Vypadá přátelsky, zobákem ale dokáže useknout i hlavu kapra. Člunozobci jsou samotáři a oběti pověr

V některých částech světa mu říkají botozobák. V Česku je to člunozobec. Jeho mohutný zobák totiž připomíná každému něco trochu jiného. Samotář z afrických mokřadů vysoký až 140 centimetrů dokáže stát nehnutě i několik hodin. Je natolik zvláštní, že si vysloužil samostatnou čeleď v řádu brodivých. V pražské zoo ho chovají už skoro 20 let.

SKVOSTY ČESKÝCH ZOO Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Člunozobec v Zoo Praha

Člunozobec v pražské zoo | Foto: Karolína Burdová | Zdroj: Český rozhlas

Jsou slyšet zvuky, které připomínají kulomet. „On takhle zdraví, je to jeho přátelské přivítání. Dokáže do toho ještě bublat, hýkat, je to takový kontaktní, přátelský hlas,“ přibližuje kurátor ptáků Antonín Vaidl.

Přehrát

00:00 / 00:00

Vypadá přátelsky, zobákem ale dokáže mrknutím oka useknout hlavu velkého kapra. Člunozobci jsou samotáři a oběti pověr

Strnulého člunozobce s prehistorickým vzhledem se nebojí: „Vypadá dobrácky na první pohled, jeho zvláštní zobák trochu nabádá, že je v permanentním úsměvu, nicméně ten zobák je velmi nebezpečný, když se k němu přiblížíme a začneme ho ohrožovat,“ pokračuje.

Kriticky ohrožený unikát. V ostravské zoo se množí želvy chrámové, v Evropě je chovají jen tři zahrady

Číst článek

„Hrany zobáku jsou ostré, dokáže chytit dvoukilového kapra a mrknutím oka ho dekapituje, usekne mu hlavu, aniž by vyvinul velkou sílu,“ popisuje.

Člunozobec je ve skleníku, je tu spousta zeleně, rostlin a velké teplo. „Jak žijí v mokřadech ve své domovině, tak potřebují, aby země byla smáčená, takže tu máme i zavlažování pod zeminou a v některých částech se i proboříte. Jak žijí v mokřadech, mají nesmírně citlivou pokožku na nohách, měly by praskliny,“ vysvětluje Antonín Vaidl.

Historicky jen dva odchovy

Teplo je pro člunozobce naprosto zásadní. Bez něj ztrácí energii, kterou potřebují k rozmnožování. Ale ani letní teploty nedokážou zaručit, že se jakékoliv zoo podaří ptáky odchovat.

| Foto: Karolína Burdová | Zdroj: Český rozhlas

„Odchov se podařil historicky dvakrát. Jednou v belgické zoologické zahradě, rozmnožili se rychle po importu, byli z přírody ‚nadupaní‘, plní energie, a byli puštěni do obrovské voliéry. Pak na Floridě, ale od té doby se nerozmnožovali,“ dodává Antonín Vaidl.

Člunozobci jsou navíc podle mluvčího zoo Filipa Maška velcí samotáři, kteří potřebují spoustu vlastního prostoru.

„Jedním z těch důvodů, proč se zatím nepodařil odchov, je to, že tady není dostatečný prostor, aby si vyšlapali kruh v rákosí, na který jsou zvyklí v Africe. Takže do budoucna se počítá s rozšířením jejich ubikace,“ vysvětluje Mašek.

Vzácní i ve volné přírodě

Člunozobce tu najdeme od roku 2004. Aktuálně je v evropských zoo devět jedinců, jen v pražské zoo jsou 4. Na dva páry se sem tak jezdí dívat návštěvníci z celého světa.

„Návštěvníci se nás často ptají, jestli zvíře není umělé, jestli nekoukají na sochu, protože člunozobec dovede několik hodin nehnutě stát. Jako nepoučený návštěvník bych i teď váhal, jestli nejde o maketu,“ říká s úsměvem Filip Mašek.

Poměrně vzácný je člunozobec i ve volné přírodě. Ohrožuje ho zejména znečištění životního prostředí, vysoušení mokřadů i lov. Nezřídka se stávají také oběťmi pověr. Na některých místech Afriky lidé totiž věří, že člunozobci přinášejí smůlu.

Karolína Burdová, vma Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme