Fasády z nanovláken mohou udržovat vlhkost. Studenty z Liberce při vývoji inspirovaly pavučiny
Pavoučí síť s kapkami vody ve vyschlém lese inspirovala studenta liberecké univerzity k projektu, který má zachytávat vzdušnou vlhkost. Jeho tým pracuje na nanovlákenných materiálech, které budou v budoucnu jako samostatné objekty nebo fasády jímat vodu. Tu bude možné využít nebo s její pomocí měnit klima měst v horkých letních dnech.
Student liberecké univerzity Jan Koníček k vývoji konstrukcí z nanovláken zachytávajících vzdušnou vlhkost našel u tuzemského pavouka – pokoutníka.
„V roce 2018 bylo jedno s největších such. Byl jsem v lese, který byl naprosto suchý a jediné vlhké místo nebo místo, kde byla třeba kapka vody, byla ta pavoučí síť. Pokoutník dokáže síť uplést tak, aby se v ní voda vydržela déle než v okolním prostředí. To je také účelem naší věci.“
Stavby z nanovláken
Z materiálu by se dělaly stavby. „Koncepty jsou dva. Jeden je samostatný pavilon vyrobený z našeho materiálu. Další myšlenka a idea je mnohem komplikovanější, a to použít materiál na nějaké předsazené fasády.“
Olomoučtí vědci přišli s novým nanomateriálem na odhalování zbytků antibiotik ve vodě
Číst článek
„V českém prostředí jde tradičně o panelové domy, které mají exponovanou jižní fasádu. Před ní by se postavila nová lehká konstrukce, nafoukal se na ni náš materiál, který je schopen udržet vlhkost. Pak je možné vodu jímat a čerpat do umyvadel, jednotlivých bytů, nebo jí naopak pustit do země a tam mít záhonky,“ tvrdí Koníček.
S projektem také pomáhá zástupce vedoucího Katedry netkaných textilií, nanovláken a jejích materiálů Pavel Pokorný. Na katedře před dvaceti lety objevili a vyvinuli průmyslovou technologii výroby nanovláken i pomocí střídavého proudu vysokého napětí.
V tomto případě bylo nutné zvlákňovat odstředivou silou. Inspirací byl tentokrát stroj na výrobu cukrové vaty.
Inspirace v starých patentech
„My jsme museli dlouho bádat a přemýšlet a inspirovat se třeba u dávno propadlých amerických patentů na jisté speciální způsoby zvlákňování. Jeden byl z roku 1929, druhý z roku 1943.“
Vajgly vyčistí z vody hormonální antikoncepci. Zlínští vědci přišli s metodou, která využívá nedopalky
Číst článek
„Tak abychom kombinací těchto dvou přístupů a dalších vlastních invencí dokázali vlákna, která letí v rovině otáčení otočit a vyfouknout je ven v rovině osy otáčení,“ řekl Pokorný.
Prototyp zařízení, které na katedře již nějaký čas mají, je vyrobený mimo jiné z kanalizační trubky a soustavy ventilátorů.
„Toto zařízení je schopno najednou vrhat směs nano- a mikrovláken v přímém směru. Má to ale několik problémů.“
„Jeden je hledání vhodného polymeru, který ve venkovním prostředí vydrží dostatečně dlouho, aby to stálo za to, fasáda se obnovovala třeba jednou za rok a vydrželo to mechanicky proudění vzduchu, průlety hmyzu, ptáků atd.,“ vysvětluje Pokorný.
„Materiálově to stále není vychytané. V tuto chvíli pracujeme pouze s konceptem samostatného pavilonu. Je pro nás důležité říct, že se jedná o biodegradabilní materiál. Použil by se na místě, kde je největší problematika sucha, následně konstrukci sebereme, přemístíme jinam a opět jí nafoukáme,“ popisuje student Koníček.
Tvůrci by chtěli celou technologii v budoucnu dovést do stadia průmyslové robotizace.
