‚Oběti‘ druhé světové války. Nacisté zrekvírovali a roztavili drtivou většinu zvonů z Česka
I když měly v dřívějších dobách nezastupitelnou roli v každodenním životě lidí, málokdy přežily válečná období a druhá světová válka nebyla výjimkou. Řeč je o zvonech. Mezi lety 1940 a 1945 bylo podle historika a kampanologa Radka Lungy, který se odvolává na svého předchůdce Jaroslava Dobrodinského, roztaveno 87 procent zvonů v Čechách a 94 procent zvonů na Moravě.
Zvony v minulosti sloužily nejen k určování času nebo ke svolávání lidí do kostela, ale používaly se také k varování před nebezpečím i špatným počasím. V dobách války je ale armády rekvírovaly a jejich roztavením získávaly materiál například na děla.
Kampanologie (z latinského campana – zvon) je věda o zvonech. Zabývá se vznikem, vývojem, výzdobou, funkcí a akustikou zvonů, metodami jejich výroby a ladění a způsoby, jak na ně hrát.
I za druhé světové války nacistická třetí říše rekvírovala zvony „pro potřeby zbrojního průmyslu“. Proto v březnu 1940 podle Lungy vyšel v Německu zákon o čtyřletém plánu na shromáždění neželezných kovů. Jeho realizací nebyl pověřen nikdo jiný než velitel Luftwaffe a budoucí říšský maršál (povýšen byl až v červenci 1940) Hermann Göring.
Zákon platil nejen pro území třetí říše, kam mimo jiné patřilo i území Sudet připojené po mnichovské dohodě, ale také pro okupovaná území včetně protektorátu Čechy a Morava.
Kategorizace
Nacistické úřady s proslulou německou precizností vypracovaly postup i klasifikaci jednotlivých zvonů. Ty byly rozděleny do čtyř kategorií označených písmeny A až D. Do první kategorie – tedy A – patřily zvony „bez větší hodnoty – ulité v letech 1800 až 1900 či po první světové válce nebo tehdy ještě žijícími zvonař,“ informoval Lunga s tím, že tyto zvony byly určeny k okamžitému zpracování.
Jedenáct tisíc leteckých pum. Podívejte se, kam za války v Pardubicích padaly spojenecké bomby
Číst článek
Na opačné škále pak byla kategorie D. Do té spadaly umělecky i historicky nejcennější zvony, které měly být zachovány, proto se většinou vůbec nesundávaly z věží a zůstávaly na původním místě. Zařazení zvonů do kategorie D musel ale schválit přímo Göringův úřad.
Kategorie B sloužila jako první rezerva a kategorie C, tedy zvony s vyšší uměleckou nebo hudební hodnotou, měla zůstat v záloze co nejdéle. Zvony obou těchto „středních“ kategorií byly ze zvonic sejmuty a seskupeny na shromaždištích.
Klasifikaci prováděly církevní úřady za pomoci pracovníků památkové péče. V každé náboženské obci nebo farnosti mohl zůstat jeden zvon – zpravidla ten nejmenší, pokud ale měly na svém území zvon z kategorie D, stal se tím jediným povoleným právě ten.
Vlastník měl povinnost vyplnit ke každému zvonu formulář, který obsahoval údaje o „hmotnosti, průměru, výšce, tónu či ladění, roku ulití, výrobci, nápisu, použití, způsobu zavěšení a důvodu, proč byl zvon vynechán z rekvizice během první světové války,“ píše Lunga.
V protektorátu Čechy a Morava byly zvony soustřeďovány na okresních shromaždištích, odkud byly odváženy do dvou ústředních sběren. „První byla v Praze pod Libeňským mostem přes Vltavu v přístavišti na Maninách. Druhá sběrna byla v Ostravě-Přívoze,“ dodal Lunga s tím, že ostravské shromaždiště bylo během léta 1942 přesunuto také do Prahy.
V Praze byly zvony naloženy na lodě a po Vltavě a Labi pak putovaly do Německa na zpracování. Celkem takto bylo roztaveno 13 až 14 tisíc (přesné číslo není známé) zvonů z území dnešní České republiky.
Během druhé světové války nacistické Německo zrekvírovalo a roztavilo asi 42 583 církevních a 1193 profálních zvonů z území tehdejší třetí říše (tedy i bývalé československého pohraničí) a asi 33 000 zvonů z obsazených území.
