Z oktávy do vězení aneb zlomená křídla. Příběh jednoho z nejmladších politických vězňů

S některými koníčky jsem musel skončit hned po návratu z vězení. Lítat mi zakázali, říkal později Loubal | Zdroj: Osobní archiv Břetislava Loubala

Hrál na saxofon, dělal ochotnické divadlo, cvičil v Sokole, fotografoval, a hlavně létal na větroních. Téměř o všechny tyto koníčky ale student tišnovského gymnázia Břetislav Loubal během jediného okamžiku přišel kvůli své další aktivitě – protikomunistickému odboji. Jeden z nejmladších politických vězňů u nás dostal sice za výrobu a distribuci letáků pouhý rok vězení, dva členové téže odbojové skupiny Jan ale skončili na šibenici.

PAMĚŤOVÁ STOPA Tišňov Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Mnohem víc než slečny zajímalo pohledného oktavána Břéťu létání. „Děvčat jsem měl několik, ale vždycky jen na chvilku. Lítal jsem na větroních, měl jsem pilotní průkaz. Zalítal jsem si i na motorovém letadle, ale na to mi papíry chyběly, takže tam vždycky musel sedět i někdo další.“ V místním aeroklubu se také zformovala jedna z protikomunistických skupin na Tišnovsku, která později dostala jméno „Jan“.

Břetislav Loubal v dětství | Zdroj: Osobní archiv Břetislava Loubala

„Proti komunistům jsme začali vystupovat hned po válce, protože se nám nelíbilo, jak rychle obsazovali ty nejvýznamnější posty, všechno mělo být jejich. V poválečných letech tady byla zvláštní atmosféra, lidé se začínali dělit na ty, kteří komunisty vzývali, a na ty, kteří je naopak nenáviděli. Nakonec už většina byla proti nim, protože se roztahovali stále víc. Pak začalo zatýkání a zavírání, většinou to byli dobří, slušní lidé, na které se zaměřovali. Hodně obyvatel s tím nesouhlasilo, odmítali propagaci komunismu, ale chtěli si zachovat práci, tak mlčeli.“

Původně pětičlennou skupinku vedl skoro o dvacet let starší Jan Simandl, který byl už za války vězněn nacisty. Odboj se odehrával na ideologické a propagandistické frontě – rozbíjení komunistických vývěsek, strhávání agitačních plakátů a naopak distribuce vlastních letáků. „Ty jsme tiskli a po nocích rozhazovali ve městě a v okolí. Varovali jsme v nich před tím, kam se to komunisté snaží dotlačit, byla tam jak hesla, tak i souvislejší texty.“ Ty psal student Loubal tajně na psacím stroji ve Svazarmu, největší ohlas měl text k úmrtí Jana Masaryka – málokdo tehdy věřil, že by skutečně spáchal sebevraždu.

Skupina se pochopitelně záhy dostala do hledáčku StB, dlouho se ale nedařilo zjistit, o koho se vlastně jedná. Teprve v dubnu 1950 byl kvůli podezření z údajné krádeže vysílačky v aeroklubu zatčen Jan Simandl a po půl roce také Loubal. Hned první setkání s představiteli nové moci bylo pro dospívajícího muže velmi dramatické.

Paměťová stopa 07 Sokol from PAMĚŤOVÁ STOPA on Vimeo.

„Přišli si pro mě rovnou do gymnázia. Během vyučování někdo zaklepal na dveře třídy a ptali se, kdo je Loubal. Zvedl jsem ruku a už jsem šel. Ani si nepamatuji, co to bylo za předmět, protože jsem zažil obrovský šok. Tušil jsem, co mě může čekat, protože to byla taková doba. Hlavní bylo zachovat klid, protože by asi hned začali střílet, kdybych chtěl utíkat, navíc třídu jsme měli ve druhém patře.“

Vojenskou službu absolvoval jako příslušník PTP v dolech na Ostravsku | Zdroj: Osobní archiv Břetislava Loubala

Rodiče o synově ilegální činnosti vůbec nevěděli, zjistili to až při domovních prohlídkách. „Měl jsem i pistoli s dodatečně vyrobeným tlumičem. Byla schovaná ve stropě kurníku, naštěstí ji nenašli. Nějakou tu zbraň, většinou po Němcích, měl každý z nás, po válce nebyl problém to sehnat. Neplánovali jsme žádnou ozbrojenou akci, bylo to jen pro jistotu.“

Pistoli ale použili dva jiní odbojáři, vysokoškoláci Alois Pokorný a Vlastimil Železný, kteří organizovali odboj po Simandlově zatčení. Skrývali se asi rok v zapadlé vísce Křížovice, kde se po čase objevil provokatér František Mrkva, oba studenti ho ale po čase začali podezřívat a při potyčce byl Mrkva zastřelen. Za to byli Pokorný a Železný v Brně odsouzeni k trestu smrti a koncem roku 1951 v Praze na Pankráci popraveni.

Na osud Břetislava Loubala ale tento násilný čin neměl naštěstí žádný vliv. S několika dalšími obviněnými byl totiž souzen o několik měsíců před střelbou. Jako mladistvý si měl odpykat za velezradu pouhý jeden rok odnětí svobody. Nechvalně známou vazební věznici na brněnském Cejlu vyměnil za trestanecký lágr na šachtě v Oslavanech.

„Normy byly velmi přísné, pro starší vězně nebylo snadné je vůbec splnit, za to jim hrozilo bití a hlad. Proto jsme se my mladší snažili dělat víc a plnit normu i za ně, ta byla vždy pro tři nebo čtyři lidi, kteří pracovali na tom samém místě. Přestože jsem do té doby studoval, nebyl jsem žádné peříčko, takže mi těžká práce nedělala žádné problémy, spíš jsem se tomu v duchu smál.“

Dobrá fyzická kondice se ostatně Břetislavu Loubalovi hodila také později. Protože se prý během výkonu trestu nepolepšil, strávil ve vězení o rok déle, než zněl rozsudek, po návratu do Tišnova pak nemohl hned dostudovat a práci našel jen ve vápencovém lomu v nedalekém Čebíně. Vojenskou službu absolvoval jako příslušník PTP opět v dolech, tentokrát na Ostravsku. Jen zázrakem přežil zával a nakonec se vrátil zpátky na Tišnovsko, kde se mu podařilo najít práci v místním stavebním podniku. Dnes žije šestaosmdesátiletý důchodce v rodinném domě v Předklášteří u Tišnova.

Smutné následky

„S některými koníčky jsem musel skončit hned po návratu z vězení. Lítat mi zakázali a na ty další nebyl čas, protože jsem chtěl udělat maturitu a musel jsem toho hodně dohánět. Už před zatčením jsem učení moc nedal, protože jsem se věnoval těm letákům, i do Sokola jsem po propuštění nakonec přestal chodit.“

Celoživotní láskou ale zůstalo fotografování - byl jedním z prvních amatérů, kteří se u nás věnovali barevné fotografii, a naučil to i řadu dalších lidí. O své minulosti příliš nemluvil, dokonce syn Roman slyšel jeho příběh až v dospělosti: „Vyplňoval jsem nějaký formulář na vojnu a tehdy jsem zjistil, že otec byl zavřený. A když jsem se pak dozvěděl podrobnosti, tak mi doslova spadla brada. Přestože to podle všeho způsobilo, že jsem nebyl přijat na střední školu, tak jsem na otce hrdý, jednal tak, jak byl vychovaný – doma, ve skautu a v Sokole. Smutné jsou ty následky, dva popravení kamarádi, ale doba byla tvrdá.“

Sokol BONUS from PAMĚŤOVÁ STOPA on Vimeo.

Ivan Holas Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme