'Fotit vymírající živočišné druhy je pochmurná kocovina.' Joel Sartore je chce zachytit všechny

Některé vymírající druhy zvířat doplácí na to, že vypadají příliš všedně a o jejich záchranu se nikdo nezajímá, říká americký fotograf Joel Sartore. Dlouholetý spolupracovník National Geographic se snaží zvěčnit živočišné druhy žijící v zajetí bez ohledu na to, jak roztomilý nebo nezajímavý mají vzhled. Daří se mu tak přitahovat pozornost ke kriticky ohroženým ptákům, ropuchám nebo netopýrům. Část svých fotek přivezl na výstavu do Varšavy.

Rozhovor Varšava Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Americký fotograf Joel Sartore se snaží zvěčnit všechny živočišné druhy žijící v zajetí.

Americký fotograf Joel Sartore se snaží zvěčnit všechny živočišné druhy žijící v zajetí. | Zdroj: National Geographic

Ve vaší fotoarše najdeme už skoro 7,5 tisíce druhů zvířat, kterým jste udělal fotku. To je obrovské číslo. Stále vás to baví?
Nemůžu říct, že bych tu práci neměl rád, je fajn. Chci zkrátka ten projekt dokončit způsobem, který je důstojný ke zvířatům. Doufám, že to stihneme dřív, než umřu. Je to pokus ukázat světu všechny krásy přírody, než její velká část zmizí. Abych byl upřímný, necestuju už tak rád, raději bych byl se vším hotov a byl doma. Nemám ale na výběr. Jsem odhodlaný tu práci dokončit.

Sartore část svých fotek přivezl na výstavu do Varšavy. | Zdroj: National Geographic

Je těžké si představit, co všechno to při takovém množství zvířat obnáší…
Jsme zhruba v polovině, zabere to ještě asi 15 let, než bude hotovo. Zvířecích druhů, které žijí v lidské péči, ubývá. Ne všechny se daří rozmnožovat, bývá někdy těžké získat další jedince z volné přírody, občas v zoo žijí vůbec poslední kusy. Některé druhy ale bezpochyby vyhynou dřív, než se k nim dostaneme. Myslím ale, že můžeme zvládnout vyfotit 95 procent z nich.

Všiml jsem si, že se mnoho zvířat, která jste fotil, dívá přímo do objektivu. Vytváří to iluzi, že hledí divákovi do očí. Je to váš záměr?
Není to iluze. Já se na zvířata opravdu často při práci dívám shora přes fotoaparát, aby mě viděla. Je to důležité hlavně u primátů nebo ptáků. V některých případech je to tím, že jim může fotografická čočka připomínat velké oko tím, jak je kulatá a leskne se. Oční kontakt je vždy záměr. Dělám to záměrně, aby divák cítil propojení. Lidé musí něco vnímat, inteligenci toho zvířete, a to oční kontakt dokáže zařídit.

Na záchranu hnědé žáby nikdo peníze nedá

Fotíte živočichy, kteří jsou v přírodě běžní, ale i takové, kteří jsou na prahu vyhynutí. Často to nejsou tak pohledná zvířata jako třeba pandy…
Není nic roztomilejšího než panda…

Je to v ochraně přírody a boji za zachování živočišných druhů velký problém, že některá zvířata nemají to štěstí být roztomilá jako pandy, a tak se o ně lidé nezajímají?
Ještě se mě na to nikdo nezeptal, ale je to tak. Na východě Ruska na Sibiři žije pták, který se jmenuje jespák lžícozobý. Heroickým výkonem se ho ornitologům podařilo zachránit před skoro jistým vyhynutím. Měl to štěstí, že jeho roztomilý zobáček má tvar lžíce. Kdyby byl obyčejnější, snažili by se ho lidé tolik zachránit? Je to možné. Ale podíváme-li se na živočišné druhy, o jejichž záchranu se lidé nejvíce zasadili, najdeme mezi nimi všechny pandy světa, papoušky, tygry, nosorožce. Vnímáme je jako zajímavá, charismatická zvířata. Investuje někdo balík peněz do záchrany hnědé žáby? Nebo do střevle, do malé stříbrné rybky, která žije v potocích? Takové druhy štěstí mít nebudou, tolik peněz není.

Americký fotograf Joel Sartore | Zdroj: National Geographic

Na svých fotkách zacházíte se všemi zvířaty stejně, fotíte je na černém nebo bílém pozadí a vždy na stejný formát, ať jsou velká, nebo malá. Vnímáte své snímky jako způsob, jak tohle nerovné zacházení s ohroženými druhy změnit?
Ano, snažím se jejich prostřednictvím ukázat, že každé zvíře je uměleckým dílem, bez ohledu na to, jak je malé nebo všední. Každé je unikátem. Mnoho z nich se vyvíjelo miliony let. Všechny stojí za záchranu.

Můžete jmenovat konkrétní případ, kdy vaše snímky skutečně pomohly přežití druhu tím, že na něj poprvé nasměrovaly pozornost?
Na posledních prériích, které ještě v centrální Floridě zbyly, žije ptáček jménem strnadec pustinný-floridský. Na světě jen ho jen několik málo stovek jedinců. Americký úřad pro ryby a divoká zvířata, který má na starosti péči o ohrožené druhy, by ho pravděpodobně nechal vyhynout. Měl na něj dříve roční rozpočet 20 až 30 tisíc dolarů, což stačilo pouze na monitorování. V podstatě pouze sledovali, jak vymírá. Udělali jsme mu fotku do fotoarchy a otiskli ji na obálku populárního magazínu o volné přírodě Audubon. Když to vládní úředníci viděli, rozhodli se na strnadce vyhradit rozpočet 1,2 milionu dolarů ročně. Vznikly studie, proč vlastně vymírá, a začal fungovat úspěšný program odchovu v zajetí. Něco tak úžasného se nestává často, ale občas ano. Rád bych si myslel, že pomáháme zvyšovat povědomí o mnoha dalších zvířatech. Děje se to pomalu a těžko se to měří. Nevím, jak spočítat dopad toho, že na naši výstavu přijde školní třída. Ale vím, že tohle musíte dětem dávat pod nos celé roky, aby se naučily přemýšlet o svých činech a o tom, jak jsou propojené s přírodou.

Smutné focení v České republice

V královédvorské zoologické zahradě jste fotil samici nosorožce tuponosého severního jménem Nabiré. Pamatujete si na to? Jaké to bylo?
Smutné. Všichni jsme věděli, že uhyne. Byla stará. PR ředitel královédvorské zoo Jan, skvělý chlapík, mi devět měsíců říkal, že bych měl přijet a vyfotit ji, protože se jí nevede dobře. Vyšetřovali ji ultrazvukem, měla tekutinou vyplněné cysty o velikosti basketbalového míče, se kterými se nedalo nic dělat. Konečně jsem se tam jednoho léta dostal. Jan mi řekl: "Jsem rád, že tu s námi ještě je, ale dlouho už nevydrží." Vyfotil jsem ji. Byla opravdu sladká. Focení ji unavilo, tak si na konci lehla a schrupla si. Neuplynuly myslím ani dva týdny, než ji jedna z cyst praskla a ona uhynula. Je to pochmurná kocovina, když si uvědomíte, že některé druhy jsou na tom tak zle. Dostaly se do bodu, odkud už není návratu. Není jich prostě dost na to, aby se dalo pokračovat. (Pozn. red.: na světě žijí už jen poslední tři kusy nosorožce tuponosého severního.)

To se vám asi nestalo jen jednou.
Zažívám to rok co rok. A ani trochu se mi to nelíbí. Je to depresivní.

Podporou zoologických zahrad pomáháte přírodě

Prostřednictvím svých fotek se snažíte veřejnost motivovat, aby se o ohrožené druhy více zajímala. Ale co přesně chcete, aby lidé dělali?
Rád bych, aby přestali přemýšlet jen o Kim Kardashianové, o cenách benzinu a o fotbalu. Chtěl bych, aby mysleli na to, že když jiné druhy mohou vyhynout, může se to stát i nám. Potřebujeme včely, mouchy a motýly, aby opylovávali ovoce a zeleninu, kterou jíme. Potřebujeme tropický deštný les, ve kterém nikdo nezasahuje, aby reguloval déšť v oblastech, kde pěstujeme plodiny. Pokud pokácíme rovníkový prales, zničíme koloběh vody tak, že už nebude možné předvídatelně pěstovat plodiny. Hlady zemřou miliony chudých lidí, kteří si nebudou drahé potraviny moci dovolit. Když zachraňujeme jiné druhy, ve skutečnosti zachraňujeme sami sebe. Musíme chránit také rostliny – zvláště je! Nikdo je dnes pořádně nedoceňuje. Dávají nám vzduch, který dýcháme, a stabilní půdu, ze které žijeme. Jsou pro nás vším. Doufám, že se lidé uvědomí, že jídlo nepochází z obchodu, ale z přírody.

Dlouholetý spolupracovník National Geographic se snaží zvěčnit všechny živočišné druhy žijící v zajetí, bez ohledu na to jak roztomilý nebo nezajímavý mají vzhled. | Zdroj: National Geographic

Být si vědom tohoto faktu ale asi nestačí. Jen tím se nic přece nezmění…
Dobře, můžu vám říct přesně, co by lidé měli dělat. Uvažujte například, jak utrácíte peníze, jestli nekupujete příliš mnoho masa, které životní prostředí vysoce zatěžuje. Jezte méně masa, to je velká věc. Při každém nákupu volíte svou peněženkou. Obchodníkovi říkáte: Souhlasím s tím, z čeho je tento produkt vyroben, a chci, abyste to tak dělali znovu a znovu. Když kupujete palmový olej, když kupujete nábytek do kuchyně z tvrdého exotického dřeva, kácíte tím deštný les. Jsou to spotřebitelská rozhodnutí, na kterých opravdu záleží. Dobře zateplete svůj dům, aby vám zbytečně střechou neutíkalo teplo a neplýtvali jste tak oxidem uhličitým. Jezděte v menším autě, jezděte méně a používejte MHD. A ještě jedna věc, ze které budou mít lidé dobrý pocit. Podporujte zoologickou zahradu v místě, kde bydlíte. Pracují tam neuvěřitelně tvrdě na záchraně ohrožených druhů nejen prostřednictvím chovu v zajetí, ale také obnovováním míst přirozeného výskytu, bojem proti pytláctví a šířením osvěty. Každý rok učí miliony lidí vážit si volné přírody. Dávat peníze zoologické zahradě nebo jí jinak pomáhat je skvělá věc pro ochranu volné přírody.

Adrenalin mi už nechybí

Žijeme ve světě sociálních médií. Pomáhají vám v tom všem, co jste teď vyjmenoval?
Žijeme ve vůbec nejlepší době na poli ochrany přírody. Jen na mém instagramu mohu zasáhnout milion lidí pokaždé, když něco zveřejním. National Geographic má víc než 80 milionů odběratelů. Když jsme byli mladší a chtěli jsme do něj dostat obrázek vzácného ptáka, zabralo by nám to rok. Když teď zjistíme, že je nějaký druh v ohrožení a potřebuje rychle pomoct, můžeme na něj na internetu upozornit a do druhého dne o tom ví 100 milionů lidí. Vím, že sociální sítě mají své stinné stránky, ale dokážou s obrovskou silou doručit informaci o tom, že je někde okamžitě nutná pomoc.

Na druhé straně ale snadno odvádějí pozornost. Lidé se dnes nedokážou na nic dlouho a pořádně soustředit. Podívají se sice na vaši fotografii o vymírajícím druhu, pomyslí si, že to je strašné, ale o vteřinu později posunou prstem facebook nebo instagram dál k něčemu jinému…
Od toho je právě naše fotoarcha. Máme krátká, jednoduchá videa, která možná nalákají diváka, aby si našel víc informací. Chceme umět někoho rychle vizuálně zaujmout a lidé si pak možná přečtou popisek a zjistí, že nedaleko třeba leží zoologická zahrada, ve které jsme snímek pořídili, nebo že je blízko kousek lesa, který mohou pomoct zachránit. To je všechno, co umím. Šířit osvětu, upozorňovat na problémy. Pokud nebudou nikoho zajímat, svět shoří. Doufám, že to tak ale neskončí.

Před tím, než jste začal vytvářet fotoarchu, jste dlouhá léta cestoval po všech kontinentech a fotil jste pro slavné časopisy divoká zvířata, včetně velmi nebezpečných. Nechybí vám někdy ten adrenalin?  
Nechybí mi ani trochu. Udělat ve volné přírodě opravdu dobrou fotku je neuvěřitelně těžké. Moje dnešní práce je snazší. Jsem sice hodně mimo domov, vlastně víc než kdy dřív, je to obrovská, skoro nekonečná dřina. Mám ale jistotu, že v zoologické zahradě nebo chovné stanici moje fotka dopadne dobře. A navíc většina zahrad zavírá v pět odpoledne, takže mám volné večery. To je fajn.

Viktor Daněk Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme