Joysticky z kalkulaček, Indiana Jones a Palachův týden. Československo byla země herních kutilů

Sehnat počítač nebylo v Československu v 80. letech minulého století vůbec jednoduché. Amatérským nadšencům se to přesto povedlo – a vytvořili stovky počítačových her. Československým herním kutilům se věnuje výzkumník historie a teorie počítačových her Jaroslav Švelch. „Pár lidí počítače mělo, ale bylo jich asi desetkrát míň než třeba ve Velké Británii,“ říká v rozhovoru pro Radio Praha.

Rozhovor Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Podomácku vyrobený joystick | Foto: Silvia Kolesárová

Zdejší nadšenci před rokem 1989 často pracovali na počítačích sestavených na koleni, někteří dokonce podomácku vyráběli i arkádové videoherní automaty. Jejich hry se občas strefovaly do komunistického režimu, který je ovšem ignoroval.

Jaroslav Švelch, který život počítačových kutilů v osmdesátých letech líčí ve své knize Gaming the Iron Curtain (Obehrát železnou oponu), má sám s předrevolučním hraním zkušenosti.

Hrál jste v osmdesátých letech videohry?
Ano. Měl jsem štěstí – můj táta byl programátor v podniku Solo Sušice, kde vyráběli zápalky. Pracoval s východoněmeckými počítači a později i s americkými PC od IBM. Jednou za čas jsem k němu do práce přišel a mohl si na počítačích zahrát hry. Stal jsem se tak jedním z prvních hráčů v Československu.

Jaroslav Švelch

Český výzkumník a pedagog Jaroslav Švelch vystudoval mediální studia a lingvistiku na Karlově univerzitě. Zabýval se historii a teorii počítačových her, humorem ve hrách a na sociálních sítích nebo dodržování jazykové správnosti v online prostředí. V letech 2007–2008 působil jako hostující výzkumník na oddělení Comparative Media Studies na americké MIT. Aktuálně se na univerzitě v norském Bergenu věnuje zkoumání monster ve videohrách a jejich vztahu k mytologii.

Mělo tehdy hodně Čechoslováků doma počítač? Jak si ho mohli pořídit?
Nebylo to jednoduché. Pár lidí počítače mělo, ale bylo jich asi desetkrát míň než třeba ve Velké Británii.

Komunita kolem počítačů ale existovala. Tvořili ji většinou lidé, kteří měli počítač koupený na Západě – buď měli sami možnost vyjet, nebo jim ho přivezli přátelé či příbuzní, většinou načerno. Jiní ho pořídili na černém trhu nebo v Tuzexu. Nabídka ale výrazně převyšovala poptávku a na řadu zájemců se počítače nedostaly.

Jaké počítače se tu objevovaly?
Nejčastěji to bylo britské Sinclair ZX Spectrum. Od začátku do půlky 80. let to byl nejlevnější mikropočítač na západním trhu. Byl také jedním z nejmenších, takže ho šlo snadno propašovat přes celní kontrolu. Existují kolem toho historky třeba o lidech, kteří si v zahraničí koupili velkou bonboniéru, všechny bonbony snědli a počítač propašovali ve vyjedené krabici.

Když tu pak ZX Spectrum měl dostatek lidí, dávalo smysl se k nim přidat – byla tu komunita, která věděla, jak počítač funguje, a mohla radit nováčkům. Zafungoval vlastně efekt sněhové koule.

A tyhle počítače se u nás stále používaly i potom, co je v Británii nahradily novější modely?
Je to tak. Čechoslováci si nové, silnější počítače většinou nemohli dovolit. Je to ale také proto, že ZX Spectrum se tu kopírovalo. Nejznámějším klonem je Didaktik, počítač ze stejnojmenné továrny ve slovenské Skalici. Ta vyráběla kopie ZX Spectra ještě v půlce devadesátých let, dávno poté, co na Západě skončili s jejich prodejem.

Sinclair ZX Spectrum | Foto: Bill Bertram | CC BY-SA 2.5

Jak se uživatelé počítačů dostávali k videohrám? Vznikaly tady? Dovážely se? Kopírovaly?
Většina her, které se tehdy hrály, byly pirátské kopie západních titulů. Do Československa se většinou dostávaly přes Polsko nebo poměrně liberální Jugoslávii a Maďarsko, kam se hry ze Západu dovážely snadněji. Lidé si je pak kopírovali z pásky na pásku a nakonec dorazily až sem.

Existovaly ale i české hry. Nestál za nimi žádný herní průmysl, ale amatéři, kteří je tvořili ve volném čase. Na to, že šlo o amatérské záležitosti, se z té doby dochovalo velké množství her - asi tři až čtyři stovky.

Ve své knize zmiňujete pověstné „zlaté české ručičky“. Jak si poradily s počítačovými hrami?
Počítačoví kutilové se v Československu vrhli na spoustu hardwarových i softwarových projektů. Vyráběli třeba vlastní joysticky – páku udělali z knoflíku od šuplete a tlačítka vzali z rozebraných kalkulaček. Všechno vznikalo na koleni, i počítačové myši. Bylo to proto, že tahle zařízení zkrátka nešla sehnat, ale také kvůli jakési soutěživosti – kutilové se začali předhánět v tom, kdo vyrobí lepší a složitější přístroj.

Kniha Gaming the Iron Curtain | Foto: archiv Jaroslava Švelcha

Název vaší knihy se dá přeložit jako Obehrát železnou oponu. Snažili se počítačoví kutilové obehrát komunistický systém a omezení pozdního komunismu?
Snažili, mnoha způsoby. Jedním z nich byla vynalézavost v tom, jakými cestami počítače sehnat - ať už ze Západu, na černém trhu nebo prostřednictvím zmíněných kutilských projektů, které obcházely nedostupnost hardwaru na československém trhu.

