Nesměl ani publikovat pod svým jménem. Pozdější prorektor ČVUT Šlapeta vzpomíná na normalizaci
Narodil se v den druhého výročí Pražského povstání a snad proto mu sudičky daly do vínku, že celý jeho život byl silně svázán s historickými předěly. Přestože otce – úspěšného architekta – komunistický režim odstavil na vedlejší kolej a na dlouhou dobu mu zcela znemožnil pracovat v oboru, vydal se v jeho stopách. Brzy po absolvování školy ale pozměnil směr a začal se věnovat především historii moderní architektury.
Doma během skoro celé normalizace ani nemohl publikovat pod svým jménem, zato v zahraničí se stával stále větším pojmem. Teprve po roce 1989 se jméno Vladimír Šlapeta stalo známým i u nás – byl mimo jiné zvolen děkanem fakult architektury v Praze a Brně a prorektorem ČVUT.
V současnosti je považován za jednoho z předních historiků architektury. Mezi nejúžasnější fenomény oboru řadí rozvoj meziválečné architektury v Brně, které tento odkaz světových tvůrců postupně opět dává na odiv celému světu.
V době, kdy se Vladimír spolu se sestrou-dvojčetem Olgou narodil, byla jejich rodina známa daleko za hranicemi Olomouce. Otec Lubomír Šlapeta (spolu s bratrem Čestmírem vystudoval v Brně a Vratislavi, další zkušenosti sbírali oba v Německu, Francii i USA) se specializoval zejména na projekty divadel a kulturních domů, v roce 1946 s Janem Zrzavým a dalšími osobnosti inicioval vznik Katedry výtvarné výchovy Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.
Toto město malému chlapci učarovalo a dodnes je má nejraději: „Pro mě to byla polarita mezi městem plným gotických a barokních domů, kostelů a klášterů a proti tomu moderní architektura mého otce, ve které jsem vyrůstal. Do našeho krásně zařízeného bytu chodili významní výtvarníci, muzikanti a další osobnosti - to byl svět, který mě hodně ovlivnil.“
Existenční potíže
Dlouho však nebylo jasné, jakou životní dráhu si Vladimír Šlapeta vlastně zvolí. Až do patnácti let věnoval veškerý čas všem možným sportům. Mimo jiné i díky dobrým osobním vztahům s manžely Zátopkovými – dodnes vlastní jednu z Emilových medailí a jeho poslední pohár z roku 1957.
Nové obzory Vladimírovi otevřelo až gymnázium, kde začal velmi intenzivně číst, kreslit a zajímat se o historii. Nicméně studium architektury bylo dlouho na vážkách. Už proto, že otec se po roce 1948 kvůli svým kritickým názorům na zestátnění soukromých architektonických kanceláří dostával do stále větších existenčních potíží, v roce 1958 byl dokonce vyloučen ze Svazu architektů, což v podstatě znamenalo zákaz výkonu povolání.
Vladimírův starší bratr Ivan vystudoval AMU a později se stal významným kameramanem (na svém kontě má 42 celovečerních filmů, dokumenty, televizní inscenace a seriály, mj. Každý mladý muž, Hotel pro cizince, Ohlédnutí, Bloudění, Kalamita s režiséry Juráčkem, Schormem, Mášou či Chytilovou). Vladimír po maturitě v roce 1965 nakonec složil úspěšně zkoušky na Fakultě architektury ČVUT v Praze.
„Do Brna jsem se vůbec nehlásil, protože Brno už tehdy bylo ovládáno gangsterskou mafií rektora Vladimíra Meduny a děkana Zdeňka Alexy, kteří byli úhlavní nepřátelé Bohuslava Fuchse a Bedřicha Rozehnala a také mého otce a strýce. Takže to nemělo smysl ani šanci, v přihlášce jsem měl napsáno buď Praha, nebo Bratislava.“
Jméno Šlapeta bylo tabu
Na ČVUT studoval především v ateliéru Jaroslava Paroubka, uplatil ale i svůj zájem o historii a od 2. ročníku byl pomocnou vědeckou silou na katedře dějin architektury.
A už krátce po absolutoriu se stal vedoucím architektonického archivu Národního technického muzea v Praze, kde se ocitl doslova v ráji: „Najednou jsem měl pod sebou šuplíky, kde byly všechny plány Kotěry, Gočára, Feuersteina a dalších – nepřeberné množství námětů pro studie, na tom jsem začal pracovat a chystat výstavy. Problém byl ovšem s mým jménem – už za studií mně profesoři říkali, že se jménem Šlapeta nemůžu nic začít, že se mám přejmenovat, ale já jsem nechtěl. Takže jsem publikoval tak, že můj podpis byl škrtnut a nahrazen šifrou. Stalo se to asi u 40 článků v odborných časopisech, což je pro mladého začínajícího kritika nebo historika značný handicap. Tak jsem ty věci začal posílat do zahraničí a kupodivu ty nejlepší zahraniční odborné časopisy mě začaly publikovat, v Itálii, Německu, Rakousku, Španělsku, ve Skandinávii, a Velké Británii.“
Tehdejšímu režimu se to samozřejmě příliš nelíbilo, tím spíš, že jméno Šlapeta bylo v době normalizace opět do značné míry tabu – strýc Čestmír v roce 1969 emigroval a otec, který mohl během politického uvolnění v druhé polovině šedesátých let pracovat v západním Berlíně (studujícímu synovi se tak otevřel pohled na moderní západní architekturu), byl opět pronásledován nomenklaturními kádry Svazu architektů, do jehož čela se dostal právě Vladimír Meduna.
„Vyvrcholilo to v roce 1980, kdy jeden můj článek vyšel ve Švýcarsku. Byl jsem napaden, že spolupracuji s emigrací, předseda Svazu architektů poslal mému řediteli dopis, že jsem výrazně poškodil kulturní politiku ČSSR a že by měl zvážit mé setrvání v muzeu. Ředitel mě naštěstí podržel a dal mi jen písemnou důtku, nicméně ještě dlouho mu chodily dotazy z ÚV KSČ, z ministerstva kultury i odjinud, jak vyřídil případ Šlapeta. Ale on mohl říct, že už jsem byl potrestán, ještě nechal ty moje texty posoudit dvěma významnými architekty meziválečné doby a ti neshledali nic politického na té věci, tak jsem z té oprátky unikl!“
Přednášky na Harvardu
I přes tato omezení se jméno Vladimír Šlapeta stávalo za hranicemi postupně pojmem, zejména v 80. letech, kdy tlak režimu začal slábnout. V roce 1986 působil jako hostující docent v Berlíně, o rok později ve Vídni, spolu s Janem Kaplickým připravil výstavu o českém funkcionalismu v Londýně, v roce 1988 mohl dokonce vyjet na třítýdenní služební cestu do USA a Kanady.
Měsíc před pádem komunistického režimu byl při druhém pobytu v USA zvolen generálním sekretářem International Confederation of Architectural Museums (členem výkonného výboru byl už od roku 1987), přednášel na Harvardu, Yale a dalších prestižních univerzitách.
Zásadní změnu pak přineslo polistopadové období. Stal se členem řady předních tuzemských i mezinárodních komisí (včetně komise UNESCO pro architektonické vzdělávání), od ledna 1991 zastával po dvě období funkci děkana Fakulty architektury ČVUT, pak se stal prorektorem, děkanem byl zvolen ještě v roce 2003.
V letech 2006-2010 mu bylo nabídnuto křeslo děkana na Fakultě architektury v Brně – ve městě, které mu už od dob studií bylo velmi blízké svou moderní meziválečnou architekturou.
„Když se otec poprvé vrátil ze západního Berlína, tak přivezl mimo jiné číslo časopisu Bauwelt z roku 1962, které bylo kompletně věnována vilovým stavbám. Na začátku byly tři vily slavných architektů, mezi nimi i Tugendhat. Nevěděl jsem ještě, co to je, tak jsem se zeptal táty a on řekl: To je přeci v Brně!“
„Dostal jsem takto symbolicky za ucho a pak už jsem si ty znalosti doplnil. Po uvedení vily Tugendhat do původního stavu si teprve člověk dokáže představit, jaký byl standard jejích obyvatel, ale i přínos této stavbu pro celkový umělecký i technický pokrok ve vilové architektuře 30. let. Vila Tugendhat je luxusní vilou pro nejbohatší klientelu, ale Brno je zajímavé tím, že tady je spousta vil pro střední vrstvu, stačí se projít třeba po Hroznové ulici a máte hned představu, jak vypadal bytový standard té doby,“ říká Šlapeta.
Brno jako fenomén
A nebyly to jen vily, čím se Brno podle Vladimíra Šlapety stalo v meziválečném období zcela výjimečným fenoménem přinejmenším v rámci střední Evropy. Stavební boom nastal už ve druhé polovině 19. století, kdy po zbourání hradeb vznikla kolem historického jádra okružní třída podobná vídeňské Ringstrasse, už proto, že nové domy zde stavěli často titíž architekti jako ve Vídni.
„Ale ta první republika byla naprosto fascinující, to byla myslím vrcholná doba města Brna. Byla to i zásluha prezidenta Masaryka, který prosazoval určitou decentralizaci státu, proto byl v Brně Nejvyšší soud, Výstaviště a další instituce. Na území Velkého Brna vznikly nové obytné čtvrti, v centru se modernizovaly obchodní a kulturní paláce, vše s rozmyslem a záměrem prvního městského architekta Jindřicha Kumpošta a jeho následovníků,“ popisuje historik architektury.
„Meziválečné Brno se stalo kosmopolitním městem, kde se mísil duch Prahy, Vídně a dalších metropolí, otevřeným všem moderním myšlenkám nejen v architektuře, ale rovněž v malířství či hudbě. Po roce 1948 tohle vše zmizelo, ale od devadesátých let se alespoň ta prvorepubliková architektura začíná opět vynořovat z šedi předchozích čtyřiceti let. Pochopitelně, ty počátky byly velice složité v chaosu privatizace a navrácení tradičních hodnot, než si na to lidé zvykli. Ale vidíme stále stoupající trend, úroveň se zvyšuje a myslím, že architektonická diskuse v Brně je velmi zajímavá,“ hodnotí Šlapeta.
„Jsou tu velmi silné osobnosti střední a mladší generace, o kterých jistě ještě brzy uslyšíme. A je to i jejich zásluha, že se podařilo dokonale obnovit několik významných staveb – třeba vily Tugendhat a Stiassny nebo kavárnu Era. Brno se tak opět otevírá zahraničním turistům jako centrum moderní architektury v evropském a světovém měřítku.“
