Recyklace jen oddaluje odvoz plastů na skládku, musíme se chovat střídmě, vyzývá chemik
Svět hledá způsob, jak bojovat se znečištěním plasty, které už podle OSN postihuje celý svět. Evropská komise navrhuje omezení jednorázových plastů jako jsou brčka, kelímky nebo příbory. Je to správná cesta? Debatovali o tom hosté pořadu Pro a proti na Českém rozhlasu Plus.
„Absolutně ne. Míří na úplně špatný cíl a je velmi slabý,“ odpovídá na otázku z úvodu Michal Babič z Ústavu makromolekulární chemie. Podle důvodové zprávy je prý cílem opatření to, aby zmizel plastový odpad, který je nejvíce viditelný, ale nezabývá se tím, jak se odpad do životního prostředí dostává.
Množství odpadu lze podle Babiče určit dvěma způsoby, a to z hlediska počtu fragmentů, například jednorázových plastů a vatových tyčinek na plážích, nebo celkové tonáže, kde jsou nejhorším polutantem části motorových vozidel a pneumatik.
„Ve zprávě se píše, že omezit odhazování pneumatik vyžaduje složité legislativní zásahy, což prý nezvládneme. Takže aby nám nevadily pneumatiky v moři, zakážeme vatové tyčinky. To je absurdní,“ podotýká Babič.
„Plastové výrobky nelze recyklovat donekonečna, recyklovaný výrobek je zpravidla horší než nový. Recyklace není řešení, jen zpožďuje okamžik, kdy se materiál dostane na skládku.“
Michal Babič
Osvědčené zálohy
„Z hlediska ekosystému je milion plastových sáčků větší problém než pneumatika od traktoru, i když váží stejně,“ reaguje Miroslav Šuta z Centra pro životní prostředí a zdraví. Jednorázové plasty prý tvoří až 70 procent odpadu v evropských vodách a na plážích.
Více než polovina všech plastových odpadů jsou pak obaly a s tím je třeba něco dělat. V Německu se například osvědčil systém záloh na PET lahve, zatímco dříve se vracelo 50 až 60 procent z nich, dnes je to přes 95 procent.
Naopak v Česku dosahuje účinnost sotva dvou třetin. „Před deseti lety o zálohách uvažovalo i české ministerstvo životního prostředí, ale postavili se proti tomu výrobci obalů a překvapivě i celá řada starostů. Je třeba zavést to, co se již osvědčilo,“ vyzývá Šuta.
„Když Evropa za posměchu některých odborníků zavedla systém eliminace nebezpečných chemikálií v elektronice, trvalo jen několik let, než podobný zákon přijala i Čína a Indie. Můžeme ten pohled změnit celosvětově, přestože evropské plasty tvoří jen několik málo procent ve světových mořích.“
Miroslav Šuta
