Že netančíte? Nevadí, studio virtuální reality vás nejen donutí, ale rovnou i naučí
Dovedete si třeba představit, že se jednou budete pomocí virtuální reality učit tančit? Tvůrci projektu DUST nasnímali pohyb tanečníků a nabídli mimo jiné i redaktorovi Radiožurnálu možnost prohlédnout si je velmi zblízka.
„Teď přede mnou tančí muž a žena. Ten pocit, kdy mnou prochází je dost zvláštní, v některých momentech mám pocit, že bych měl uhnout," popisuje redaktor Radiožurnálu svůj první kontakt s virtuálními tanečníky. Jejich pohyb svádí člověka tancovat i ve skutečném světě.
„Ta reakce je velmi častá. Když jsme to vyvíjeli s tanečníky z Rambertu, tak ti vždycky začali tancovat okamžitě. Tu situaci vnímali jako nějaký digitální duet," popisuje Andrej Boleslavský, tvůrce projektu DUST.
Redaktor přes brýle vidí i vlastní ruku digitálně rozpadlou na jednotlivá zrnka. „To médium je zvláštní v tom, že člověk má absolutní svobodu pohledu a tvůrce tak nemá možnost tak úplně zarámovat to, co ten člověk má vidět. Mnoho lidí má tendenci dívat se jen dopředu a ani si nevšimnou, že ve virtuální realitě je možné vidět i jejich tělo," říká Boleslavský s tím, že virtuální postavy jsou o 20 procent větší než jejich reálné předobrazy. I v divadle se podle něj herci na jevišti vždycky zdají trošku větší, než jsou.
Boleslavský společně s Máriou Júdovou zasadili své virtuální taneční představení do jednoho ze sálů londýnské taneční školy Rambert.
„Od prvního dne nás fascinovala architektura Rambertu. To byla pětiposchoďová dva roky stará budova v centru Londýna v South Bank, kde je i národní divadlo, velké množství galerií, mají tam pět tanečních studií. Byl to pro nás úplně netušený rozměr toho, co v Londýně znamená současný tanec," říká Boleslavský.
Virtuální taneční sál i tanečníci jsou částečně průhlední, vytvoření jen z prachových částic - proto se projekt jmenuje DUST. V jeden moment se dokonce společně s vámi tanečníci rozpadnou na jednotlivá zrnka prachu.
„Měli jsme dobrý feedback od jedné paní, které velmi vadilo, že se rozpadla na prach a že se její částice těla smíchaly s těly těch tanečníků. Brala to jako nějaký zásah do její intimity," vzpomíná Boleslavský.
A s jakým cílem vlastně jeho projekt DUST vznikl? „Chceme, aby se fyzický pohyb znovu dostal do pozornosti, aby lidé byli stimulováni k tomu se pohybovat," říká a přiznává, že virtuální realita jako médium, může mít i dost kontroverzní důsledky. Například tím, že skrz ni může člověk navštěvovat různá fantastická místa, se sníží jeho vlastní mobilita.
A v budoucnu by projekt mohl pomáhat i tanečníkům. Podle Boleslavského je to dobrý nástroj na učení choreografie. „V nastavení jsou i editační nástroje, člověk si může zastavit ten tanec a podívat se na jednotlivé taneční fáze, pustit si je zpomaleně," popisuje.
Svůj projekt DUST už Andrej Boleslavský a Mária Júdová představili kromě Londýna a Prahy i na Festivalu Digitálních umění v řeckých Aténách.