Českých autorů vlastních dezinformací jsou desítky, drtivá většina obsah jen přebírá a sdílí. V rozhovoru pro Radiožurnál to říká Benedikt Vangeli, ředitel Centra proti terorismu a hybridním hrozbám (CTHH) při ministerstvu vnitra. Bojovat s nesmysly, manipulacemi a prokremelskou propagandou ale Česko musí různými nástroji, jen stíhání dezinformátorů podle něj nestačí.

Tento článek je více než rok starý.

Rozhovor Praha 15:05 1. května 2022 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Válka na Ukrajině trvá dva měsíce, jak se proměnily hrozby, kterým Česko čelí?
V podstatě pokud jde o vnitřní bezpečnost, tak se zintenzivnily ty, který tu už byly. Že by se úplně proměnily, to ne. Migraci nebudu zahrnovat přímo do hrozeb, i když dopady do vnitřní bezpečnosti má. Tyto jakoby sekundární dopady migrace se samozřejmě násobně zvýšily. Ten počet je ohromný. A další oblast hrozeb, která se zvýšila, je působení cizí moci a dezinformace.

Už v předchozích rozhovorech jste zmiňoval, že v případě dezinformací se nejedná jen o nějaké noty z Kremlu.
Ne všechny problémy s dezinformacemi jsou důsledek působení cizí moci. Máme dezinformace jako sociální fenomén, který je podpořen rozvojem sociálních sítí. To samo by generovalo problémy i pro vnitřní bezpečnost, třeba míru radikalizace, způsob jakým fungují algoritmy na sítích.

Čili to všechno by tady bylo i bez toho. Ale do toho prostě samozřejmě vstupuje působení cizí moci v tomto případě zejména teď působení Ruska, které se hodně na využívání sociálních sítí zaměřilo.

V některých případech jsou to zjevné noty z Kremlu, ale takto to funguje spíš uvnitř Ruska, třeba u ruské mediální scény, kde skutečně existují nějaké pravidelné, přímé i nepřímé způsoby, jak noty předávat. Ve státech, jako jsme my, se spíš zveřejňuje obsah ruských státních médií a potom přebírání obsahu.

V podstatě se už ten systém zajel. I kdyby na nějaké téma zrovna nějaká ruská pozice neexistovala, tak ta témata jsou za posledních pět, šest let natolik zajetá, že domácí scéna dokáže úplně v pohodě generovat obsah dezinformační scény.

‚Nejde jen o noty z Ruska‘

Kolik je v Česku takových lidí, kteří dokáží sami vytvořit novou dezinformaci a pouze nepřebírají a nesdílejí?
Řekněme, že tady máme desítky nějakých osobností navázaných třeba na konkrétní informační zdroj a desítky informačních zdrojů, ať už jsou to třeba nějaké skupiny na Facebooku anebo klasické weby.

A jaká dezinformace se snadno šíří? Co musí obsahovat, jak musí vypadat, aby opravdu měla úspěch?
Obsahově jsou to ty, které jsou aktuální, které rezonují s aktuálními tématy. Dobře se šíří ty, které jsou nějakým způsobem třaskavé, nemusí jít ani o obsah, stačí nadpis.

A pak záleží na tom, kdo to šíří. Když to sdílí nějaká dezinformační autorita, někdo kdo je známý. Ten člověk ani nemusí být dezinformační autoritou. Stačí, když je známý a čas od času vypustí něco z dezinformačního arzenálu. A taky závisí, v jakém prostředí se ta informace šíří.

Koronavirové dezinformace neměly v Česku vážné dopady. Týkaly se uzavřených obcí nebo Evropské unie

Číst článek

Pomáhá, když je dezinformace „ušitá na míru“ Česku?
Regionalita úplně nepomáhá, protože jsme v informačním prostředí, které zase tak místně navázané není. Ale když to omezím čistě na českou společnost, kterou určujeme třeba jazykem, tak samozřejmě to pomáhá.

Ale ta témata se překrývají a jsou společná po celém světě. Témata, která se používala v amerických volbách, se přebírají v případě českých voleb, protože třeba zrovna dochází inspirace. A často vůbec nezáleží na tom, že to nedává žádný smysl, nesedí to. Mnohokrát tam žádná sofistikovaná úvaha ani není, je to o objemu, o čtyřech až sedmi základních narativech, které uspějí.

Letos se začaly objevovat první případy, kdy se začaly potírat dezinformace. Dezinformátoři se začali stíhat, dostávají se k soudům a ty vynáší rozsudky. Je to cesta, jak se s dezinformacemi vypořádat?
S dezinformacemi se nelze vypořádat ve smyslu, že úplně zmizí. To nejde. Ale zákon je zákon a zákony nejsou dělané, aby se vypořádaly úplně s nějakým fenomeném. Prostě vražda je vražda, musí stíhat z hlediska práva bez ohledu na to, jestli se tím vypořádáme s násilnou kriminalitu nebo ne. Trestní zákoník není stavěný na to, aby nutně dospěl k úplnému řešení nějakého bezpečnostního problému.

Účinná politika proti dezinformacím se musí skládat z několika pilířů, většina z nich je přitom nerepresivních. Je to mediální gramotnost ve školách, osvěta v populaci, dostatečná regulace mediálního prostoru včetně sociálních sítí. U sociálních sítí jde spíš o nadnárodní, třeba evropskou regulaci.

Během války tu máme speciální vojenské informační působení. Pak klasické vnitřně bezpečnostní působení, které se většinou točí kolem potlačování negativních fenoménů, jako je prostě extremismus, trestná činnost, narušování veřejného pořádku.

Co se změnilo, že se dezinformátoři začali stíhat?
Velká změna je v tom, že začala být aplikovatelná skutková podstata schvalování agrese, zkráceně genocidy. Tedy to je schvalování válečných trestných činů a dalších. To tady nebylo a rozhodně to nabralo na číslech.

Dříve se dezinformace také stíhaly, ale je to složité vzhledem k jejich povaze. Jsou to verbální trestné činy, jsou na internetu, pokrýt všechno je pro policii velmi nesnadné. Samy sítě nejsou schopné dohlížet na vlastní pravidla.

Analýza českých dezinformačních kampaní

Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám je s příchodem nové vlády na sociálních sítích aktivní. Za ministra Jana Hamáčka (ČSSD) to tak nebylo. V čem se přístup ministra vnitra Víta Rakušana (STAN) liší?
Je to mediální politika, kdy nám byly uvolněny ruce se vyjadřovat k těmto problémům. Předtím to byl spíš přístup příliš neupozorňovat na problémy. Takže můžeme dělat práci tak, jak bychom ji normálně dělali.

Zmiňoval jste v minulých rozhovorech, že jste navrhovali nějaké kroky, které nebyly vyslyšeny. Co to bylo konkrétně?
Specifikovat je nebudu, ale obecně to bylo právě, ať se věnujeme všem problémům oblasti vnitřní bezpečnosti. Ať se věnujeme různým druhům hybridních hrozeb. Obecně prostě politika vlády vůči hybridním hrozbám nebyla aktivní. Přestože návrhy identifikace problémů byly, návrhy, jak to řešit, taky. Pro někoho je to priorita, pro někoho ne.

Analyzujete dezinformační kampaně v Česku?
Taky.

OVĚŘOVNA: Tajný bunkr NATO pod ocelárnami Azovstal? Sedm let stará vizualizace deskové hry

Číst článek

Máte tedy přehled, co se v Česku v tomto ohledu děje?
Tak.

Jak se to dělá? Existuje na to nějaká metodika?
My to děláme zejména tak, že máme kapacity pro sledování otevřených zdrojů. Máme řadu vstupů i z našich úředních a dalších neveřejných zdrojů a tyto informace, které v tom výseku vnitřní bezpečnosti sledujeme, průběžně analyzujeme.

Ona to není žádná velká věda, když to děláte systematicky, prakticky každý den, neustále a po dlouhou dobu. My to nesledujeme celkově, zaměřujeme se na vnitřní bezpečnost. Byť někdy ty přesahy jsou.

Zveřejněte „hlásné trouby Kremlu“. To cituji přímo vaše označení lidí, kteří podle vás šíří prokremelskou propagandu a dezinformace. Jak vybíráte koho takto označit a zveřejnit?
Podle jeho aktivity mediální versus to, co šíří oficiální kremelská propaganda. Podle toho, co říká, jak intenzivně, jak dlouhodobě.

A jeho dosah?
Takto jednoduše to nelze říct. Tam jde spíš o to, kdo se dlouhodobě projevuje na té scéně. U koho je vidět, že cíleně vědomě, dlouhodobě, přes obrovské množství informací, které by to vyvracely, bez schopnosti nějakým způsobem kriticky se na to dívat, aktivně podporuje propagandu totalitního státu, a to i v případě agresivního útoku na Ukrajinu.

Změnila válka práci dezinformátorů?
Nedá se to našroubovat na některá témata, která předtím byla o tom, jak Afrika nastěhuje do Evropy miliony migrantů, takže se musí naučit jinou paletu argumentů. Ty zase dostávají ale na denní bázi od té oficiální ruské mašinérie. To znamená, že ti z nich, kteří si třeba nepamatovali argumenty z roku 2014, je musí oprášit, chvilku sledovat.

Den před útokem opakovali to, co říkala ruská propaganda, že Rusko určitě nezaútočí, že všichni jsou paranoidní a že jenom cvičí za hranicemi. Den poté se museli přeorientovat na to, že teda sice už zaútočili, ale je to úplně v pořádku. Takže tak jako vždycky si dezinformátoři odporují.

Situace se ale vyvíjí poměrně rychle. A to, myslím si, že je rozdíl. Takže musí argumenty a pseudoargumenty přizpůsobovat rychleji. Takže tam je vidět, že opravdu musí být propracovanější, rychlejší, měnit to častěji.

Je rozdíl v dezinformacích mezi současnou válkou a covidem?
U toho covidu, kde řada věcí nebyla známá, šlo o nějakou vědeckou, někdy pseudovědeckou, debatu. To je naprosto jiná situace než dnes, kdy velká Ruská federace zaútočila na mnohem slabší Ukrajinu bez jakéhokoliv legitimního důvodu a masakruje tam lidi. To znamená, že možnost legitimně debatovat o různých aspektech covidových aspektech byla mnohem širší. Byla tam velká možnost relativizování a do té šedé zóny spadl kde kdo.

Najít něco podobného u války na Ukrajině je mnohem těžší. Řekl bych, že se dezinformační scéna krystalizovala. A vytříbí se, komu stojí za to zůstat v té tvrdé dezinformační scéně a pro koho je to už moc. Má to hodně rozdílný efekt.

Síť pracovišť

Ministerstvo vnitra vypracovalo dokument, který má pomoct čelit dezinformacím. Teď čeká na projednání Bezpečnostní radou státu. Co je to přesně za dokument?
Popisuje situaci v oblasti protidezinformační politiky a navrhuje sadu opatření.

Pro koho je určený?
Pro vládu. V nějaké podobě bude představovat základ politiky vlády, nyní v nelegislativní oblasti. Například je tam ta mediální gramotnost. Je to koncepční dokument.

Bude na to navazovat i legislativa? Velkým tématem bylo blokování webů, u kterého legislativa chybí. Tak vzniká?
To se ještě uvidí. Zatím se legislativa ohledně blokování webů debatuje. Je předmětem odborného posuzování. Je to separátní věc. Zatím se na ní pracuje a je to věc, kterou je potřeba pečlivě zvážit. Zatím není na stole konkrétní návrh.

Blokace dezinformačních webů pokračuje, zákon stále chybí. Provozovatelé hrozí žalobou

Číst článek

Kdo to má na starost?
Vnitro.

A ministerstvo spravedlnosti je do toho nějak zapojeno?
To má zase svoji část.

Vznikl web Braňme Česko, o co jde?
To asi není na mě.

V sekci Kam se obrátit je zmíněno i Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám, tedy jste věděl, že něco vzniká?
Jasně. Toto je ale dotaz na Úřad vlády. Mělo by to být součástí kampaně v návaznosti na současnou krizovou situaci kvůli útoku Ruska na Ukrajinu. Česko se totiž podílí na péči zejména o ženy a děti, které utekly na naše území, a pomáhá s vyzbrojováním zejména ukrajinské armády. Ale toto je iniciativa vlády.

V Auditu národní bezpečnosti z roku 2016 se píše o náchylnosti části populace k ovlivnění prostřednictvím propagandy a dezinformačním kampaním. Sedm let se o problému ví, změnilo se od té doby něco?
Některé věci se začaly řešit a některé ne. My jsme vznikli jako pracoviště, na jiných ministerstvech nevznikla.

A vzniknou?
Myslím si, že se k tomu směřuje, podle mých informací.

Na všech ministerstvech?
To se uvidí. Záleží na rozhodnutí vlády, ministrů i na tom koncepčním přístupu. Ale rozhodně se k tomu směřuje, i my nějakým způsobem rozvíjíme naší činnost nebo to plánujeme. Je potřeba navrhnout celý systém. To není o tom, že tady je oddělení, jeden úřad. Tam to zamrzlo v těch předchozích letech, kdy se vytvořilo jen jedno oddělení na jednom ministerstvu a zbytek nic. Cílem by měla být celá síť pracovišť.

Jak to vypadá teď? To, že se má ta síť nastavit, víme od roku 2016…
Zcela reálně jako úředník státní správy po 16 letech můžu poctivě říct, že ty kroky jdou dopředu.

Jana Magdoňová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít