V polské Lodži se s nostalgií loučili s jednou z nejdelších tramvajových linek v Evropě
Meziměstskou tramvají se nemůže pochlubit každá země, a tak na tu svou v Lodži byli Poláci pyšní. Sloužila dlouhých 96 let a se svými 30 kilometry patřila k vůbec nejdelším v Evropě. Tramvaj číslo 46 na ni vyjížděla pravidelně na cestu z Lodže přes okolní vesničky do dvacetitisícového města Ozorów. Kvůli havarijnímu stavu kolejiště ale musely místní obce nechat trať uzavřít, dokud se nenajdou peníze na generální rekonstrukci.
Točnu tramvajové linky v městečku Ozorków obklopují rodinné domky, za ní už je jen malý bar a pole.
Teď tady ale postává několik fotografů – vypadá to, jako by čekali na příchod filmové hvězdy. Tou celebritou je ale jedna z posledních tramvají číslo 46, která přijíždí po dvouhodinové cestě z 30 kilometrů vzdálené Lodže.
Fotografové okamžitě vybíhají, aby stihli co nejhezčí záběr, dokud tramvaj přejíždí přes výhybku. Přišel se sem podívat i pan Robert s dcerkou Aňou: „Přišel jsem ze sentimentu. Blízko linky jsem bydlel od dětství. Sice teď místo ní bude jezdit autobus, ale to už nebude mít tu atmosféru.“
Ještě se vrátí, doufají Poláci
Trať už má sice nejlepší léta dávno za sebou, ale tím spíš vyniká její osobité kouzlo. Vede mezi poli a lesíky, ve vesničkách tramvaj projíždí lidem pod okny domků podél řady vrb.
„Určitě to je škoda, jezdíme tady tolik let. Ale nic si nenalhávejme, koleje jsou křivé, troleje zničené,“ krčí rameny řidič tramvaje Filip Lasota. Oprava by stála v přepočtu miliardu korun a tolik peněz místní obce nemají.
Mnozí přesto doufají, že se brzy někde najdou, jako železniční nadšenec pan Baraniak. „Za čtyři roky bychom slavili sté výročí. Jsem optimista a věřím, že je slavit budeme a splní se to, co je napsané za předním sklem,“ ukazuje na ceduli s nápisem ‚Ještě se vrátím‘ přilepenou za stěračem.
Fotografův život na kolejích
Šestačtyřicítku si oblíbil také polský fotograf Jacek Fota. Věnoval jí celou sérii snímků. Na tento nápad přišel, kde jinde, než v tramvaji.
„Jednoho dne v březnu jsem se sebral a odjel do Lodže. Večer jsem v tramvaji potkal chlapíka, který se právě vrátil z vězení. Bál jsem se, ale nakonec to bylo docela legrační setkání. A tehdy jsem se rozhodl sérii nafotit,“ vzpomíná.
Tramvají jezdil náhodně tam a zpátky, od rána do noci. „Chtěl jsem být úplně neviditelný, aby lidé nevěděli, že je fotím. Nikoho jsem o fotku předem neprosil,“ dodává.
Rozloučení ve velkém stylu
Oba vozy tramvaje, každý s kapacitou sto míst, jsou plné k prasknutí. Nad Lodží už padla noc, na konečnou v Ozorkowě dojedeme za necelé dvě hodiny.
Na každé zastávce se blýská. Ne snad, že by byla bouřka, to si jen lidé dělají fotky na památku. Mnozí se už ani nesnaží nastoupit a tramvaji alespoň mávají.
„Podařilo se nám dorazit ve velkém počtu, abychom si pochopitelně pořídli fotky na památku, ale také abychom dali najevo, že nám na lince záleží a moc bychom si přáli, aby obce našly peníze na její opravu,“ říká Michal Wadolowski z lodžského Klubu přátel starých tramvají.
A jeho kolega v historické konduktorské uniformě rozdává památeční tramvajenky, které procvakává železnými kleštičkami.
Poslední jízda
Blížíme se k obci Zgierz a tramvaj musí zpomalit. I tak to ale hezky houpe, a to nejen nahoru a dolů, ale i do stran, jak je kolejiště zvlněné.
I když už je půlnoc, stejně si rozloučení s šestačtyřicítkou nenechaly ujít stovky lidí. Ještě dlouhé zazvonění a tramvaj vyjíždí naposledy.