,Dali jsme se zaživa pohřbít.‘ Polské muzeum ukazuje povstání ve varšavském ghettu očima civilistů
Příběh povstání ve varšavském ghettu z pohledu dvanácti civilistů. O tom vypráví nová výstava nazvaná Kolem nás moře ohně, kterou připravilo Muzeum dějin polských židů ve Varšavě. Muzeum ji otevře v úterý, tedy v předvečer 80. výročí povstání ve varšavském ghettu.
„Bunkr už byl vlastně hotový na začátku ledna 1943. Byly tam palandy, kde se dalo spát. V jednom rohu se připravovalo jídlo. Za závěsem byl záchod, umyvadlo, vědro,“ popisuje Krystyna Budnická, které bylo deset let, když se s rodiči a bratrem musela ukrýt v podzemním bunkru.
Od léta 1942 visela nad ghettem neustálá hrozba deportací na východ.
„Největší výhodou toho bunkru bylo jeho napojení na kanál. Tudy se dalo případně utéct nebo komunikovat s árijskou stranou,“ dodává Budnická.
Povstání začalo 19. dubna 1943. V té době bylo v ghettu 60 tisíc lidí. Němci okamžitě začali systematicky vyhazovat do vzduchu jeden dům za druhým.
„Pamatuju si plameny. Nebo spíš teplo. Protože jakmile to začalo, všude kolem nás hořelo. Celé ghetto bylo v plamenech a ukázalo se, že náš bunkr byl silný. Nezavalil se, ani když byli zbourány a vypáleny okolní sklepy,“ vzpomíná Budnická.
Osud běžných lidí
Prostřednictvím příběhu Krystyny Budnické a dalších jedenácti lidí chce muzeum návštěvníkům přiblížit osudy obyčejných lidí v ghettu.
„Když mluvíme o povstání v ghettu, zmiňujeme především bojovníky, účastníky odboje, jako byl Anielewicz nebo doktor Mark Edelman. Ale často zapomínáme na těžký osud těch dalších více než 50 tisíc lidí, kteří se v ghettu v době povstání skrývali a živořili,“ vysvětluje mluvčí muzea Marta Dziewulská.
Se sluchátky na uších se návštěvníci projdou výstavou, která začíná před stěnou znázorňující zeď kolem ghetta. Uslyší ruch města, zvuky přírody a jakmile projdou skrz zeď, taky cvaknutí zámku, které značí, že už není cesty zpátky.
„Židé v ghettu už věděli, jaký je čeká osud. Němci vydali rozkaz, aby se chystali do transportu, že budou odvezeni do pracovních táborů. Ale oni už věděli, že to nejsou pracovní tábory, že to jsou vyhlazovací tábory. Takže už se na to připravovali. Hloubili si skrýše a bunkry pod domy. ‚My jsme se dali zaživa pohřbít,‘ řekl jeden z lidí, jehož osud prezentujeme na výstavě,“ říká mluvčí muzea Marta Dziewulská.
‚Hloupý sen‘
Návštěvníci uslyší třeba hru na klavír čtrnáctileté Josimi Feldszuhové, která se během povstání s rodiči ukrývala v ghettu, nebo útržky z deníkových zápisků přeživších.
Muzeum se snaží navodit atmosféru stísněnosti a emocí, které tehdejší lidé prožívali.
„Z deníků, které se zachovaly, víme, jak těžce to nesli. Báli se o sebe a o osud svých blízkých. A také litovali ztraceného života. Často to byli mladí lidé, kteří psali: ‚Před námi měl být celý život a teď je na konci.‘ Takže chceme tyhle pocity přiblížit,“ říká Marta Dziewulská.
„Představovala jsem si... byl to takový hloupý dětský sen, že bojuju, že jsem nějaký hrdina,“ vypráví na záznamu muzea Krystyna Budnická. Z celé rodiny přežila válku jen ona.
„Chodím na setkání s mladými lidmi a vyprávím o své rodině. Díky tomu žijí. Žijí v mojí paměti, vidím je. A dokud se o nich mluví, tak žijí,“ uzavírá Krystyna Budnická.
Právě slova jsou ústředním motivem celé výstavy, která potrvá až do ledna příštího roku.
