Většina páťáků má profil na sociálních sítích, mluvme o tom s nimi co nejdřív

Pojďme se bavit o sociálních sítích a jejich vlivu na psychiku mládeže dětí. Americký Utah začal omezovat používání sociálních sítí pro děti. Proč? Právě z tohoto důvodu?
Ano, chce snížit vystavování mladých lidí nebezpečným vlivům, které s sebou ty platformy přináší. Soubor dvou zákonů minulý čtvrtek podepsal republikánský guvernér Spencer Cox s tím, že je na sebe velice hrdý, že Utah je prvním státem na světě, který takto razantně zakročuje proti platformám, které používají sociální sítě.

Ty zákony vzbudily velkou vlnu kritiky už jenom z toho důvodu, jak jsou navržené. Píše se v nich, že děti nebudou moci používat sociální platformy v čase mezi půl jedenáctou večer a půl sedmou ráno, pokud nebudou mít výslovné svolení svých rodičů. Zároveň sociální sítě budou muset vyžadovat rodičovské povolení pro lidi, kterým je méně než 18 let, vůbec na to, aby tam mohli mít svůj profil založený. A to, co je asi nejbláznivější nebo nejdrastičtější, je to, že rodiče by dostali plný přístup do účtů svých dětí, což znamená, že by si mohli číst konverzace.

To zní docela zásadně. Už to platí?
Má to začít platit od března roku 2024 a teď se očekává velká vlna žalob a nějakých soudních jednání ještě před tím, než ten zákon přijde v platnost.

V Evropské unii tohle řešíme nebo neřešíme? 
Řeší se to teď všude po světě. I Evropská unie to řeší, ta k tomu ovšem přistupuje trochu jinak. Od února 2024 v Evropské unii začne platit nařízení, které stanovuje nějaký základní soubor pravidel pro provozovatele sítí. Ta legislativa se jmenuje Akt o digitálních službách.

Evropský parlament a Evropská komise si od toho slibují, že tahle legislativa dá lidem větší kontrolu nad tím, co vidí online. Zároveň by to mělo zamezovat nějakému nelegálnímu obsahu na sítích, což v České republice často vyvolává reakce, že se dožijeme cenzury internetu, což podle mě není pravda.

Ono to totiž dává zároveň i nějaký právní rámec samotným uživatelům, jak se na sociální sítě obracet ve chvíli, kdy nějaký obsah, který zveřejní, je stažený, což vlastně do téhle chvíle není. Asi kdokoli, kdo je trochu aktivnější na sítích, zažil, že mu byl na nějakou dobu zablokovaný profil kvůli něčemu nahlášenému nebo kvůli automatickému algoritmu nějaké sociální sítě, který usoudil, že tam je něco v nepořádku a nebyla cesta, jak se s kýmkoliv zkontaktovat a jak se domoct nějaké nápravy. 

Dále by ještě ten Akt o digitálních službách měl chránit děti, protože říká, že by na ně neměla být cílená reklama. Stejně tak by neměly být osobní údaje, které se týkají náboženství, rasy nebo sexuální orientace, tedy ty citlivé osobní údaje, využívány k cílení reklamy. 

Je nezpochybnitelné, že na sociálních sítích se objevují dezinformace, nenávist, pornografie, vulgární narážky a urážky lidí atd. S tím vším se i děti, mládež můžou dostat do kontaktu. Je ale pravda, že to na ně může mít nějaký negativní vliv, na jejich psychiku? Četl jsem titulek sloupku ve Financial Times, že chytré telefony a sociální sítě ničí dětem duševní zdraví. Je to pravda, je to lež?
Na to se těžko odpovídá. Do určité míry je to nepochybně pravda, ale záleží vlastně na každém z nás, jak k těm sociálním sítím přistupujeme. Ten sloupek jsem četla taky a byl to důvod, proč jsem se rozhodla napsat ten článek.

Na iROZHLASU, na základě kterého jsme se tady sešli a povídáme si o tom.
Přesně tak a myslím si, že to prostě není tak jednoduché. I odborníci, které jsem v České republice oslovila, kteří se tímto tématem zabývají, tak říkají, že sociální sítě samozřejmě nikdy asi nevznikly s tím, aby dělaly ve společnosti nějaké dobro, a tak k nim máme přistupovat. Ale zároveň je to obrovská příležitost získávat nějaké digitální kompetence. Je to příležitost, jak se spojovat s lidmi, které bychom nikdy nepotkali v reálném životě. A musíme prostě se na to koukat trošku racionálně a pragmaticky.

