Rychle, efektivně, s maximem chemie. ‚Průmyslové zemědělství v Česku je neudržitelné,‘ říká ekoložka

V Česku je stále nejvýhodnější hospodařit na co největším kusu půdy. Takový způsob práce na poli ale přispívá k erozi a odvodňování krajiny. „Posun je strašně pomalý. Pro zemědělce je to i administrativně poměrně náročný proces,“ říká pro Český rozhlas Plus Jana Moravcová, vedoucí neziskové organizace Beleco, která se věnuje ochraně přírody.

Hovory Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

„Vidíme a začínáme chápat, že průmyslové zemědělství tak, jak ho provozujeme v současnosti v České republice, je naprosto neudržitelné. Vyčerpává půdu, pokračuje masivní odvodňování, které v souvislosti s klimatickou změnou násobí celý problém,“ říká Moravcová. | Zdroj: Pixabay

Na jedné straně sucho, na té druhé bleskové povodně, které ulice i sklepy domů zaplní vrstvou bahna – často původně kvalitní orné půdy. To je stále častější obrázek českého léta. Na vině přitom často není jen samotné počasí, ale především způsob, jakým hospodaříme na polích.

Přehrát

00:00 / 00:00

Rychle a s maximem chemie – zemědělský byznys není o péči, ale o zisku, popisuje Jana Moravcová

„Vidíme a začínáme chápat, že průmyslové zemědělství tak, jak ho provozujeme v současnosti v České republice, je naprosto neudržitelné. Vyčerpává půdu, pokračuje masivní odvodňování, které v souvislosti s klimatickou změnou násobí celý problém,“ je přesvědčená Moravcová.

Nejde přitom jen o to, jak se s polem nakládá, ale také o to, kdo jej obdělává. „Máme mnoho vlastníků půdy, ale málokdo na ní skutečně hospodaří sám. Velká část půdy je v takzvaném pachtu, v nájmu, a velmi často vlastníci půdy mají velmi omezené možnosti, jak ovlivnit způsob hospodaření na svém vlastnictví. Leckdy se na své pole ani nedostanou. Nevědí, který šráfek v rámci toho lánu je jejich,“ popisuje jeden z problémů ekoložka.

Nedostatečná rychlost

Ačkoliv se stát snaží podporovat některé projekty, podle Jany Moravcové to zdaleka nestačí: „Velmi pomalu a velmi nesystematicky podporuje třeba rezort ministerstva životního prostředí nějaká dobrá opatření v krajině typu budování tůní nebo mokřad či malých vodních nádrží. Ale není v tom systém a je to úplně zoufale pomalé.“

I proto se společnost Beleco rozhodla do celého procesu zapojit veřejnost. „Jako bývalému úředníkovi mně to přišlo naprosto šílené. Říkala jsem si, jak může někdo z veřejnosti lítat po krajině a někde plánovat, kde má být tůň. Co na to vlastníci, co na to úřady, kolik to je povolení,“ vzpomíná na začátek projektu jeho koordinátorka.

V současnosti jde o stovky dobrovolníků, kteří se podílejí na více než dvaceti studiích po celé republice. „Učíme je základní terminologii a vstupy do ekologie, pedologie, hydrologie a dalších odvětví tak, aby byli schopní v té své lokalitě a krajině vůbec zjistit, v jakém je stavu. Naučíme je, jak hledat meliorace, jak to zmapovat, přenést do programu i do map. Výstupem toho všeho je potom návrh opatření, která podle jejich názoru ta krajina potřebuje,“ vysvětluje práci dobrovolníků Moravcová.

200 miliard v ohrožení? Národní plán obnovy je nedotažený, EU ho nemusí schválit, varují ekologové

Číst článek

Ekonomický pohled

Při zavádění těchto krajinných prvků by měly pomáhat také dotace z veřejných rozpočtů. „Toto je přesně ta věc, za kterou by se měly dávat. Zemědělec tím, že bude realizovat ta opatření na svých pozemcích, provádí určitou veřejnou službu. Brání tím odnosu ornice, erozi, bude vracet vodu do krajiny, měnit mikroklima oblasti. To jsou všechno věci, které dělá pro nás, pro všechny. Nedělá je pro sebe,“ vysvětluje ekoložka.

A upozorňuje na to, že žádost o dotace nesmí zemědělcům komplikovat život: „Je potřeba ten systém zlepšit. Když mám říct příklad – v tuto chvíli, když byste na velikém poli chtěli zmírnit erozi nějakou mezí nebo naopak dolíkem, který zadržuje vodu, chtěli byste to osázet dřevinami, abyste zmírnili třeba i větrnou erozi, tak to můžete udělat v prostředku toho pole. Ale nesmíte se dotknout tou mezí hrany pole, protože pak vám to spadne do kategorie ekologicky významných prvků – a už vám ho vyříznou z dotací a už na tom tratíte finančně,“ říká Moravcová.

Je to podle její zkušenosti právě nejasnost pravidel, která mnohé od podobných opatření odrazuje. „Je náročné vůbec proniknout do těch kritérií. Prostě v dobré víře něco nezrealizovat a za dva roky vám za to seberou zpětně dotace, protože na to někdo přijde a poví vám: ‚Tady máte mít dvoumetrovou mezeru a bylo by to v pořádku.‘ Posuny jsou, ale jsou velmi, velmi pomalé a je potřeba to uchopit úplně jinak,“ přiznává.

Samostatnou kapitolu pak představují velcí hráči na trhu. „Sídla těch společností vůbec nejsou v dané lokalitě. Oni půdu využívají jako nástroj k zisku, ale nemají žádný důvod o ni lépe pečovat pro budoucí generace. Jejich zájem pořád je rychle a efektivně, brutálně to obhospodařovat tím největším strojem a vytěžit z nich, co vytěžit ještě jde. Prolít do nich tolik chemie, kolik prolít jde, protože o tom v současnosti je zemědělský byznys. Není o péči,“ zlobí se.

Přesto ale zůstává optimistkou. „Vím, že v havarijním stavu je hlavně zemědělská půda. A jestli s tím nezačneme honem rychle něco dělat, tak ty změny budou nevratné nebo jen obtížně návratné. Když vám erozí zmizí mnoho a mnoho tun ornice ročně v těch nejúrodnějších oblastech, tak se nám ta ornice nevrátí. A nevrátí se ani našim dětem. Ale vidím naději v tom, že v nejbližších letech se určitě prolomí odpor a velcí hráči budou muset ke změnám přistoupit také,“ věří Jana Moravcová z neziskové organizace Beleco.

Tatiana Čabáková, Ondřej Skácel Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme