Komunisté posílali lidi za mříže i jen za ideové přesvědčení a mravní stanovisko, popisuje historik

Nástup komunistů do vedení Československa zasáhl všechny oblasti společnosti: od ideových odpůrců, třídních nepřátel a nepřátel přátel. Do soukolí se tak dostali i lidé jen za to, že psali básně, které se režimu nehodily.

Tento článek je více než rok starý.

Jak to bylo doopravdy Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nástup komunistů do vedení Československa zasáhl všechny oblasti společnosti: od ideových odpůrců, třídních nepřátel a nepřátel přátel

Nástup komunistů do vedení Československa zasáhl všechny oblasti společnosti: od ideových odpůrců, třídních nepřátel a nepřátel přátel | Zdroj: Pixabay

Byl mezi nimi básník Jan Zahradníček, který ve své úvaze o básnické svobodě napsal: „Poezie může plnit svůj úkol svědkyně jen za cenu úplné autonomie…. A ten, kdo by chtěl hvězdu zapřáhnout, aby mu sloužila, vydával by se v nebezpečí, že nespoutá hvězdu, nýbrž netvora chrlícího básně.“

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si Jak to bylo doopravdy Ivany Chmel Denčevové

„Změna poměrů ve státě a společnosti po roce 1945 a zejména po únoru 1948 byla diametrálně jiná. Svoboda vyjadřování byla podřízena komunistickým dogmatům a kdo nevyhovoval, musel jít. Nepřátelé se hledali všude – i v oblasti kultury a umění,“ popisuje literární a výtvarný historik Radim Kopáč.

A dodává: „Bylo to období, kdy se česká literatura zásadním způsobem štěpila a dělila. Oficiální linie reprezentovaná oficiálním Svazem spisovatelů či literatura skrytá do podzemí – surrealisté a první vlna undergroundu s Egonem Bondym, Ivo Vodseďálkem nebo Janou Krejcarovou. Další skupinou byli autoři v exilu. Pro některé to vše ale byla cesta slepá a takový Konstantin Biebl raději spáchal sebevraždu.“

Sovětský model kultury

Československo bylo řízeno z Moskvy, a tak přijalo sovětský model řízení kultury: literatura má sledovat pouze realitu, a to s akcentem na ideová dogmata, zásluhy komunistické strany a vyhlídky na šťastný zítřek. Jména těch, kteří byli nositeli – a také hlídači – nových poměrů byli Zdeněk Nejedlý, Václav Kopecký, Ladislav Štoll a Jiří Taufer.

Jan Zahradníček | Foto: Archiv Moravské zemské knihovny

Mezi ty, kteří se „nezařadili“, byl básník Jan Zahradníček (1905–1960). Byl považován za mimořádného umělce už od doby, kdy v 19 letech publikoval své první básně. V roce 1930 mu vyšel jeho básnický debut.

„Dobře tušil, kam se ten režim bude ubírat. Od roku 1945 se začaly zmnožovat osobní útoky na Zahradníčka a jeho kolegy, v roce 1948 byl zastaven časopis Akord, ve kterém působil, a tak se mu začal úžit i prostor pro působení. Jeho kamarádi a katoličtí intelektuálové se navíc dostávali za mříže,“ říká Radim Kopáč.

V červnu 1951 si estébáci o Zahradníčkovi mimo jiné zapsali, že „psal protistátní básně“. Připomeňme například básnickou poému La Saletta.

Krátce poté byl zatčen a spolu s ním i další např. novinář a spisovatel Václav Prokůpek, literáti Josef Knap, František Křelina či Josef Kostohryz. Celý následující rok pak byl připravován další politicky vykonstruovaný proces. Na jeho konci byly těžké tresty, Jan Zahradníček – muž těžce zdravotně hendikepovaný – dostal 13 let, další mezi 10 a 15 lety a největší trest obdržel Prokůpek, 22 let.

Lidické děti hledala i Státní bezpečnost, zřejmě kvůli propagandě. Nenašli nikoho, shrnuje historik

Číst článek

„Do žaláře bylo posíláno výhradně ideové přesvědčení a mravní stanovisko, a to výhradně za to, čím byly, otevřeně zastávaným názorem a mravním stanoviskem,“ napsal si do svých Pamětí literární historik Václav Černý, přesto, že ideově s dotyčnými spřízněn nebyl.

A nebyl sám, kdo nesouhlasil, jak uvádí Radim Kopáč: „Rozhořčený byl Vítězslav Nezval, který se v jejich věcech velmi angažoval. On nesledoval dogmata, ale básnické hodnoty a ty byly u Zahradníčka jednoznačné. Dalším, kdo opatrně intervenoval v jeho prospěch, byl básník a spisovatel Jaroslav Seifert.“

Platné mu to ale nic nebylo. Zahradníček – stejně jako další – dlouhá léta trávil v těch nejtěžších komunistických kriminálech. Ztráty se netýkají pouze jich, rodin, jejich blízkých, ale celé naší společnosti. Přišli jsme tím zřejmě o část umělecké tvorby, národní bohatství.

Odpověď na otázku, zda v komunistických kriminálech neskončili nevinní básníci, je tak jasná. Literární a výtvarný historik Radim Kopáč odpovídá: „Bylo tomu tak proto, že si ve svých textech nárokovali uměleckou svobodu. A svoboda je právě v umění základem.“

Celý pořad Ivany Chmel Denčevové najdete v audiozáznamu.

Ivana Chmel Denčevová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme