Starají se o týraná a problémová ‚čéesvéčka‘. Zájem o převýchovu československých vlčáků je ale velký
Každý pes si zaslouží další šanci – tímhle heslem se téměř celý život řídí majitelé záchranné stanice ležící v Josefovském údolí v Moravském krasu. Jako jediní ve střední Evropě se věnují převýchově československých vlčáků, plemene vyšlechtěného původně pro pohraniční stráž. Do útulku přicházejí problémoví nebo týraní psi nebo ti, kteří přišli o majitele. Podle provozovatelů ale dosavadní kapacity nestačí.
V kotcích Záchranné stanice pro československé vlčáky je aktuálně 16 psů, z toho polovina je vhodná k adopci. Zájemců o převýchovu je ale víc a manželé Radkovičovi, kteří stanici provozují, je musí odmítat. Letos to bylo už 13 psů.
Záchranná stanice u Adamova se jako jediná ve střední Evropě specializuje na převýchovu československých vlčáků. Podle majitelů jí ale nestačí kapacity
„Když přidám dalších 30 kotců, tak budu mít dalších 30 psů, které nebudu mít komu udat. Zároveň se mi zkrátí čas na to, abych s těmi zvířaty mohl pracovat,“ vysvětluje Vojtěch Radkovič Kouřil.
Lidí, kteří dokážou pracovat s problémovými zvířaty, je málo a psů, co mají nežádoucí chování, je mnohem víc.
„Tady Cifra je 13letá fena, majitelé na ni neměli čas, takže se jí pořádně nevěnovali. Dokonce ji napadl divočák. Už to bylo tak neúnosné, že hrozilo, že ji budou muset nechat utratit. Potom je tam Nero, letos devítiletý pes – došel k nám, protože si majitelka našla nového partnera a on si s ním úplně nesedl,“ provází svou záchrannou stanicí Soňa Radkovičová.
Spolu s manželem Vojtěchem se zabývají výchovou československých vlčáků. Základem je poslušnost při krmení.
„Izinka ví o tom, že má žrádlo v misce. Dostane povel a má přímý oční kontakt s psovodem. Podnětem není žrádlo, ale že dostane povel,“ popisuje Vojtěch Radkovič.
Chyba člověka
Pes reaguje nejen na verbální pokyny, ale i na řeč těla nebo pach, zdůrazňuje Radkovič Kouřil.
Při setkání se svým majitelem psi brečí slzy štěstí, tvrdí japonská studie
Číst článek
„Ve většině případů nežádoucího chování si člověk to chování vytváří sám. I skákání na lidi – začnou pištět, u toho se různě točit. Ten pes má zábavu, řečí těla ho za to chválím. Pokud budu normálně stát, nebudu reagovat na podnět, dám přísný povel, že nesmí – takhle dokážu docílit toho, že ten pes si uvědomí, že to dělat nesmí,“ vysvětluje Vojtěch Radkovič Kouřil.
Výcvikem se snaží odstranit i další nežádoucí chování. Důležité je nejdřív zjistit, na co pes reaguje. Postupně pak lze nežádoucí chování utlumovat.
„Nežádoucí chování se nenechává, až když to je za hranou. Lidi se smějí, když na ně štěňátko vrčí u žrádla v šesti měsících. Potom když jim pes ‚vletí do obličeje‘ ve dvou letech, tak to není žádná sranda. Vždycky se s tím psem dá pracovat. Není to o tom, že když vyvstane problém, tak psa dám pryč, to není řešení,“ dodává Radkovičová.
