jsme se přestěhovali do rodinného domku v jiné části Brna, který tatínek ještě před smrtí postavil,“ líčí Marie další osudy rodiny.
Do vily a zahradnického domku, kde prožila většinu dětství, se Marie Straková vrátila až po sedmdesáti letech. Se Susane Stiassni (provdanou Martin) ale zůstala v písemném kontaktu až do její smrti v roce 2005. „Zuzčino“ přání znovu se podívat domů, se jí sice nesplnilo, Brno ale navštívil její syn.
A Susannina vnučka filmařka Daria Matrin dokonce ve vile letos v létě natočila materiál pro krátký hraný snímek Tonight the world (Svět dnešní noci) inspirovaný deníkovými záznamy snů své babičky.
