Okupace přijít musela, byla to rána na solar, vzpomíná Zdeněk Svěrák

Muselo to přijít, vzpomíná Zdeněk Svěrák, tehdejší redaktor Československého rozhlasu, na 21. srpen 1968. „Sovětský svaz nám ukázal, co jsme věděli, ale nechtěli jsme si přiznat – že jsme jeho kolonií.“

Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Zdeněk Svěrák. | Foto: Khalil Baalbaki | Zdroj: Český rozhlas

Psal se 21. srpen, pár hodin po půlnoci, a tehdejšího člena armádní redakce Československého rozhlasu Zdeňka Svěráka vzbudila sousedka. S jedinými slovy: „Pusťte si rádio!“

Přehrát

00:00 / 00:00

Studio 68: Poslechněte si celý rozhovor se Zdeňkem Svěrákem

„Okamžitě jsem jel pro Čepelku. Ten vyšel vesele z domu a říká: Co tu děláš? Odpovídám: Obsadili nás Rusové! Chvíli zkoprněle stál, pak si za mě sedl na motorku a říká: Tak jedem!“

Vysílali bez přestávky

Jejich ranní cesta je zavedla přímo k budově Československého rozhlasu na Vinohradské třídě. „Před rozhlasem už ale bylo tolik lidí, že jsme se rozhodli jít do toho ‚svého’, protože tam nás bylo potřeba,“ vzpomíná Zdeněk Svěrák.

„Byla to pro mě rána na solar. Probudil jsem se ze svého naivismu a zjistil jsem, že myšlenka socialismu s lidskou tváří je naivní.“

Zdeněk Svěrák

Naráží přitom na málo známý, ale tehdy velmi podstatný fakt. Armádní redakce Československého rozhlasu, ve které pracoval, totiž nesídlila na Vinohradské, ale na detašovaném pracovišti v Dykově, dříve Hviezdoslavově ulici číslo 14.

Málokdo o této ukryté budově věděl. A Zdeněk Svěrák a jeho kolegové toho využili. „Jakmile někdo přišel s nápadem, že bychom se mohli stát náhradním rozhlasovým pracovištěm, odšroubovali jsme ceduli, která budovu identifikovala.“

Zažili tak něco, co jejich kolegové z Vinohradské ne: během dnů, které následovaly, se jim podařilo vysílat bez přestávky. Nikdo z kolegů-rozhlasáků, kteří o poloze budovy jako jediní věděli, je totiž neudal.

Bledí, zaražení vojáci

To, že riskují své kariéry, v oněch posrpnových dnech rozhlasáci věděli. Uvažovali ale o tom, že jim hrozí i něco horšího? 

„Setkání z očí do očí je důležité. Já sám jsem si položil otázku, zda bych chtěl padnout. Když jsem ale viděl ty bledé, zaražené sovětské vojáky, kteří vůbec nevěděli, proč tu jsou, připadalo mi to jako zmarnění života,“ vzpomíná Zdeněk Svěrák.

„Když jsem ruské vojáky, ještě na Václavském náměstí, oslovil, nikdo na mou ruštinu nereagoval. Pak mi ukázali na jednoho, který byl asi politruk. Ten mi řekl: ‚My znájem golosa Bonna i Vašingtóna.‘ Známe hlasy Bonnu a Washingtonu. A já jsem mu marně říkal, že jsme samostatná republika.“

Navzdory všemu dnes Zdeněk Svěrák na 21. srpen 1968 nevzpomíná s hořkostí. „Bylo to svým způsobem pěkný,“ přiznává. „Viděli jsme, kolik lidí s námi šlo a že bez rozhlasu, který byl stmelovadlem celého národa, by byla společnost bezradná,“ vysvětluje.

Alžběta Švarcová, Jan Pokorný, Martin Veselovský Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme