‚Jakeši, táhni!‘ Odpůrci komunismu se před 30 lety sešli na festivalu Wroclaw 89
Dva týdny před pádem režimu v Československu se v polské Vratislavi sešly tisíce odpůrců komunismu na festivalu nezávislé kultury. Zorganizovala ho polská opozice. Nikdy předtím (ani nikdy potom) se nesešlo na jednom místě tolik odpůrců komunismu z různých zemí jako 2. listopadu 1989 v polské Vratislavi.
Polsko-československá solidarita tam zorganizovala Festival nezávislé kultury, na který přijelo kolem pěti tisíc lidi, především z Československa. Další tisíce se na festival nedostaly, protože je zastavila policie na hranicích. Pár dní před sametovou revolucí se totiž nemohlo cestovat svobodně ani do Polska.
Pokoutně za Karlem Krylem
Před univerzitou stojí nakrátko ostříhaný padesátník sportovní postavy a zkoumavě se rozhlíží. Tady někde Luboš Pelikán čekal před 30 lety, aby se dostal na seminář, kde mluvily takové hvězdy jako Roger Scruton a Timothy Garton Ash nebo třeba vydavatelé exilové literatury Pavel Tigrid či Jiří Pelikán.
„Tenkrát se vážně bavili o tom, že s komunisty se bude muset udělat stejný proces jako v Norimberku s nacisty,“ říká Luboš Pelikán, tehdy student Pedagogické fakulty v Plzni. Sám žádné disidenty osobně neznal, jenom mu vadili komunisté a chtěl se podívat na akci, o které slyšel z vysílání rozhlasové stanice Svobodná Evropa.
Bylo za socialismu lépe? Více než třetina Čechů v průzkumu uvedla, že ano
Číst článek
„Hlavně nás lákal Karel Kryl. Kvůli němu jsme jeli. Jenže hranice byla neprůjezdná, tak jsme jeli z Plzně přes Boží dar, přes Německo. Úplná šílenost, ale dostali jsme se až do Wroclavi,“ dodal Pelikán.
To byl také důvod, proč se tisíce lidí na festival nedostaly. Hudebník Vladimír Merta jel s přáteli přes Náchod. „Vytáhli nás ven, sebrali pozvání do Polska a poslali zpátky. Po deseti hodinách jsme se zase vraceli liduprázdnou krajinou do Prahy.“
Do Vratislavi naopak dorazil třeba Mikoláš Chadima s celou kapelou, z Ostravy Jaromír Nohavica, ze Švédska přijel Jaroslav Hutka a z Nizozemska Vlastimil Třešňák. Největší hvězdou byl ale Karel Kryl. Vystoupil na jeviště vyprodaného velkého divadla, kam se namačkalo přes patnáct set lidí. „Dobrý den po dvaceti letech,“ následoval potlesk a Kryl vtipkoval dál. „Mám trému, není snadné hrát poprvé v životě před vlastním publikem.“
Jakeši, táhni!
Ve Vratislavi byl tenkrát i Jiří Machálek z Plzně. Půjčil si na cestu od táty ruského žigulíka, účel ale raději zatajil: „Pro mě to byl především obrovský nádech svobody. A kdyby nepřišla po dvou týdnech revoluce i u nás, tak by dojem z festivalu byl mnohem větší. Ale události doma to totálně přehlušily.“
Washingtonské Chcete mě? Sametovou revoluci připomínají v USA díky Martě Kubišové
Číst článek
Jirka Machálek s kamarádem Lubošem Pelikánem napsali na jednu šedivou vratislavskou zeď nápis Jakeši, táhni! a vyfotografovali se u ní s celou partou z Plzně. „Nedávno jsem ty diáky objevil v šuplíku. Vezli jsme to zpátky přes hranici a vůbec nás nenapadlo, že nás můžou prošacovat,“ říká Pelikán.
Poprvé se také před univerzitou Pelikán seznamuje s hlavním organizátorem festivalu a tehdejším disidentem Mirosławem Jasińským: „Připravovali jsme festival asi půl roku a nečekali jsme, že přijede tolik lidí. Odhaduji to na pět tisíc.“
Přestože polští disidenti dělali festival na koleně, potřebovali peníze. Prostory jim univerzita a divadlo poskytly zdarma, od švédské Nadace Charty 77 dostali 4000 dolarů a největší část poslala washingtonská Nadace pro rozvoj demokracie, a to 8500 dolarů.
Podle jejího tehdejšího předsedy Carla Gershmana to prý byly nejlépe investované v její historii. „V podstatě jeden dolar na účastníka. Když přijel Gershman do Vratislavi, tak nevěřil vlastním očím,“ říká i dnes viditelně spokojený Mirosław Jasiński.
Polská pomoc
Tak velké množství lidí se nemělo ve studené podzimní Vratislavi kde ubytovat. Pomohli místní lidé. „Rozebrali si nás lidi ve městě. Taky jsme u někoho bydleli jen tak. Poláci byli úžasní,“ říká Jiří Machálek.
Uniformy, fotografie a dobové dokumenty. Muzeum Prahy nabízí k oslavám Listopadu dvě výstavy
Číst článek
V té době panoval v Polsku naprostý nedostatek základního zboží. V obchodech nebyly skoro žádné potraviny, nebyl benzin, chybělo všechno. „Ten rozdíl mezi Československem a Polskem byl do očí bijící,“ říká Petruška Šustrová, která se jako jedna z mála československých disidentů do Vratislavi dostala a to také velkou oklikou letadlem přes Varšavu.
„Poláci neměli jídlo, ale měli svobodu. A dobře to věděli. Několikrát mi říkali: ‚Neboj se, i u vás brzy komuna padne.‘ Já jsem tomu samozřejmě nevěřila, a když jsem přijela do Prahy a vyprávěla to přátelům, tak si ťukali na hlavu a říkali, že bych už radši neměla nikam jezdit, že mi to nedělá dobře,“ směje se bývalá mluvčí Charty 77 a dnes překladatelka z polštiny Šustrová.
Festival nezávislé kultury byl shrnutím a vyvrcholením aktivit polsko-československé solidarity. Poláci byli nadšení z toho, že v červnu 1989 se u nich konaly volby a vláda se musela posadit s opozicí ke kulatému stolu.
Samotná Vratislav byla v 80. letech minulého století centrem protikomunistického odporu. Mirosław Jasiński vystudoval kunsthistorii, dnes vede městkou galerii. Za dob studií ale spoluzakládal Nezávislý svaz studentů, během výjimečného stavu v Polsku se musel ukrývat a především byl iniciátorem vzniku podzemní organizace Polsko-československá solidarita. „Přišlo nám úplně samozřejmé pomáhat přátelům v Československu. Pluli jsme na stejné lodi.“
Protikomunistické pirohy
„Já vůbec nechápu tu zášť, kterou kolikrát tady v Česku slyším vůči Polákům. Takové ty stupidní kampaně proti polským výrobkům. Poláci nám dost často ukázali, jak se má bránit svoboda. Za festival ve Vratislavi jsem jim dodnes vděčný,“ říká Luboš Pelikán a otevírá dveře do restaurace Konspira, což je vyhlášený podnik, kde se v dobách socialismu scházeli disidenti.
Tomu odpovídá i dnešní výzdoba a třeba i menu. Obklopeni artefakty socialismu usazeni v hlubokých gaučích a při četbě dobových novin na stěnách si můžete objednat třeba antikomunistické pirohy v opozici s česnekem.