Mimochodem, dává ti smysl, proč zrovna teď se o tom ve Financial Times píše? Protože to je asi něco, o čem se možná už ví delší dobu.
Ano, tento fenomén se zkoumá od té doby, co sociální sítě přišly do našich životů. Nové kolo této debaty otevřel americký výzkum rizikového chování mládeže. A vlastně i britský výzkum, který se zaměřoval na podobné aspekty, kdy nám čísla ukazují, že z nějakého důvodu je mladá generace více nešťastná nebo cítí přetrvávající beznaděj. 

Jsou některé děti náchylnější k tomu, aby si z těch sociálních sítí odnesly psychickou újmu nebo něco takového?
Obecně platí, že čím jsou děti mladší a vstupují vlastně do digitálního světa, tak tím je větší riziko, že se z nich můžou stát tzv. problematičtí uživatelé. Je to kategorie, která se objevuje v Mezinárodní studii, kterou organizuje WHO, která se zabývá chováním dětí obecně a mimo jiné i na sociálních sítích. A problematický uživatel sociálních sítí se pozná například tak, že má určitou tendenci ke kompulzivnímu chování na těch sítích, což znamená, že je online, i když vlastně neví proč a tzv. jenom scrolluje, docela bezmyšlenkovitě… 

To znamená, že prochází obsah na sociálních sítích bezmyšlenkovitě jeden za druhým.
Přesně tak, jenom protože nemá co dělat, že ho to samozřejmě přiláká. Problematičtí uživatelé se také vyznačují tím, že například kvůli svému digitálnímu životu zanedbávají ten svůj reálný, analogový - což znamená, že se třeba nepřipravují do školy, nebo nechodí na tréninky, nechodí na kroužky, omezují kvůli tomu svůj spánek a taky může docházet k tomu, že se s blízkými a s rodinou hádají o tom, kolik času na sítích tráví. A to jsou takové první indikátory, které mohou naznačovat, že existuje nějaký problém.

Ty jsi říkala, že čím mladší, tím rizikovější? Gender tam třeba nehraje roli?
Hraje tam roli i gender a k tomu se dostanu. To mi vlastně přišlo úplně nejzajímavější na tom tématu, když jsem se do něho ponořila. Ale ano. Já jsem se bavila například s antropoložkou a socioložkou Michaelou Slussareff, která říkala, že čím mladší děti nastupují do digitálního světa, tak tím to může být rizikovější. Neplatí to samozřejmě ve všech případech. Jsou děti, které jsou ať už kvůli svému zázemí nebo komunikaci s rodiči lépe vybaveny na to, aby se tam mohly pohybovat. Ale můžeme říct, že v jedenácti letech, kdy už většina dětí má nějaký profil na sociální síti, tak je to brzy. To je zhruba pátá třída školy.

A teď zpět k tomu genderu. Takže ten taky hraje roli?
Ano, hraje. Já jsem se bavila ještě s lidmi, kteří pro Světovou zdravotnickou organizaci zpracovávají za Českou republiku ten výzkum o chování mladých lidí a dětí. A z jejich dat, které nám poskytli, jde vidět, že mezi problematické uživatele se řadí nejvíce dívky ve věku 13 let. Máme porovnání i v čase, kdy jde vidět, že v roce 2018 těch problematických uživatelek ve věku 13 let bylo 7 %. V roce 2022 už je to 13,3 %. Takže vlastně skoro dvojnásobný nárůst.

A důvody?
Například podle profesora a vývojového psychologa Davida Šmahela z Masarykovy univerzity jeden z těch důvodů může být to, že u chlapců se v tomto věku projevuje spíše tendence soutěživosti. Tudíž v jiných studiích zase můžeme vidět, že chlapci tráví mnohem víc času hraním počítačových her, což jim vlastně umožňuje uspokojit tuhle potřebu. 

Zatímco dívkám se v tomto věku docela začíná měnit tělo i psychika a začínají se na sebe koukat dost jinak. Tudíž dívky více využívají ty sociální sítě, kde se můžou fotografovat, kde můžou komentovat, lajkovat, vlastně ty komentáře a lajky sbírat na základě čehož oni potom zase nějak hodnotí to, jakými jsou lidmi a jak se líbí ostatním lidem. A to je právě to, co ty sociální sítě chtějí.

Chtějí, abychom sdíleli co nejvíc osobních věcí, chtějí, abychom co nejvíc komentovali, abychom tam trávili co nejvíce času a vlastně chtějí, abychom se tak trochu porovnávali. Ale samozřejmě to nemůžeme říct nějak dogmaticky, není to kategorické tvrzení, liší se to případ od případu, ale jedno z těch možných vysvětlení může být i to, že dívky využívají sociální sítě dříve a jinak než chlapci.

Nenávistný algoritmus

Sociální sítě k tomu, abychom na nich trávili co nejvíc času, využívají algoritmy. Mohou i algoritmy hrát nějakou roli v tom vlivu nebo jeho intenzitě právě na psychiku mladých?
Algoritmy hrají obrovskou roli v životě každého z nás. Bylo to tisíckrát popsáno, řeklo se o tom spousta vět a je to věc, s kterou se musíme smířit. U mladých lidí je to trochu víc nebezpečné v tom, že ještě nejsou hotové osobnosti a mají nižší míru takzvané seberegulace, takže nejsou schopni si říct wov, uplynuly čtyři hodiny, kdy jsem jenom koukal na videa koťátek, nic jsem neudělal a nevím, jak se teď ohledně toho cítím. Ne, že by to dokázala velká část dospělých, ale jistě si dokážeme představit, že u jedenáctiletých je to prostě o něco horší. 

A ty sociální sítě s tím počítají. Ve svém článku zmiňuji i práci redaktorů z Washington Postu, kteří se dopracovali k interním dokumentům firmy Meta, která provozuje Facebook a Instagram. Dokumenty se týkají Facebooku jakožto první velké sociální sítě na světě, kdy zjistili, že na začátku algoritmy upřednostňovaly opravdu jednoduché principy nebo fungování té sítě, což znamená, že zaznamenávaly kolik lajků má jaký příspěvek, kolikrát byl sdílený a kolik má komentářů. 

Což vedlo k tomu, a všichni si to asi ještě pamatujeme, že se rozšířily tzv. clickbaitové titulky, které se na těch sítích respektive Facebooku extrémně šířily. Byly to přesně příspěvky typu Neuvěříte, co se stalo, když člověk vyskočil z okna a potkal orla, například. Nebo Deset důvodů, proč jste stále chudí a tají vám to světové banky. Takové ty věci, které vás prostě nutí na to kliknout, protože hrají na vaši zvědavost. Ale vlastně se to docela rychle přejedlo, lidé na to přestali klikat a Facebook musel přijít s nějakou změnou, aby nás tam udržel.

A v roce 2014 se už neměřily čistě jenom nějaké počty lajků a sdílení, ale měřila se doba, kterou strávíme čtením nějakého toho příspěvku, nebo doba, jak dlouho koukáme na nějaké video. A to se nám taky za chvilku přejedlo a museli udělat další kalibraci a větší váhu dostaly příspěvky od lidí, které známe, nebo klidně od rodinných příslušníků. A zejména příspěvky, které byly nějak útočné nebo polarizující, protože lidé mají prostě tendenci se více vyjadřovat k věcem, které je pohoršují nebo urážejí, než k věcem, které jim dělají radost.

Takže jeden konkrétní příklad, když některý z mých kamarádů něco nasdílí, já to uvidím na své timeline, ať už je to Instagram, Facebook, nebo velmi podobně asi budou fungovat další sítě, jako je Twitter atd. A budu u toho trávit více času než u jiných příspěvků, tak ta sít odhadne, ano, tohle se ti líbí, já ti to budu nabízet víc. A jenom abych to přetavil zpátky k tomu tématu, o kterém se bavíme, rizikové je to z toho důvodu, že když ten obsah bude závadný, tak tomu dítěti se pak může objevovat mnohem častěji a tím pádem na něm může mít mnohem negativnější vliv?
Ano, tím, že sociální sítě, a to bylo také popsáno už mnohokrát, vyzdvihují příspěvky, které mohou být urážlivé a útočné, tak váš feed - prostě ten hlavní proud zpráv na sociálních sítích, může být do určité míry nenávistný a vždycky ty příspěvky budou výš, než něco, co je nekonfliktní. Takže ano, to ty děti samozřejmě může ohrožovat v jejich vývoji a vnímání světa.

A ty algoritmy se učí. Takže Michaela Slussaref třeba zdůrazňovala, že když na sociální sítě přijde člověk, který je zrovna v akutní depresi nebo úzkosti a tráví hodně času tím, že se kouká na příspěvky ve skupinách, které se tomu věnují, a můžou to být i skupiny, které tyhle negativní pocity podporují, tak ten algoritmus se podle toho upraví a bude ti dál nahazovat příspěvky, které se toho budou týkat. 

A trvá hrozně dlouho potom ten algoritmus zpátky přeučit třeba na to, že už je ti lépe, nebo chceš učinit nějaké konkrétní kroky ke své léčbě. Pořád na sítích budeš vídat to, co tě trápilo na začátku.

Na druhou stranu s tímto vším asi můžu pracovat jako uživatel, když ne jako dítě tak jako jeho rodič. Existují mezi psychology nebo mediálními odborníky, se kterými ses bavila, nějaké rady nebo doporučení, jak k tomu přistupovat?
Všichni tři odborníci, se kterými jsem se bavila, se shodují na tom, že lepší je ten přístup Evropské unie.

Nezakazovat.
Přesně tak. Direktivní zakazování nikdy nepřineslo nic dobrého. Můžeme se všichni podívat na řadu příkladů z historie. To, co je nejklíčovější v rámci nástupu dětí do digitálního světa, který reálně tvoří už možná i víc než polovinu toho, co všichni zažíváme, je to, se s těmi dětmi o tom bavit.

Je potřeba, a to se mi líbilo, protože to opět zopakovali všichni, když dítě přijde ze školy, tak ta jediná otázka, kterou mu položíte, by nemělo být, jak bylo ve škole, ale hned by měla následovat otázka, a co se řešilo na Instagramu, nebo co jsi dneska viděl, s kým sis dneska povídal přes nějaké ty digitální platformy, protože pro ty děti je to důležité. A vy tím, že si s nimi o tom budete povídat, můžete i jako rodič zjistit, že se třeba schyluje k něčemu špatnému, nebo že se na sítích to dítě vystavuje něčemu, co možná není úplně v pořádku.

Třeba ty škrtící výzvy, co byly na TikToku, nebo…
Přesně tak.

A další velký problém, jak jsem zmiňovala, je, že většina dětí si založí nějaký profil na sociální sítě ve věku 11 let. A to je problematické, nejen z pohledu vývoje, ale i z toho důvodu, že je to vlastně protiprávní. Protože velké sociální sítě mají podmínku minimálně 13 let.

Takže vyvstává otázka, jak my můžeme mít studie a grafy, které nám ukazují, že máme jedenáctileté kluky a holky, kteří už se řadí mezi problematické uživatele sociálních sítí. A to vysvětlení opět trochu padá asi na rodiče, protože ze studie EU Kids Online, kterou vyhotovil profesor Šmahel, vyplývá, že jenom 16 % českých rodičů si s dětmi povídá právě o tom, co na těch sociálních sítích dělají a co tam zažily.

A když se tedy ptát na to, co tam dělají a co tam zažívají, tak kdy s tím začít? Už před tím jedenáctým rokem?
Ideálně co nejdřív. Vy se tomu jako rodič nemáte asi moc šanci vyhnout. Například COVID to hodně ovlivnil ve školách tím, že řada učitelů potřebovala dopravovat nějakým způsobem materiály a úkoly těm dětem. A nejjednodušší způsob, co mohli udělat, bylo založit WhatsAppovou skupinu. Ale WhatsApp je svým způsobem sociální síť, kde se lidi sdružují. Když se budeme bavit o nějakých prvňáčcích, kteří už museli být na WhatsAppu, aby se dozvěděli, jaké mají úkoly, tak je to trochu problematické. Takže ano, bavit se o tom s dětmi co nejdřív.

Takže zákaz nedává žádný smysl?
Je to přesně tak. Restriktivní zákazy asi nikdy úplně nevedou k výsledkům, které si slibujeme. Ze studií, které vyhotovoval například profesor Šmahel, vyplývá i to, že děti, které jsou nějakým způsobem vyloučené z digitálního života, velice rychle přichází o digitální kompetence. Což znamená, že nestíhají nebo těžko se jim potom učí využívat všechny ty nástroje, které se velice rychle vyvíjí.

A zároveň jiné mezinárodní studie poukazují i na to, že děti, které jsou prostě izolované v rámci toho, že nesmí používat sociální sítě nebo jim je to nějakým jiným způsobem odepřeno, tak to může mít horší vliv na jejich psychické zdraví, než to, když je užívají v nějaké rozumné míře. 

V podcastu byly dále využity zvuky z Událostí ČT, CNN, youtubových kanálů Lex Fridman Podcast, The Young Turks,