Před 70 lety ‚prorazil‘ železnou oponu Vlak svobody. Většina cestujících se ale na Západ dostala omylem
Gangsterský únos, gangsterské metody, terorismus - tak v roce 1951 popisoval komunistický režim událost z 11. září. Tehdy osobní vlak, který jel z Chebu do Aše, projel přes železnou oponu a se 110 cestujícími se dostal do demokratického západního Německa. Dnes je proto známý jako Vlak svobody.
Před 70 lety „prorazil“ železnou oponu takzvaný Vlak svobody. V tom se 110 cestujících dostalo z komunistického Československa do demokratického západního Německa - naprostá většina z nich jen omylem.
„Ve vlaku jsem nic nevěděla a nic jsem nepozorovala. Chystala jsem si svý věci, tašku a kabát, abych v Aši, v Čechách, na nádraží vystúpila,“ popisovala později cestu vlakem číslo 3717, tedy Vlakem svobody, jedna z cestujících Anna Pubáková.
Kdo nemá ruku, smí plnit normu na 50 procent. Vzpomínky na nucené práce za komunismu
Číst článek
„Za maličkú chvílu vlak se rozjel v plný páre a paní Chludová, která seděla se mnou ve vlaku řekla: podívejte se, dyť my jsme v Německu. A vlak jel plnú párú, za chvilku stavil se na první zastávce v západnom Německu,“ vzpomínala pamětnice.
To, že vlak nezastaví v Aši, a namísto toho zhruba po dvou kilometrech překročí hranici do Západního Německa, zorganizovali tři muži - strojvedoucí Jaroslav Konvalinka, výpravčí Karel Truksa a lékař Jaroslav Švec. Ti do zahraničí vzali i své rodiny.
Ostatní cestující o tom, že se toho dne nedostanou domů, nevěděli - připomíná historik z Ústavu pro studium totalitních režimů Libor Svoboda.
„Byli tam pacienti z Františkových Lázní, studenti z chebského gymnázia, byli tam ale i vojáci pohraniční stráže, kteří jeli na dovolenou, a příslušníci sboru národní bezpečnosti,“ říká historik.
Železnice jako slabina režimu
Tomu, že se cestující do západního Německa dostali, podle Svobody pomohlo více věcí: dva z mužů měli pod kontrolou vlak a mohli tak vyřadit brzdy, zároveň věděli, že je trať právě průjezdná.
Právě železnice byly podle historika Svobody jednou ze slabin tehdejšího režimu, který v červenci roku 1951 schválil zákon o pohraniční stráži.
Bývalého továrníka komunisti věznili 7,5 let. Pak mu dali 200 korun jako odškodné, vzpomíná jeho syn
Číst článek
„Přeci jen nelze úplně přerušit to železniční spojení na důležitých uzlech, stále ještě třeba ta provázanost byla taková, že Aš neměla vlastní teplárnu a používala energii - ono to bylo na té bavorské straně - ale bylo to zásobováno z naší strany. Proto bylo nutné, aby ta trať nějakým způsobem fungovala, aby ty nákladní vlaky, které dovážely ten materiál, mohly jezdit,“ vysvětluje Svoboda.
A zatímco na západě Vlak svobody oslavovali, komunistický režim v Československu spustil intenzivní propagandu.
„Jak již naši posluchači slyšeli z našich zpráv, provedla 11. září skupina teroristů řízená a zásobovaná penězi i zbraněmi americkým agentem, únos cestujících rychlíkového vlaku, který jel směrem z Chebu do Aše. Teroristé přinutili se zbraněmi v rukou služební personál a cestující, aby nezabraňovali přejezdu vlaku přes československé státní hranice. Tam na naše občany dělali Američané nátlak a všemožným způsobem se je snažili přinutit k tomu, aby zůstali v západním Německu. Naši občané do jednoho odmítli návrhy Američanů,“ znělo z tehdejšího Československého rozhlasu.
Tvrdý návrat
Ve skutečnosti ale 34 cestujících zůstalo v zahraničí. Ty, kteří se vrátili zpět do komunistického Československa, čekaly po návratu tvrdé výslechy, připomíná Svoboda.
Zmizely pozitivní zmínky legionářů z učebnic, nahradili je Rudoarmějci, říká historik o 50. letech
Číst článek
„Na nich apriori na všech lpělo to podezření, že buď spolupracovali a organizovali to, za druhé, že se nechali zverbovat zpravodajskými službami, což je sice velmi bizarní, ale v té atmosféře studené války se tomu věřilo, nebo za třetí, že napomáhali, že byli pasivní a že se nechali zparalyzovat tím, že jedou a vůbec ničeho si nevšímali, tam bylo to obvinění ze zbabělosti a napomáhání nepříteli, což bylo nakonec úplně stejné, jako kdyby jim pomáhali, takže ti lidé to měli těžké...“ vysvětluje historik.
Následovalo dlouhé vyšetřování a na začátku roku 1953 velký soudní proces. V něm padl i rozsudek smrti pro hlavního organizátora, nakonec ale nebyl vykonán. Svobodně mohli lidé do západního Německa až za dalších 37 let.