Druhá věc je, že videohry byly tehdy prakticky úplně nové médium. Komunisté si nejspíš ani neuvědomovali, že to vůbec médium je. Hry se necenzurovaly, nepodléhaly kontrole tak jako třeba rocková hudba.

Hry tak pro některé znamenaly prostor pro kreativní tvorbu a svobodné vyjádření. Některé hry také vznikly přímo na protest komunistickému režimu.

Jak vypadaly?
Na konci osmdesátých let vzniklo několik her, které si z komunistické ideologie a režimu buď dělaly legraci, nebo vládu a její kroky přímo kritizovaly.

Některé byly vtipné a drzé, třeba textová adventura Šatochin. Sovětský voják a hrdina major Šatochin v ní měl za úkol zabít amerického akčního hrdinu Johna Ramba. Ve hře se ale dala udělat spousta chyb, takže sovětského geroje čekala řada nesnází a pár hodně ponižujících smrtí. Hra tak byla vlastně dost podvratná.

O něco později se pak hry vztahovaly přímo ke konkrétním protirežimním událostem. Například po Palachově týdnu – nenásilné demonstraci na začátku roku 1989, kterou policie brutálně potlačila – vznikla textová hra Dobrodružství Indiana Jonese na Václavském náměstí v Praze dne 16. 1. 1989. Tenhle filmový hrdina, který byl populárním protagonistou amatérských her, se měl probojovat Václavským náměstím, aby unikl – a při tom musel zabít příslušníky Státní bezpečnosti (StB) i Lidových milicí.

I tahle hra je podvratná, navíc docela násilná – ale hráčům dala možnost prožít traumatickou zkušenost z pohledu silného hrdiny.

Hra Indiana Jones 2 | Foto: archiv Jaroslava Švelcha

Dostal se kvůli protirežimním hrám někdo do potíží? A kvůli pirátství?
Nemáme o tom žádné informace. Dochované záznamy StB se o žádném systematickém sledování klubů počítačových nadšenců ani jednotlivých kutilů nezmiňují. Lidé se báli možných postihů, ale podle všeho k žádným nedošlo.

Politické či aktivistické hry vycházely anonymně, takže nebylo možné spojit hru s jejím autorem. Často dodnes nevíme, kdo za tou kterou hrou stojí. Občas se na to přišlo později, v devadesátých letech.

Jakou roli hrály na herní scéně kazetové pásky? Ve své knize máte fotku celé série kazetových kartiček s Tetrisem a dalšími hrami.
Kazety byly tehdy hlavním způsobem, jak ukládat data. Na Západě se přestávaly používat na konci 80. let, ale vzhledem ke zpoždění, jaké jsme oproti západním zemím měli, tu kazety hrály velkou roli až do raných devadesátých let. Používali je hlavně kutilové, mladí lidé, teenageři a další ti, kteří si nemohli dovolit modernější počítač nebo diskovou jednotku.

Většina programů v 80. letech kolovala na kazetách. Jejich výhodou bylo, že se daly snadno sehnat – tedy snadněji než třeba diskety. Uživatelé si mohli koupit běžné kazety a nahrát na ně hry. Pokud je přehráli na běžném kazetovém přehrávači, slyšeli jen šum – ale počítač uměl převést analogový ruch na digitální signál.

V českém herním průmyslu se loni protočily tři miliardy. Studiím ale chybí investoři i animátoři

Číst článek

V knize píšete i o tom, že tu existovaly i podomácku vyrobené herní arkádové automaty.
Hodně se jich sestavilo z hotových základních desek – procesoru a dalšího hardwaru – většinou pašovaného z Německa nebo jiné země. Desky se totiž pašovaly mnohem jednodušeji než celé automaty.

Lidé kolem nich pak postavili automatové skříně, s podomácku vyrobenými ovladači a vším, co bylo třeba. Jeden z tehdejších výrobců automatů, Tomáš Smutný, popisoval, jak používali barevné televize, které ze Sovětského svazu pašovali ruští vojáci. Arkádové automaty pak v maringotkách objížděly Československo jako součást kočovných lunaparků.

Hrál jste vy sám hodně českých her z té doby? Jak si stojí z dnešního pohledu?
Hrál jsem všechny hry, o kterých píšu ve své knize. Pokud mají ucelený příběh, hraju je od začátku do konce. Z dnešního pohledu je těžké je posoudit. Myslím si, že ani mnohé hry vzniklé v osmdesátých letech na Západě by dnes neobstály – jejich tvůrci je vymysleli tak, aby byly záměrně složité, oproti dnešním hrám jsou méně hratelné.

Československé hry byly navíc amatérské, velmi často méně propracované. Jako doklady doby ale obstojí. Pro ty, kteří se chtějí dozvědět něco o historii nebo životě běžných uživatelů počítačů v 80. letech, jsou nedocenitelné. Existují ale i výjimky, jako třeba Tetris 2 od Františka Fuky, ke kterému si může i dnes kdokoli sednout a bavit se.

Máte z té doby hodně zařízení nebo dalších památek?
Ano. Lidé, se kterými dělám rozhovory, mi občas staré počítače půjčují a já si je fotím. Pak jim je ale většinou vracím, protože na ně zkrátka nemám místo.

Nestojí za mnou žádné muzeum – a myslím si, že je škoda, že žádné muzeum, které by se sbírce počítačových exponátů věnovalo, v Česku není. Je tu několik soukromých sběratelů se skvělými sbírkami a občas se pořádají výstavy, většinou hardwarové. Instituce, která by se historii počítačů věnovala přímo, tady ale rozhodně chybí.

Ian Willoughby Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme