Výroba ‚tkaného vzduchu‘ se zapomněla i díky kolonialismu. Dhácký mušelín ale pomalu opět ožívá
Mušelín z bangladéšské Dháky byl tak lehký, že se mu přezdívalo tkaný vzduch. Kdo chodil v šatech z této průhledné látky, byl prý často obviňován z pobuřování společnosti. Zmínky o dháckém mušelínu je možné najít i ve dva tisíce let starých svitcích. Do současnosti se ale prastará výroba nedochovala. Britští a bangladéšští vědci se už několik let snaží ztracené dědictví znovu objevit.
Do dháckého mušelínu se oblékali už ve starověkém Řecku, znali ho v Egyptě a Persii. V Evropě ho nosila francouzská královna Marie Antoinetta nebo císařovna Joséphine Bonaparte. Látka si získala svou oblibu především kvůli své jemnosti a kvalitě. Údajně se zdála být až tekutá a kolovaly o ní pověsti, že nemohla být vyrobena lidskýma rukama. Autorství se tak podle britské stanice BBC přisuzovalo mořským pannám nebo vílám.
Mušelín se v okolí dnešního hlavního města Bangladéše vyráběl tisíce let z rostliny s názvem phuti karpas rostoucí u řeky Meghna. Z ní je možné získat vlákna podobná bavlně, ale s unikátními vlastnostmi. A pak tu byla ještě zručnost dháckých tkalců. Na výrobě mušelínu pracovaly celé vesnice – každá se specializovala na některý ze 16 výrobních kroků.
Pro maskování i design. Materiál inspirovaný chameleoní kůží dokáže měnit barvu podle okolí
Číst článek
Řemeslo se ale postupně vytratilo. Róby z mušelínu najdeme už jen v evropských sbírkách, a i ty jsou staré stovky let. Na vině je britský kolonialismus, kdy na konci 18. století tehdejší Mughalskou říši dobyla britská Východoindická společnost. Britové ovládli produkci mušelínu a snažili se zvýšit produkci, aby mohli žádanou látku prodávat do Evropy – v Londýně se za mušelín platilo až 26krát více než za hedvábí.
Brzy se ale objevila levná evropská konkurence. Tlak na výrobu a levnější napodobeniny z obyčejné bavlny tak vedly k úpadku řemesla na konci 19. století. Konečnou ránu dhácké výrobě zasadila válka, chudoba a zemětřesení. Tkalci přešli k jednodušším látkám nebo začali farmařit. Kromě dovedností se časem ztratila i původní rostlina pro získávání hlavní suroviny.
Snaha o vzkříšení tradice
Mušelín se ale již několik let vrací. Vznikají výrobny, kde u dřevěných stavů opět sedí desítky tkalců. Za iniciativou na obnovu starodávného řemesla stojí Bangladéšan Islam. Před osmi lety se začal se o tradiční látku zajímat, objevoval kusy v britských muzeích, pomohl kurátorovat několik výstav a vydal o mušelínu i knihu.
Nové důkazy o nucené práci Ujgurů dostávají módní značky pod tlak. Podílíte se na represích, tvrdí kritici
Číst článek
Pak objevil v britských královských zahradách usušený exemplář ztracené rostliny phuti karpas. Nechal přečíst DNA vzorek a vydal se k řece Meghna, kde hledal podobnou rostlinu. Našel takovou, jejíž DNA odpovídalo ze 70 procent. V roce 2015 tak už měla Islamova firma první sklizeň. Velmi složité také bylo přesvědčit tkalce, aby se do takového náročného úkolu pustili. I to se ale podařilo.
Zatím Islamova firma pracuje s hybridním vláknem, do kterého se míchá i běžná bavlna. Řemeslo se prý ukázalo těžší, než se zdálo. Kvalita zatím oproti proslavené látce zaostává. Jeden čtvereční palec běžné látky totiž sestává zhruba ze 40 až 80 překřížených vláken. Ten původní dhácký mušelín měl své unikátní vlastnosti proto, že u něj se na čtverečním palci křížilo až 1200 vláken. To běžnému tkalci dnes připadá jako sci-fi.
Islamova společnost ale dosáhla velkého pokroku – a to zhruba 300 vláken. Několik sárí z takové látky se již prodalo za desítky tisíc korun. Teď je ovšem na řadě začít vyrábět i z vlákna bez příměsi bavlny.
