Je dobré vědět, že nejsme odsouzeni k zániku a pořád s tím můžeme něco dělat, říká expert na klima

Jedním z velkých úkolů lidstva je pochopit, že růst do nekonečna není možný, říká profesor Dag Hessen, který se na Univerzitě v Oslu zaměřuje na koloběh uhlíku a vztahy mezi úbytkem přírody a klimatickou změnou. „Občas se mne studenti ptají, jestli má smysl studovat, když nemáme žádnou budoucnost. Jestli má cenu zakládat rodinu a ráno vstávat z postele. Samozřejmě, že má. Planeta přežije a lidstvo přežije," říká v rozhovoru pro Český rozhlas.

Rozhovor Oslo Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Zpráva Mezivládního panelu pro změny klimatu upozorňuje, že ke zmírnění globálního oteplování nestačí jen snižovat emise oxidu uhličitého produkovaného továrnami či auty, ale je třeba změnit způsob využívání půdy i chování spotřebitelů

Zpráva Mezivládního panelu pro změny klimatu upozorňuje, že ke zmírnění globálního oteplování nestačí jen snižovat emise oxidu uhličitého produkovaného továrnami či auty, ale je třeba změnit způsob využívání půdy i chování spotřebitelů | Zdroj: Profimedia

Pane profesore, co je biogeochemie?
Jak už to samotné slovo napovídá, je to kombinace biologie, geologie a chemie. Jsem šéfem centra s tímto názvem, biogeochemie, tedy přesněji biogeochemie v antropocénu (epoše člověka, pozn. red). Antropocén je velmi důležité slovo v tom názvu. 

V praxi to znamená, že studuje koloběh uhlíku, vztahy mezi úbytkem přírody a klimatickou změnou, ale taky jak do toho zapadají ostatní klíčové prvky. Je to v mnoha ohledech komplikované téma, ale když rozumíte biogeochemii, pak bych řekl, že v mnoha ohledech chápete, jak příroda funguje, troufám si říct.

Dag Hessen, odborník na biochemii | Zdroj: Univerzita Oslo

Je to tedy hodně široký obor, který překlenuje více už tak docela rozsáhlých témat. Jak se taková věc vůbec dá zkoumat?
Proto potřebujeme mít celou skupinu. Vědecké centrum je složené z lidí, kteří pracují s klimatickými modely na víc fyzikální straně, geology, kteří se zaměřují na všechno od nerostů až po tání permafrostu, chemiky všeho druhu a biology, kteří zkoumají vstřebávání oxidu uhličitého, zabýváme se fotosyntézou i ztrátami oxidu uhličitého.

Takže je to komplikované, a proto je potřeba, aby tolik lidí pracovalo společně. Zkoumáme věci i z molekulárního hlediska, děláme docela dost sekvencování genů a zabýváme se tím, jak mikroby a další věci produkují skleníkové plyny. Na druhé straně spektra používáme satelity s dálkovým průzkumem Země, abychom se na věci mohli podívat i z nadhledu, doslova.

Vědci jsou obvykle dost úzce zaměření, na svůj mnohdy jen podobor podoboru. Zajímalo by mě tedy, jak u vás vypadají porady. Musíte mít asi specifické vědce, kteří mají nadhled, nebo se aspoň rychle učí…
Zatím nám to jde až překvapivě dobře. Samozřejmě nikdo nemůže být odborník na tolik oblastí. A máte pravdu, že záběr vědců se zužuje a každý může být specialistou jen na tu svou část.

Ale je zřejmé, že potřebujeme i komplexní, holistický a taky mezioborový přístup. Proto se snažíme spolupracovat i nad rámec přírodních věd. Třeba s psychology řešíme, jak se s klimatickými problémy vyrovnává společnost.

COP27: Je to významný výsledek. Klíčová byla změna postoje USA, míní první ministr životního prostředí

Číst článek

Myslím, že dokud máme společný cíl porozumět klimatu a pochopit, jak jsou věci propojené, pak je skvělé se potkávat s lidmi, kteří rozumí trochu odlišnému oboru a učit se od nich.

Popravdě mě překvapuje, jak hladce to funguje, alespoň tedy dokud se držím v přírodních vědách. S dalšími obory bývá ta diskuse o dost složitější. Ale ani tam to není nemožné, zvlášť když máme společný cíl nejen porozumět klimatické změně, ale taky s ní něco udělat.

Nejsme odsouzeni k zániku

Byl jsem na vaší přednášce na Science Impact 2023 a bylo to dost depresivní. Během těch pár minut jsem se propadl do deprese, že situaci je snad ještě vážnější, než jsem si myslel. Jsme jako lidstvo odsouzeni k zániku?

Nejprve je důležité jasně říct, nejsme odsouzeni k zániku. Občas se mne studenti ptají, jestli má smysl studovat, když nemáme žádnou budoucnost. Jestli má cenu zakládat rodinu. Jestli vůbec má smysl ráno vstávat z postele. Samozřejmě, že má. Planeta přežije a lidstvo přežije.

Myslím, že ta hlavní otázka je, jak se vyhnout největším problémům. Už jsme rozhodně daleko od toho, aby všechno bylo v budoucnosti krásné a sluníčkové. Ale ještě není pozdě, změnit tu současnou trajektorii, až se dostaneme k nárůstu o dva stupně Celsia. Můžeme se dostat i ke 2,5 stupně růstu průměrné teploty a to taky nebude konec světa.

Myslím, že je extrémně důležité motivovat nejen mladé lidi, všechny, ale hlavně mladé lidi, aby se stali součástí řešení. Takže raději než být depresivní a demotivovaní, by je to mělo motivovat. Na druhou stranu ale nemůžeme říkat, že všechno bude bez problémů.

Problémy už máme teď. Není to lehké o tom mluvit pro veřejnost, protože to, co motivuje jedny, zase odrazuje druhé. Ale pro mne, jako vědce, je tou základní odpovědí to, že se musím občas trochu odpoutat od své práce a mluvit o změně klimatu.

Jestli mě mé pátrání neklame, tak vy sám máte pět dětí. Kde otec pěti dětí, který vidí, jak se klimatická změna vyvíjí, a ještě tomu rozumí, hledá něco pozitivního?
Já jsem pět dětí původně neplánoval. A mít děti, to je vlastně to nejhorší, co můžete udělat pro svůj dopad na planetu. Ale na mou omluvu, pořídil jsem si děti ve dvou kolech. A bylo to v době, kdy klimatická změna ještě nebyla hlavní agendou. Ale říkám mladým lidem, není důvod nemít děti. I když možná ne tolik, jako mám já.

Fakta ukazují, že spalování fosilních paliv vede v Česku k předčasným úmrtím, říká právnička

Číst článek

Ale samozřejmě se musíme zamýšlet nad budoucností. A musíme se také dívat do daleké budoucnosti. To je podle mne velmi důležitá perspektiva, že si musíme dělat plány nejen na dalších sto let, ale taky na další tisíce a desetitisíce let. Pro mne osobně, aby mi dávalo smysl, co dělám, musím být přesvědčený, že tato planeta bude obyvatelná a bude dál hostit lidstvo.

Příroda není externalita

Je něco, co byste v tomto ohledu podtrhl jako pozitivní, něco, co se už teď děje a je tudíž tak trochu důvodem k optimismu?
Ve své přednášce jsem zmiňoval dva příběhy. Jeden je přechod k zeleným investicím. Jak firmy, tak investoři už přechází ke skutečným technologiím, už je nezajímá jen takzvaný greenwashing jako před pár lety.

Teď už se zdá, že opravdu chtějí být součástí řešení. To je opravdu uspokojující, sledovat ten masivní obrat směrem k zeleným technologiím. Na druhou stranu má tato zelená tranzice i svá negativa, je to jejich cena, pokud jde o přírodu i potřebu vzácných prvků.

Dokud nepřejdeme na cirkulární ekonomiku, tak to nebude triviální. Produkce skleníkových plynů ale bohužel dál roste. Takže tu máme silné pozitivní signály, ale hýbeme se kupředu příliš pomalu. Dokud bude produkce skleníkových plynů růst, pak jsme stále daleko od řešení.

Ve své přednášce jste říkal, že nesmíme brát přírodu jako externalitu. Mohl byste to rozvést?
Ano, to bych udělal velmi rád. Pokud jde o přechod na zelenou ekonomiku, tak už máme cukr a bič, třeba rostoucí ceny emisí oxidu uhličitého. Pokud ale jde o přírodu, tak tam nemáme žádné takové mechanismy.

Žaloby na fosilní společnosti? Nevidíme smysl v salonních diskusích, plníme zákony, zní z ČEZ

Číst článek

EU má alespoň Green Deal, řada zemí pracuje s konceptem územní neutrality. Doteď tu ale převládá názor, že příroda je něco, čeho si všichni vážíme, ale co je pořád takové luxusní zboží. Takže jakmile lidé potřebují novou silnici, nebo nějakou jinou stavbu, tak příroda trpí, protože ji nikdo nevnímá jako skutečnou hodnotu. A to je naprosto špatně.

Zaprvé proto, že příroda absorbuje přes 50 procent lidských emisí oxidu uhličitého. To je největší ekosystémová služba, jak se tomu říká. A je nesmírně důležitá. Proto je krize přírody a klimatická krize tak úzce propojená.

Zadruhé nás příroda chrání do určité míry třeba před povodněmi nebo lavinami. A také je potřeba si uvědomit, že příroda nám zajišťuje dobré zdraví, pocit pohody a také duševní zdraví.

Existuje celá řada zajímavých studií, které ukazují pozitivní dopad přírody na lidskou duši a lidský život. Takže když dáme všechny tyto hodnoty dohromady, tak je jasné, že cena za ničení přírody je ve všech ohledech, včetně toho finančního, skutečně astronomická.

A k tomu všemu navíc, nebo možná jako vůbec základ toho všeho, příroda má hodnotu sama o sobě. To je základ všech zákonů a opatření na ochranu přírody, že příroda má sama hodnotu plynoucí z její podstaty.

Vy jste v kontaktu i s norskými ministry. Jak je může člověk přesvědčovat o tom, že příroda má hodnotu?
To je dobrá věc v Norsku, a v Česku možná taky, že jsme malý národ a existují tu úzké vazby. U nás se říká, že nikdo není dál než dvě potřesení rukou od premiéra. Daří se mi mluvit s ministry a oni naslouchají.

Potkáváme se na společných schůzkách. Zrovna před třemi dny jsem mluvil s ministrem pro klima a životní prostředí, právě o tomto tématu. Jak vyvážit potřebu budovat nové zdroje zelené elektřiny a přitom nezničit přírodu, nebo ji poškodit co nejméně. A můj dojem je, že většina politiků už dnes, podobně jako mnoho firem ale i finančních trhů, tohle začíná chápat a chtějí něco dělat.

Rusko chce těžit v Arktidě. ‚Rozmrznutí usnadní nelegální obchod,‘ varuje kanadská profesorka

Číst článek

Sama příroda nám dává najevo, že situace je vážná a je čas začít něco dělat. Takže si myslím, že je podobně důležité, nebo možná ještě důležitější, přesvědčovat voliče. Ale stále se zdá, i tady v Norsku, že politici ta rizika, kterým čelíme, začínají chápat. Ale my tady v Norsku dál prosazujeme těžbu ropy, což je samozřejmě poněkud kontraproduktivní v této krizi.

‚Potřebujeme odvážné politiky‘

Jaké je pro odborníka, jako jste vy, žít v zemi, která aktivně těží ropu a zemní plyn?
Mrzí mne to, podobně jako mnoho dalších. Samozřejmě, je tu ten argument, že naše ropa a plyn jen čistší, než ropa a plyn jiných zemí. To ale není příliš pravda, když se podíváte na uhlíkovou stopu za norskými hranicemi.

Dalším argumentem bývá, že Norsko je tak malá země, že to nehraje roli. Že roli hraje to, co dělá Čína, což je do určité míry pravda. Pochopitelně to, co dělá Čína, má větší vliv než to, co dělá Norsko. Protože Norsko má mezi ostatními státy pověst země, která je v čele, pokud jde o udržitelnost.

Je tak velmi důležité, abychom my, kvalitně vzdělaný, bohatý, na ropě vydělávající národ, přijali svou zodpovědnost a začali s ukončováním těžby. Nejlépe rovnou ukončili expanzivní ropnou politiku, kterou dnes vedeme. 

Je tady trochu zádrhel, politici, kteří tohle opravdu chtějí, nebudou mít dostatek hlasů. Proto potřebujeme také vzdělávání pro dospělé, aby si lidé uvědomili, že musí volit odvážné politiky.

‚Tati, oni tě zabijou?‘ Za dekádu bylo zavražděno téměř dva tisíce ochránců přírody

Číst článek

Ten dojem, že o odchodu od ropy se v Norsku víc mluví, než dělá, byl silný při parlamentních volbách před dvěma lety. Tehdy téměř všechny strany mluvily o tom, že je potřeba těžbu ropy někdy ukončit, ale jediná strana Zelených tehdy prosazovala jasné datum konce a nakonec dostala jen poměrně málo hlasů…
Ano, je to poněkud depresivní. A nedávno jsme měli také lokální volby, které ukázaly totéž. Já jsem obvykle docela pozitivní člověk, ale tohle mne tedy rozesmutnělo. Myslím, že to ukazuje slabinu demokracie.

Jsme dobrá sociální demokracie s velkou důvěrou lidí ve stát, náš takzvaný nordický model funguje velmi dobře. Ta slabina v demokracii je, že věci jsou často krátkodobé. Politici potřebují znovuzvolení, ale i voliči přemýšlejí v krátkodobém horizontu a rozhodují se podle své peněženky.

To je na jednu stranu pochopitelné, na druhou stranu to ukazuje, že ta rizika, kterým čelíme, ještě většina lidí tak úplně nevnímá. Myslím, že potřebujeme si být mnohem více vědomi našeho morálního závazku do budoucnosti a vůči zbytku světa, který bude trpět mnohem více než my na bohatém a chráněném severu.

A kdo je tedy za to zodpovědný, když říkáte, že přesvědčit musíme hlavně voliče? Kdo by to měl dělat?
Je to sebeovlivňující situace. Myslím, že v tom cyklu jsou celkem tři prvky, začnu u politiků. Potřebujeme odvážné politiky, kteří budou prosazovat vytvoření cílů do budoucna. Tam myslím míříme. Cílem by neměl být pokračující materiální a ekonomický růst zemí jako je Norsko.

To je něco, co nás podle mne neudělá v budoucnosti šťastnými. A určitě to naše potomky neudělá šťastnými, protože to zahrnuje vysokou cenu pro naši planetu, klima a přírodu. Každopádně potřebujeme politiky, kteří budou mít pozitivní dlouhodobé vize pro udržitelnou budoucnost.

Tři sta občanů se soudí s českým státem. Klimatická žaloba žádá plnění závazků Pařížské dohody

Číst článek

Pak tu musí být přesvědčení voliči. A tím myslím každého muže a každou ženu. To je úloha pro média, samozřejmě, ale je to taky úloha pro politiky a pro vědu. To je důvod, proč trávím tolik času přednáškami, popularizací vědy, účastí v debatách a rozhovorech, protože to mi v těchto dnech přijde velmi důležité. Neprodukovat jen vědecké studie, ale taky vyváženě komunikovat.

A pak je tu třetí část, výrobci, producenti. Nejen továrny, ale kdokoliv, kdo vyrábí energie nebo zboží. Pro ty musí v tom přechodu na zelenou ekonomiku být nějaké lákadlo. Pokud to bude v tomto světě obchodní soutěže pouze cena, tak to nebude fungovat. Být zelený by mělo mít své výhody. A tou výhodou by mělo být, kromě toho, že možná dostanou nějakou dotaci od politiků, že trh, což jsme my, si bude vybírat zelené produkty.

Všechny ty tři části jsou úzce propojené. Je opravdu velmi důležité, že to není zodpovědnost jen běžných lidí, voličů. Není to ale taky jen odpovědnost politiků nebo trhu. Je to společná odpovědnost všech. Myslím, že trh může v této oblasti hrát pozitivní roli, jak já s oblibou říkám, trh je dobrý sluha, ale zlý pán. A na to nesmíme zapomenout.

Hodně přírody, ale ne divočiny

Nakolik je ohrožená norská příroda? Jste velká země, plná přírody.
Ano, přírody máme hodně. A pokud poletíme letadlem nad Norskem, bude se vám všechno zdát zelené a nedotčené. A ono je to tak trochu pravda. Máme hodně horských oblastí, které když o tom přemýšlím, vlastně nejsou tak úplně nedotčené. Technicky vzato jen 13 procent Norska je divočina.

To znamená oblasti, které jsou minimálně pět kilometrů od nejbližšího velkého technického zařízení. Takže divočiny už zas tolik nemáme, ale máme hodně přírody. Takže Norsko je vlastně v dobré situaci, když mluvíme o tom, že musíme chránit 30 procent zbývající přírody a obnovit 30 procent té ztracené.

Na druhou stranu, co už je v Norsku ztraceno a co se stále ztrácí, jsou ty nejproduktivnější oblasti, delty řek, mokřady, úrodné půdy a lesy. Protože to je to, kde lidé žijí, kde se staví průmysl. To je zároveň to místo, kde je nejbohatší příroda a biodiverzita. Tento druh přírody je v ohrožení a to i v zemi, jako je Norsko.

Ve Washingtonu protestovali lidé proti Bidenovi. Podle nich neplní své sliby ohledně ochrany klimatu

Číst článek

Pak tu máme ještě neskutečné množství chat, oni už to dnes často nejsou chaty, ale spíš domy, které lidé budují v horách, kde komplikují život zvířatům, sobům a dalším.

Tohle je myslím pro spoustu lidí těžko uchopitelné. Proč je problém budovat v okolí měst? Ano, je tam spousta biodiverzity, ale přece nám spousta přírody zbývá někde jinde, tak v čem je problém?
Problém to je proto, že ztrácíme tu část přírody, která je skutečně bohatá a produktivní a udržujeme rozsáhlé části, které jsou z velké části pusté pláně a kamení a v zimě sníh. Samozřejmě potřebujeme udržovat i tuhle přírodu, která je typická pro Norsko.

Ale k tomu platí, že skutečná divočina ubývá, to je taky zdroj jednoho ze současných dilemat. Zda stavět větrné elektrárny v opuštěných oblastech, krásných oblastech na pobřeží nebo v horách, protože tam fouká nejvíc. Zároveň to ale ničí vnější vzhled přírody. A pak je tu navíc hrozba pro místní faunu.

Tohle je jasně sporné téma a vidíme, že voliči jsou často proti větrným elektrárnám, když mají vyrůst v jejich okolí. Myslím, že pro Norsko je řešením vyrábět zelenou větrnou elektřinu na moři. Ale i to má svou cenu. V tomto ohledu není nic zadarmo.

Myslím, že bychom si v Norsku měli uvědomit, že máme velmi levnou elektřinu a uvědomit si, že jsme zatím nebyli moc chytří a nešetříme s ní. Spousta analýz ukazuje, že bychom mohli ušetřit spoustu energie, kdybychom ji využívali efektivněji, tuhle vypnuli světla, támhle vytápění, a samozřejmě taky v průmyslu. Takhle musíme začít.

Abych se vrátil, je tu velký konflikt v tom, zda využít přírodu při tvorbě zelené energie, nebo ji chránit.

Bod zlomu

A jak odpovídat na otázky typu: Proč se mám zajímat o to, že vymře nějaký druh ptáka? Nebo proč mne mají zajímat tající ledovce ve Švýcarsku?
Dá se říct, že nás ztráta ledovců v Norsku nebo Švýcarsku nezajímá. Možná už víc nás ale zajímá tání ledovců v Himalájích, které napájejí pitnou vodou velkou část světové populace. Je to z části filozofická otázka a do určité míry taky psychologická.

Ropná kaňka na světovém šampionátu v ragby. Přijal podporu od společnosti, která škodí prostředí

Číst článek

Myslím, že se dá argumentovat tím, že ztráta ptačího druhu je smutná, protože ti ptáci jsou hodnotou sami o sobě. Nám lidem dělá radost sledovat ptáky, přírodu, hlavně neporušenou přírodu, dokonce i ledovce. Pro nás Nory jsou navíc ledovce takovou národní identitou.

Já sám jsem jako mladý roky dělal v létě průvodce po ledovcích… Není lehké vysvětlovat city spojené s ledovci. Je to něco, o čem jsme si mysleli, že je zcela nezměnitelné. Ale ono není.

Samozřejmě taky nepotřebujeme všechny druhy zvířat, příroda je odolnější, než si myslíme. Ale pro mne je to taky otázka morálky. A je to taky šikmá plocha. Když akceptujeme, že ztratíme tento kus, pak můžeme akceptovat, že využijeme další kus, a najednou jsme přišli o obrovské kusy přírody, které už se nikdy nevrátí. A takováto šikmá plocha je extrémně nebezpečná.

Jsou tu i nějaké praktické dopady vymírání druhů? Ve své přednášce jste mimo jiné mluvil i o vyšším riziku pandemií...
Není to nezbytně jen vymírání druhů. Ale je to jeden z příkladů, co náš vpád do přírody způsobuje. V tomto případě jde o to, že obvykle zničíme pralesní přirozené prostředí a vyženeme tak netopýry a další zvířata z místa, kde žijí. Často se pak dostanou do kontaktu s lidmi, nebo dobytkem a tam často může dojít k zoonóze, tedy zdroji nových nemocí jako je Covid-19.

To je jeden z příkladů, kde je ochrana přírody v našem vlastním zájmu, i když máme přírodu chránit už z principu. Pokud jde o pralesy, tak tam se můžeme dostat k takzvanému bodu zlomu. Pokud jde o Amazonii, tam existují modely, že pokud se průměrná teplota zvedne o dva stupně Celsia a my budeme dál pokračovat v kácení a vypalování pralesa, tak zničíme vnitřní hydrologický cyklus Amazonie.

Když k tomu přidáme nástup veder, může se během několika desítek let z celého povodí Amazonky stát savana. To by pochopitelně byla obrovská ztráta živočišných druhů, biosféry a pochopitelně taky původních obyvatel. K tomu samozřejmě platí, že v lesích a pralesích je uložené obrovské množství uhlíku, které by se tím pádem dostalo do atmosféry. To by vedlo k něčemu, co označujeme jako problematickou zpětnovazební smyčku.

‚Všichni máme odpovědnost

Co tedy můžeme čekat v dalších třiceti až padesáti letech?
Už teď využíváme mnohem víc, než nám naše planeta může dát, takže teď v podstatě krademe budoucím generacím a nebereme v potaz hodnotu života budoucích generací. To je taková morální poznámka, na kterou bychom neměli zapomínat.

‚Nepovedeme důstojný život.‘ Mladí lidé popisují, proč mají klimatický žal a co jim pomáhá ho překonat

Číst článek

Je celkem jisté, že tu nebude žádný celoplanetární kolaps, naše planeta si už prošla těžkými zkouškami. Ty jsme přežili, i když s těžkými ztrátami, šedesát, sedmdesát, osmdesát procent biodiverzity ztraceno.

A pochopitelně, naše lidská infrastruktura, společnost, jak jsme ji vybudovali, je poněkud lehce ovlivnitelná klimatickými změnami a likvidací přírody. Je to přitom těžko vnímatelné, dokud nám najednou například nevypadne elektřina.

Doufejme, že přechod na zelenou ekonomiku zastaví úplný kolaps, který může nastat lokálně, nebo regionálně, pokud nebudeme dělat nic. Nepochybně jsme na trajektorii, která vede k pozitivnímu vývoji, ale pořád je až příliš pomalá.

Také si myslím, že když opravdu musíte čelit realitě, ještě víc, než dnes, zvlášť tady, v té bohatší části světa, tak nás to přinutí něco dělat. A taky nám nejspíš bude něco vnuceno. Pokud nastanou vlny veder, které zabijí velké množství lidí, nebo pokud vlny veder způsobí, že infrastruktura se bude hroutit, tak to samo o sobě povede k určitému řešení. Zní to pesimisticky, ale i to je svým způsobem přechod k, doufejme, nakonec o něco chytřejší, budoucnosti.

Nemohu říct, že jsem přehnaně optimistický, že všechno bude v pořádku, na to už je příliš pozdě. Ale jsem optimistický, že to nebude konec světa, nebude to konec lidstva a že se z toho, jak jsme žili, poučíme.

Farma v Baltimoru, Šumperk a Mladá Boleslav rozjíždějí pilotní projekty na recyklaci bioodpadu

Číst článek

Ještě jednou těžkou věcí bude přesvědčit lidstvo, že neustálý růst ekonomiky není možný. Růst nám doteď fungoval skvěle. Máme lepší život, delší život, zdravější život, lepší vzdělání. Od mého děda ke mně to byl velmi pozitivní vývoj, obrovská změna. Teď už jsme ale za vrcholem a začínáme vidět tu druhou stranu mince, cenu za to všechno: ztrátu přírody, nárůst nerovnosti mezi lidmi. V tomto ohledu musíme najít nové cíle. A to je úkol, který sám o sobě může pomoci ve zlepšení života lidí.

Co teď můžeme dělat my, obyčejní lidé?
Na to je mnoho odpovědí. Můj kolega o tomto napsal skvělou knihu, která se jmenuje Záleží to na vás víc, než si myslíte, a to je titulek, který bych si rád vypůjčil. A rád ukončuji své přednášky jedním nápisem, který jsem viděl v Bergenu, protože je velmi trefný: „Největší hrozbou pro naši planetu je domněnka, že ji zachrání někdo jiný”.

To je něco, na co můžeme jako jednotlivci myslet. Všichni máme odpovědnost a to je dobrá věc. Pokud si všichni budeme myslet, že na nás nezáleží, pak dojde k takzvané tragédii občiny, kdy nikdo nedělá nic. To si máme vzít k srdci, ať jsme součástí čehokoliv: korporátu, univerzit jako třeba já, nebo třeba nějaké místní komunity nebo třeba i národa.

Proto u nás v Norsku prosazuji, že je na mezinárodní scéně důležité, co Norsko dělá. Třeba proto, že máme tak velkou uhlíkovou stopu, ale také proto, že spousta dalších zemí se na Norsko dívá jako na zeleného lídra a tuhle zodpovědnost musíme naplnit. Ať už jste Čech, Nor nebo kdokoliv jiný, ale zejména v těch bohatších zemích: Záleží na vás víc, než si myslíte.

Jakub Lucký, hof Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme