Ve vykonstruovaném procesu dostalo devět mladistvých 220 let vězení. Komunistům to uškodilo

Před soudem v Litomyšli začal před 70 lety – 9. října 1950 - proces s údajně teroristickou skupinou ATA. Mezi obžalovanými bylo také 24 studentů gymnázia v Litomyšli. Do čela uměle vytvořené skupiny postavili žalobci rektora Piaristické koleje Františka Ambrože Stříteského. Komunisté chtěli cíleně očernit Skautskou organizaci i církev – říká historik Martin Boštík.

Litomyšl Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Tresty pro tak mladé lidi nebyly ani v tomto období obvyklé | Foto: Post Bellum

Už v únoru 1948 se na gymnáziu začaly projevovat hlasy, které zcela otevřeně nepřály nástupu nové moci. Když měla proběhnout generální stávka na podporu přijetí požadavků KSČ, tak představitelé samospráv v řadě tříd na gymnáziu to odmítli.

Martin Boštík | Foto: Lucie Korcová | Zdroj: Český rozhlas

Šli za ředitelem a řekli, že se chtějí učit, a že s těmi požadavky nesouhlasí. Takže tam byly zřetelné náznaky toho, že se na gymnáziu něco děje. Že přechod do nové společenské reality tam rozhodně není přijímán s nadšením – aspoň mezi některými kruhy. Navíc tito lidé, kteří protestovali proti novým autoritám, byli z velké části skauti.

Ti už po osvobození a v tom tříletém poválečném období viděli velké tendence ke sjednocování nejen politických, ale i společenských organizací pod jednu hlavičku. A to oklešťování suverenity Junáka a tendence začleňovat ho do Československého svazu mládeže, nesli velmi těžce.

Oblíbenec, který nechtěl sloužit komunistům

Za hlavu údajného spiknutí ale komunisté později označili rektora Františka Ambrože Stříteského.
Ano. Stříteský pocházel z nedalekého Horního újezdu. A v září 1945 přijel do Litomyšle, kde se stal jediným řeholním obyvatelem a správcem koleje. Zároveň byl ustanoven jako profesor na gymnáziu.

Za působení v Obraně národa 10 let za velezradu. Příběhy zapomenutých hrdinů odboje ukrývá archiv

Číst článek

Byl to člověk, který měl obrovskou autoritu jak duchovní, tak především lidskou. A byl to taky skaut. Opravdu byl milován širokou veřejností v okolí a to i komunistickou. Mnozí komunisté k němu vzhlíželi s velkou úctou. Dokázal velmi významně oslovovat mládež.

Na jeho hodiny náboženství chodili i nekatolíci, protože tam převažovaly filozofické duchovní úvahy nad konfesijním zaměřením. A všechna hlášení, která o něm psal církevní referát a Okresní národní výbor, to byly vesměs pozitivní věci. I v tom smyslu, že přijímá socialistické myšlení, nebrání se novým postupům.

Komunisté ho vnímali jako člověka, kterého kdyby na svou stranu získala komunistická moc jako představitele lidového kněžstva, tak by jim prokázal velmi cenné služby. Ale on na to nebyl ochoten přistoupit. Nikdy nepřekročil tu mez poslušnosti vůči svým církevním představitelům.

Takže se rozhodli ho raději odstranit?
Situace vygradovala do momentu, kdy to měli buď pro, nebo proti. Buď ho museli získat na svou stranu a postavit ho do svých služeb, anebo z něho museli udělat naprosto protikladný, odpudivý typ člověka, který se halil do toho beránčího roucha. A veškerá jeho lidumilnost měla být tím, co krylo nekalé rejdy Vatikánu a imperialistů.

Vedla domácnost Edvarda Beneše, pomáhala chránit státní archiv. Sloužit Gottwaldovi ale paní Mašková odmítla

Číst článek

On byl přitom naprosto nemilitantní, všeobecně snášenlivý, nerozlišoval lidi na komunisty a nekomunisty. Jenže když nebyl ochoten spolupracovat, tak ho museli začlenit do toho druhého tábora. A tam byla celá řada okolností, které nahrály spojení studentů s rektorem Stříteským.

Pak došlo ke konstrukci obrovského procesu, který měl odkrývat pokus o zničení lidově demokratického zřízení. V novinách se psalo o tom, že tihle lidé spolupracují s těmi, kdo připravují atomovou válku.

Náhodně nalezený leták

V novinách se v té době také objevovalo označení ‚proces s teroristickou skupinou ATA‘. ATA znamená turecky ‚otec‘. Jak na ten název tehdejší režim přišel?
To je pozoruhodná věc. Já jsem měl ještě možnost mluvit s většinou těch studentských aktérů procesu. Jak jste říkala, ATA znamená otec, takže komunisté si řekli, že to bude Stříteský. Ale tím, kdo zavedl ten název, byl Miloslav Kohout, tenkrát septimán na gymnáziu.

A to byl také velký skaut a jeden z těch, kdo prosazovali postup vůči ČSM, kdy chtěli, aby do jejich samospráv byli zvoleni jiní lidé, než jsou tam teď. A ten kurz se ubíral trochu jiným směrem.

‚Voják mu držel samopal v zátylku a stiskl spoušť.‘ Jaké důkazy měla policie proti Jakešovi?

Číst článek

Protože Skaut už tenkrát v tom roce 1949, kdy dochází k počátkům konstrukce celého toho příběhu, byl začleněn pod Československý svaz mládeže. Což oni velice nelibě nesli. Ale ten výraz ATA byl v podstatě náhodou. On mi sám říkal, že luštil křížovku, a tam viděl turecky otec ATA, tak napsal leták a podepsal ho ATA.

Předpokládám, že ten leták se dostal do rukou STB.
Státní bezpečnost ho objevila shodou okolností. V saku jiného gymnaziálního studenta při prohlídce, kterou udělala během června 1949. Důvodem ale byla úplně jiná skupina studentů, která s letáky neměla nic společného.

Před chůzí plachtařského klubu na gymnáziu nenapadlo dva studenty nic lepšího než jít na záchod a tam roztrhat a spláchnout obrazy Stalina a Gottwalda, které vyrvali z rámu v učebnách. To ale nahlásil školník, rozjela se pátrací akce a při té našli právě ten Kohoutův leták a začali skládat dohromady ty studentské skupiny, které nebyly nijak organizované.

Skupina cizích lidí

Takže během procesu se Stříteským a spol. se jednalo o studenty, kteří spolu vlastně neměli nic společného?
Oni tam mluví o třech skupinách vzájemně kooperujících, ale ti lidé se mnohdy ani neznali. Nebyli ani všichni z gymnázia. Byli tam lidé z Masarykovy průmyslové zemské školy, nebo ze zdravotní školy. A přičlenila se k nim celá řada dalších lidí, protože ta konstrukce probíhala dál.

Papežská tribuna plná estébáků. ‚Snažili se nás převychovat,‘ líčí jezuita nechvalně známou ‚akci K‘

Číst článek

A to až po důchodce, který byl invalidní, neměl jednu ruku a dělal zvoníka na děkanství. Nebo paní Němečková, která byla farní kuchařkou  a také kuchařkou charity, která sídlila v koleji. To byli v podstatě důchodci, kteří s tím neměli vůbec nic společného. A spoustu dalších lidí tam bylo začleněno, protože bylo potřeba s nimi něco udělat a ten případ bobtnal a bylo možné je k tomu dát.

Takže tam byla paradoxní situace, že když se potom při tom soudu ve Smetanově domě v Litomyšli sešli, tak se v podstatě neznali dohromady. Mnozí viděli rektora Stříteského poprvé. Jako agenti Vatikánu tam byli souzeni třeba příslušníci československé církve, což bylo zvláště pikantní tehdy.

Všechno to ukazuje na umělou záležitost. Ale byly tam dva podstatné momenty – ukázat Skaut jako ten činitel, který brání vzniku nové, lepší společnosti, a potom samozřejmě Vatikán jako hnízdo toho všeho zla.

Odsouzeno bylo také devět mladistvých. Bylo to v té době něco mimořádného
Obecně můžeme říct, že odsuzovat mladistvé nebyl tenkrát celkem problém. Ale procesy vyloženě s převahou mladistvých vzácné byly. A ten proces s rektorem Stříteským je jeden z mála, který nese opravdu stopy převahy mladistvých. Tady ty tresty byly obrovské.

Komunistická msta na rodině Švédových. Příběh Ludmily Zouharové a jejího bratra Radslava

Číst článek

220 a půl roku vězení

Někteří byli třeba těsně po dovršení toho dvacátého roku. Takže pro lidi, kteří měli 21, 22 let, padaly tresty třeba 18, 17 let vězení. Dohromady dostali 220 a půl let. Přičemž úplně nejmladší byl Václav Jozefy. Ten dostal půl roku. A v době provinění mu bylo 16 let. Rektor dostal 25, ten měl trest nejvyšší.

Navíc být v 50. letech odsouzený za vlastně protistátní spiknutí muselo všem zkomplikovat život i po propuštění. Přece jen si sebou nesli určité stigma.
Určitě. Poznamenaní byli všichni, ale zase přece jenom ten jejich věk byl velmi nízký. A potom ten režim přece jen měnil přece nějakým způsobem svoji povahu. To, co bylo začátkem 50. let, se nedalo srovnat s tím, co bylo začátkem let 60. Kdy oni přece jen prodělali jakousi sebekritiku a snažili se zbavit mnoha osobností, na kterých konstrukce procesů spočívala.

Stalinův kult odezněl, vyloučili Čepičku ze strany a podobně. Takže řada z těch odsouzených později třeba – i přes to že dostali en bloc zákaz studia na středních školách – tak se jim přece jen podařilo vystudovat.

Byli tam i tací, kteří pak přece jen dosáhli i na vysokoškolské studium. Což byl právě případ Václava Jozefyho. Ale my k tomu můžeme říct ještě jednu takovou podstatnou zajímavost, která opravdu stojí za zmínku. Komunisté sami velmi brzy pochopili, že tenhle proces jim v podstatě uškodil.

O Horákové se mluví jako o oběti vykonstruovaného procesu. Chci přiblížit, proč se jí stala, říká historik

Číst článek

Rektor Stříteský v dopise, který v roce 1968 koncipoval jako součást žádosti o rehabilitaci, vzpomínal, že za ním několik měsíců po odsouzení přišel jeden úředník z Krajského národního výboru. A ptal se ho takovým přátelským způsobem, jak na celou věc nahlíží. A on mu říkal: vám muselo tohle mezi lidmi uškodit. Ten úředník tehdy s trpkostí přiznal: Ano, politicky nám to uškodilo.

Já jsem našel v Národním archivu třeba dopisy zaslané na státní prokuraturu, kde i oddaní komunisté psali o tom, že to způsobilo škody, protože tomu málokdo uvěří. A třeba nějaká žena psala, že sice z Litomyšle není, ale má tam příbuzné a posílá tam dceru na prázdniny. A že ty okolnosti velmi dobře zná, a že tito lidé byli souzeni jako agenti Vatikánu jimiž ve směs nejsou. Jsou to prostě mladí kluci, na něž se ty činy jen přilepily.

Místo šibenice dva roky za mřížemi

To asi nebylo úplně obvyklé.
Oni viděli, že je zle. Tak v roce 1952 svolali komisi zainteresovaných úřadů. Jak ty procesy byly konstruovány od stolu, tak tam byli samozřejmě zástupci prokuratury, soudu, KSČ, KNV, ministerstva spravedlnosti, státní bezpečnosti a další. A tam se usnesli, že opravdu v Pardubickém kraji ten proces způsobuje nevoli.

Zejména proto, že tři z těch odsouzených se na místě odvolali, a přitom následném soudu jim byly ty drakonické tresty sníženy. Původně měli dostat 17, 18 let a najednou z toho byly třeba dva, tři roky. A to už úplně kontrastovalo s tím původním obviněním, kdy v podstatě všichni byli zralí na šibenici – nebýt toho, že jsou nezletilí.

Rodina, která se nechtěla nečinně dívat na zlo. S Danielem Anýžem o osudu dcery Milady Horákové

Číst článek

A najednou ten odvolací soud to u třech z nich radikálně snížil, což teda tu veřejnost bilo do očí. Komunisté sice samozřejmě na jednu stranu dělali různé věci svévolně a násilně, na druhou stranu ovšem potřebovali, a velmi rádi slyšeli, jestliže ty jejich postupy byly nějakým způsobem potvrzované veřejným míněním.

A tady viděli, že se to velmi tluče s tím postojem veřejnosti. A protože zjistili, že je to malér, že je to opravdu dál neudržitelné, tak tedy udělali tuto schůzku a rozhodli o tom, že budou postupně všichni propouštěni na základě různých polehčujících okolností. Všechny žádosti o milost měly být znovu přezkoumány. A ti, kteří si o ni nepožádali, tak přes jejich státní zástupce státní to mělo být uděláno dodatečně.

A pak se v podstatě do pěti let od rozsudku dostávali pozvolna domů. I ti, co byli třeba v Jáchymově nebo v Leopoldově. Ale nikdo nevěděl proč. To jsme vlastně zjistili až teď při zkoumání po těch desetiletích, že najednou je pouštěli, ale oni si nebyli vědomi toho, co se stalo. Protože jejich trest ještě nevypršel. Jedinou výjimkou byl rektor Stříteský. Ten se dostal na svobodu až díky amnestii v květnu 1960.  

Na vesnicích šlo komunistům o souhlas obyvatel

Když to porovnáme s procesem se skupinou Milady Horákové – který se uskutečnil jen o pár měsíců dřív – tak je to ale vlastně obrovský rozdíl v přístupu komunistické moci.
Při přemýšlení o těchto věcech narážíme na řadu okolností. Na jednu stranu celý ten poválečný, poúnorový režim vyrostl na podhoubí, které bylo připraveno pro to, co se dělo. Komunisté po uchopení moci vedli svoje cesty už vytyčeným způsobem.

Agnieszka Hollandová: Naše země se přiblížily ke komunismu s nacionalistickou a bezpečnou tváří

Číst článek

Už se neohlíželi na nic. Takže i ty obrovské procesy, popravy a všechna ta hysterie kolem, bylo v podstatě nadiktováno. Nicméně zase se zpětně snažili legitimovat to vcítění a myšlení lidí skrze ohlasy, které pochytávali. Ale v případě procesu s Miladou Horákovou nebo s Heliodorem Píkou si to nemohli dovolit. Tam se museli postarat dopředu o to, aby ta vazba byla pozitivní stoprocentně.

Měli to připravené. Ale pak byly tyto procesy v podstatě vesnického nebo okresního rázu, kdy státní soud projezdil Československo a dělal tady ty divadla na různých místech, aby se to distribuovalo pěkně u každého studenta, a aby bylo jasné těm obyvatelům, jak můžou skončit, když budou kout pikle.

A tady jim přece jen šlo o to, aby dostali souhlas nebo potvrzení od obyvatelstva, že to bylo dobře. Ale v procesu se Stříteským a spol. se to moc nepodařilo. I z těch svědectví odsouzených a i lidí kolem je zřejmé, že tam sice byli nastrčené nějaké osoby, které měly rozdmýchávat tu negativní atmosféru, ale ti souzení měli často z přihlížejících spíš dojem, že na to hledí s útrpností a bolestí.

Protože vlastně Litomyšl je hrozně malá a všichni se tam znali. A najednou, když vedou 18, 20 letý lidi a tam se ozývají výkřiky: Pověste je! Stáhněte z nich kůži!, tak to bylo asi pro ně obrovsky silné. I když my jsme tady prožívali v té poválečné době mnoho drastických událostí, a ti lidé přejemnělí nebyli, ale tohle už bylo moc na takové malé město.

Lucie Korcová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme