Klimatoložka Míková o zprávě OSN: Nejde o alarmistické výkřiky, ale realitu, která nás čeká

My jsme se dozvěděli z nové zprávy panelu OSN pro otázky klimatu, že lidstvo se blíží k nějakému bodu zvratu, ale když spojíme síly, ještě můžeme klimatickou katastrofu odvrátit. Teď jsem to hodně zjednodušila. Je to první tak zásadní bilance a zhodnocení těch poznatků od roku 2013, kdy vyšla poslední takto komplexní zpráva. Když se na to díváte pohledem meteoroložky, klimatoložky, co bychom si z té zprávy měli odnést? Co nového, důležitého, říká?
Tak to nejdůležitější už jste asi shrnula na začátku. Ona říká, že máme za pět minut dvanáct, anebo možná už jen za minutu dvanáct, než se skutečně dostaneme do bodu, kdy se v naší atmosféře budou odehrávat věci, které už nepůjde vrátit zpátky. Říká se tomu body zlomu a myslím, že tato zpráva, i když už dříve jsme o nich mluvili, je i lépe vysvětluje.

Jde o to, že když třeba zatěžujete strom, pověsíte se na větev a zesilujete sílu, třeba se pověsí dva, tak najednou se dostanete do bodu, kdy se větev už nedokáže více napružit a praskne. A toto je právě ten bod, kdy už vlastně tu ulomenou větev nepřilepíte.

A k tomu bodu my se tedy rychlým tempem blížíme.
Je to tak.

Vy jste tady v Česku moderovala i tiskovou konferenci, kde se ohlašoval celá zpráva, její forma a to, co zjistila. Vědci se shodují, že ta zpráva není překvapující ani tak v tom, k jakým závěrům dochází, že by přinášela nějaké nové zvraty nebo nové informace. Ale přece jen, když vy jste se na ni dívala, překvapilo vás tam něco?
Tak možná bych ani nemluvila o překvapení, spíše o tom, v čem mi ta zpráva udělala radost. Protože v této zprávě je dost přesně kvantifikováno jednak kolik už jsme vypustili skleníkových plynů do atmosféry, ale také co se stane, když vypustíme ještě další zcela určitá množství. Anebo když to obrátíme, kolik ještě můžeme vypustit, abychom se dostali globálně, na celé zeměkouli, na ten jeden a půl stupně Celsia, který je uveden v Pařížské dohodě, nebo případně na dva stupně Celsia, což je ještě jakási uznávaná hranice klimatology a vůbec odborníky, kam můžeme dojít, ale za kterou bychom se dostávat neměli.

Protože tam už by se skutečně klima vyvíjelo zhruba na konci století takovým způsobem, že by obrovské oblasti na zeměkouli nebyly pro lidstvo vůbec přijatelné k žití.

My se k těm scénářům ještě dostaneme. Možná ještě, než tam dojdeme, vás poprosím, jestli bychom mohli říct, kdo tu zprávu sestavil a s pomocí jakých dat. Protože to je také důležité, když se díváme, jaký komplex to představuje. Jak přesvědčivá ta zpráva je?
Konkrétně toto je první část té zprávy. Ještě vyjdou další dvě části, to bude ještě v průběhu tohoto a příštího roku. Tuto první část, která tvoří jakési fyzikální základy, tak se označuje, sestavovali především přírodovědci, fyzikové a ti, kteří mají hodně co mluvit do fyzikální podstaty toho, proč vlastně ke změně klimatu dochází a mechanismu, jak dochází k oteplování, případně ke změnám dalších fyzikálních parametrů atmosféry. Takže tady samozřejmě byla klíčová role klimatologů, fyziků, ale i programátorů, kteří pracují na tom, aby vyvinuli klimatické modely.

Protože je třeba si uvědomit, že klimatické modely vyvíjejí lidé, kteří jsou specialisty třeba na matematiku nebo na přibližné metody řešení rovnic, které jsou potřeba vyřešit právě v těch modelech. Takže je to obrovské spektrum lidí. Ale spíš se v této první části uplatňují ti, kteří mají hodně společného s fyzikou a klimatologií.

A dá se říct, že ty přesnější informace v konečném efektu vedou třeba i k tomu, že teď skrze zprávu máme přesnější informace o tom, co může následovat?
Určitě. Každá další zpráva přináší zpřesněnější výsledky těch modelů. Je zajímavé, jak od té první zprávy, která byla vydaná v roce 1990, se jen docela málo mění výsledky, které dostáváme.

A je docela zajímavé i to, že vlastně už to, co tehdy uváděla první zpráva, se do jisté míry dnes naplňuje. Je pravda, že ty scénáře tehdy byly do roku 2030, takže možná nám na to zvýšení koncentrace oxidu uhličitého nad 400 částic v milionu vlastně stačilo méně času, protože my už nad těmi 400 jsme – odhaduje se, že už je to malinko přes 410, mezi 410-420 částicemi. To mělo být až na konci toho prvního třicetiletí našeho století. Takže jsme možná i o trošičku napřed.

Ale ukazuje se tedy, že vědci vlastně počítali se správnými komponenty, že to naprogramovali, napočítali správně.
Je to tak, ano.

Co z toho tedy vyplývá pro to, co vědci říkají o té situaci, která se děje teď a kam bude směřovat do budoucna? Dá se hlavně možná v tuto chvíli říct, že touto zprávou se potvrzuje, že existuje jednoznačný vědecký konsenzus ohledně toho, co se s klimatem děje a jak dramatické dopady to pro lidstvo může mít?
Obecně bych řekla, že mezi klimatology tento konsenzus je. Ale samozřejmě jako v každé vědě, najdou se i takoví, kteří budou i přesto, že je tam třeba jedno procento nejistoty, ty výsledky kvůli tomu jednomu procentu odmítat. Když to připodobníme k tomu, co se dělo při covidu v České republice – byli lékaři, kteří říkali: „Nic jiného než očkování nás nezachrání“. Ale byli takoví, kteří říkali: „Očkování je nebezpečné a ono nám stejně nepomůže“. Nebo i s respirátory nebo s tím, jestli lidé se mají setkávat, nebo nemají setkávat. Ty názory mezi lékaři, kteří – my si představujeme – by měli být jednotní, byly tak široké, že mě vlastně až překvapuje, jak relativně dobře se shoduje naprostá většina klimatologů.

Toto je zajímavá věc – mezi lidmi se hodně dělají výzkumy, co si myslí o změně klimatu, jaké jsou jejich názory. A myslím, že toto by se možná mělo udělat i mezi vědci. Možná i mezi klimatology, protože já neznám, že by se dělal takový průzkum mezi lidmi, kteří se hlásí k profesi klimatologa a že bychom věděli, že třeba 75 procent z nich skutečně souhlasí s tím, že probíhá změna klimatu a že zažíváme ty výsledky. Ale pořád to bude, i když to bude průzkum, jen určitý názor těch lidí. Myslím si, že tato zpráva by měla dát lidem signál, že to potvrzuje objektivní měření.

No ono těch posledních 30 let se věnovalo debatě ohledně toho, jak velkou měrou k těm změnám klimatu přispívá člověk. A tato zpráva tedy zcela jednoznačně konstatuje, že změny klimatu jsou výsledkem činnosti člověka. Takže se dá říct, že v tom ohledu panuje jasná vědecká shoda?

Určitě. Z hlediska klimatologů, kteří se touto oblastí ve svém aktivním životě zabývají, tak si myslím, že ta shoda je jednoznačná.

Z toho potom vyplývají právě ty následné kroky. A teď co nám ta zpráva říká o tom, na co se máme připravit do budoucna. Vy už jste tu část těch možných efektů zmínila. Můžeme je nějak shrnout, co například za klimatické jevy je nejurgentnější hrozbou? Uvádí zpráva, na co se máme připravit?
Zpráva samozřejmě uvádí většinu těch jevů. Ale kromě toho globálního oteplování, tedy změny teploty, která ve většině regionů – ale pozor, není to úplně ve všech regionech -, povede ke zvýšení teploty, tak se jedná i o třeba upozornění na změnu v režimu srážek.  

To znamená, že srážky jednak nemusejí přicházet ve stejném množství, ale někdy mohou přicházet ve stejném množství, ale mohou být v průběhu roku jinak rozložené. Abych to připodobnila tomu, co se děje třeba v průběhu vegetační sezóny, to je důležité pro zemědělce – pokud chybí vláha v jarním období, a naopak prší právě v létě, kdy už by mělo dojít na sklizeň, tak to je scénář, který je vlastně pro zemědělce strašně nevýhodný. A právě tato kombinace se v poslední době zdá, že v Česku převládá.

Takže to je konkrétní případ z našeho prostředí. Další důležité parametry jsou samozřejmě ty, které se týkají ledovců, ať už jsou to ledovce oceánické, to se jedná především o Arktidu, nebo ledovce pevninské. Tam jde především o ledovec v Grónsku nebo ledovce ve vysokých horách. Je zajímavé, že u Antarktidy přímo zpráva konstatuje, že nedochází k úbytku ledu, ale to je způsobené především tím, že v Antarktidě dochází ke zvyšování podílu srážek, které tam zatím zůstávají pořád sněhové. A řekla bych, že do určité míry tam hraje roli i to, že jižní polokoule má větší podíl oceánů a menší podíl pevniny. Protože to ohřívání je na pevnině rychlejší.

Vy už jste část efektů na středoevropský region zmínila. Ale zpráva se zabývá právě i konkrétně regiony. Jsou tam nějaké další, na které se má tato část Evropy připravit?
Ony jsou tam samozřejmě uvedeny takové globální, zásadní věci. Myslím, že mezi nimi pro nás asi nejdůležitější jsou ty extrémy, ke kterým dochází. I oblast střední Evropy je už v současné době zasažena daleko delšími vlnami veder a také extrémnějšími periodami sucha nebo případně povodněmi. Extrémy u nás hrají velkou roli a je důležité si uvědomit, že i tato zpráva – jak v té části, kdy shrnuje, co už se vlastně objektivně změřilo, tak i v té části projekcí, co se bude dít dál v následujících letech – tak se shodují odborníci na tom, že bude přibývat takových případů. Samozřejmě přesné dopady třeba pro nás v Česku budou ještě klimatologové počítat na základě výsledků, které dostali právě v této hodnotící zprávě číslo šest. Takže my ty nejnovější výsledky budeme mít k dispozici v řádu několika měsíců, možná i roků. Ale určitě se dá už teď říct, že se údaje budou do určité míry podobat tomu, co klimatologové pro Česko spočítali z té předcházející páté zprávy.

Nakonec už jsme se toho dotkli, že vlastně rozdíly v kvantifikaci toho, co se změní v některých oblastech, jsou relativně malé. Spíš se zpráva tentokrát zaměřila na takové formální vyprecizování, aby více vysvětlila, ať už politikům nebo veřejnosti, proč vlastně docházejí vědci k těm závěrům a z čeho vlastně vycházeli. Což je, myslím, nesmírně důležité, protože bez vysvětlování se v dnešní době neobejdeme.

Jedna věc, kterou oni také říkají, je to, že vlny veder a záplav v jednotlivých částech planety jsou právě důsledkem lidské činnosti. Já se teď vrátím ještě k jedné aktuální věci, která se děje, to jsou požáry v Řecku, kterým se věnuje obrovská pozornost. Už stály domovy tisíce lidí, i lidské životy. Dá se i tam říct, že to je přímý důsledek těch klimatických změn a de facto tedy činnosti člověka?
Ano, protože tyto požáry můžeme jednoznačně spojit právě s tím nárůstem teploty ve východním Středomoří. I ty vlny veder jsou letos extrémní, blíží se vlastně nejvyšší teplotě, která byla v Evropě kdy zaznamenána. To je v Řecku, právě oni drží rekord těmi 48 stupni Celsia. A letos se teploty skutečně přiblížily na jeden stupeň, takže je fakt, že jsme hodně blízko. Navíc je to období nesmírně dlouhé. Už trvá řadu týdnů, a ještě tady před námi není vize toho, kdy úplně skončí. Podle dlouhodobějších výhledů je možnost, že by to bylo někdy ke konci prázdnin, ale ta jistota tu zatím není, protože všichni víme, že předpovědi na více než týden, deset dní dopředu, jsou nejvíce zatíženy velkou nejistotou, takže spoléhat na to určitě nejde.

Samozřejmě pokud se mluví o riziku požárů, tak tam klíčovými faktory v atmosféře je právě teplota, o které už jsme mluvili, a vítr. Pokud fouká vítr, tak je to další faktor, který těm, kteří potřebují uhasit požáry, velice komplikuje práci.

Ještě jedna věc, ke které bych se ráda dostala, která je v té zprávě zakotvená, je tzv. uhlíkový rozpočet a odhady, kolik emisí skleníkových plynů ještě může lidstvo vypustit, pokud tedy chce předejít dalšímu nárůstu teploty a dojít do toho bodu zvratu, respektive nedostat se tam. Co to všechno znamená, jaký ten uhlíkový rozpočet je – a teď se omlouvám, protože vím, že vám kladu otázku, která by si zasloužila několikahodinový výklad – ale dá se to shrnout, jaké možné tam ty varianty jsou?  
My můžeme říct, že pokud bychom se chtěli udržet do té hranice jeden a půl stupně stupně Celsia, to jsme řekli, že je parametr Pařížské dohody, tak bychom museli vypustit maximálně 300 gigatun CO₂ a nic víc. Pokud bychom se chtěli držet hranice dvou stupňů Celsia, která bych řekla dnes už dokonce i některým klimatologům připadá reálnější, tak potom by to bylo až 700 gigatun. Všechno, co je navíc, už bude skutečně za hranicí oteplení do konce století na dva stupně Celsia. Abychom měli nějaké srovnání, tak třeba my ročně produkujeme zhruba – jako celá zeměkoule - 40 gigatun. Čili je vlastně pravda, že nám zbývá už jen nějaká ta desítka let.

Všechno, co je nad tím, tak to už jsou scénáře, které znamenají, že ke konci století bude teplota na zeměkouli opravdu hodně vysoká a taková, myslím, že bychom v tom asi nedokázali přežít. Určitě ne v tom množství lidí, kteří jsou dnes na zeměkouli.

Teď k možným řešením. Co nám vlastně zpráva říká o nich. Vy jste říkala, že věci se snažili hlavně podat nějakou vysvětlující a shrnující zprávu. Nabízí ta zpráva řešení toho, co by politici měli dělat, nebo to naopak nechává na nich?
Samozřejmě zpráva dává doporučení, ale je na dalším vyjednávání, která z těch doporučení budou zahrnuta do vyjednávání a která případně budou dál směřovat k tomu, aby se našla nějaká mezinárodní dohoda. Už Pařížská dohoda dává některé parametry, kterých bychom se měli držet, ale víme dobře, že ve chvíli, kdy Spojené státy americké od té dohody ustoupily, tak už v té chvíli byla ohrožená vůbec realita toho, že by se podařilo omezit emise. A samozřejmě to vedlo i k tomu, že od té dohody ustupovaly i další země.

Neukazuje se tedy, že ale ty předchozí předpoklady a doporučení, která jsme tu měli dřív a návazná opatření, že byla možná příliš mírná? Když jste zmiňovala, že už teď jsme vlastně překonali nějaký horizont, který vědci předpokládali až třeba pro rok 2030?
To je docela zásadní otázka. Třeba Evropa svoje úkoly, které pro ni vyplývaly z Kjótského protokolu, splnila. I když musíme říct, že třeba konkrétně v Česku se to povedlo jen kvůli tomu, že se utlumila výroba v 90. letech u některých oborů, které v té době zanikaly nebo zmenšovaly objem své výroby. My de facto jako Česká republika v Evropě relativně vynikáme v emisích oxidu uhličitého na jednoho obyvatele. Je až překvapivé, jak máme velkou produkci skleníkových plynů a konkrétně oxidu uhličitého.

Takže tam by rozhodně byl prostor ubírat?
Tak. Na druhou stranu to, že Evropa splnila svoje cíle, neznamená, že je splnil celý svět. A zejména v těch rozvojových zemích, mám na mysli teď Indii, Čínu, tam produkce prostě pořád rostla. A je pravděpodobné, že pokud ty vyspělejší země, které už si svoje skleníkové plyny do ovzduší vypustily v dřívějším období, ještě dříve, než to rozvojová oblast dokázala také udělat, tak pokud nepomohou těmto zemím, tak si myslím, že se nedostaneme dál. Právě i to je důvod, proč si myslím, že se Evropa snaží být lídrem, být tím, kdo bude opravdu první, kdo omezí produkci CO₂ úplně, a i dalších skleníkových plynů.

 Právě jsem se vás chtěla ptát na to – a to už brousíme samozřejmě do trošku jiného oboru, a sice do geopolitiky a do toho, jak s těmi všemi poznatky klimatologů vlády, politici, světoví lídři nakládají, koneckonců i světová veřejnost – dá se pozorovat alespoň nějaká změna v přístupu světových lídrů k tomu tématu? Protože na to konto té zprávy už se okamžitě vyjevila diskuse, že chudší rozvojové země žádají bohatší země, aby jim prostě pomohly, protože na to samy nemohou stačit. Pozorujete tady nějaký vývoj?
Zatím bych řekla, že po oznámení první části zprávy ještě tento vývoj nevidím, ale určitě bude následovat. A nakonec ty konference, které neshrnují jen vědecké závěry, ale které potom formulují to, co je třeba udělat, aby se doporučení, která zpráva obsahuje, dostala skutečně do reality a stala se součástí našeho každodenního života, tak vyjednávání budou samozřejmě probíhat. Konference jsou naplánované na každý rok. A každoročně se kontrolují také emise v rámci jednotlivých oblastí. Takže věřím, že ještě během tohoto roku uslyšíme o tom, co se bude dál vyvíjet a co se bude dít.

Dá se, myslíte, říct, že tato zpráva nějak zásadně mění chápání toho, co by lidstvo mělo dělat, pokud se chce vyhnout tomu velmi nepříznivému vývoji klimatu?
Řekla bych, že tato zpráva je hodně vysvětlující a že se její autoři opravdu snažili, aby byli maximálně pochopitelní v tom, co říkají. Právě proto, aby si všichni uvědomili, že to, co psaly ty předcházející zprávy, nebyly nějaké alarmistické výkřiky, ale že je to realita, která nás čeká. A právě v této zprávě už mohli vědci poprvé jasně formulovat, že to není otázka nějaké daleké budoucnosti – příštích 50, 100 let – ale že ta realita se nám mění už teď pod rukama, tak, jak žijeme vlastně ve 20. letech 21.století.