Spojení vajíčka se spermií při umělém oplodnění | Profimedia

Kdo je můj táta?
Komerční testy DNA prolamují anonymitu dárců spermií a vajíček

Praha | Vít Kubant |

Čtěte celý článek

Po čtyřicátých narozeninách se Eliška dozvěděla zcela nečekanou novinu: není biologická dcera otce, který ji celý život vychovával. Její matka totiž podstoupila v tehdejším Československu umělé oplodnění spermií od anonymního dárce. Eliška po něm začala pátrat pomocí DNA testů a našla tak svou sestru, která také pátrá po biologickém otci. Stále více lidí si totiž nechává analyzovat DNA, nahrává genetickou informaci do databází a hledá přímé příbuzné. Lidé, kteří měli zůstat navždy skryti v anonymitě, tak ztrácí svou jistotu.

Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

„Dozvěděla jsem se to před třemi roky v létě. Moje maminka se o tom nejdříve rozhodla říct své sestře. Ona ji poté přesvědčila, aby mi to řekla, že bych měla vědět pravdu,“ popisuje třiačtyřicetiletá žena, jak se dozvěděla o tom, že se narodila díky darované spermii. Redakce její pravou totožnost zná, ale v článku bude vystupovat pod jménem Eliška, protože nechce zveřejnit jméno.

Když se dozvěděla, že otec, který ji vychovával, není její biologický předek, byla v šoku. Následně ale přišla úleva a vysvobození: „Protože jsem celý svůj život měla pocit, že nějakým způsobem ke svému otci, který mě vychoval, nepatřím. Kladla jsem si spoustu otázek, jak je možné, že je to můj otec,“ vysvětluje.

Následně v ní začaly rašit myšlenky: kdo jsou moji pokrevní předci z otcovy strany? Jaká je moje zdravotní historie? Komu jsem částečně podobná?

Eliška se proto rozhodla obrátit na vědu, konkrétně genetickou genealogii. U jedné společnosti si objednala test DNA. Funguje to jednoduše: člověk si odebere vzorek ze slin nebo ústní sliznice, odešle ho do laboratoře a po analýze uvidí výsledky v databázi genetické společnosti. Následně má možnost výsledky stáhnout a dobrovolně nahrát do dalších několika celosvětových databází pro nalezení dalších možných shod.

Lidé tyto metody používají především ke hledání neznámých příbuzných, aby rozšířili své rodokmeny. Není to však jediný populární účel genetického testování. Lidé tímto způsobem hledají také své biologické rodiče.

Testy na analýzu DNA připomínají podobné tyčinky, které se používají na testování na onemocnění covid-19 | René Volfík, iROZHLAS.cz

Procedura vyjde na nižší tisíce korun a stává se tak dostupnou pro stále více zájemců.

V momentě, kdy společnost Elišku informovala, že jsou výsledky testů hotové, nahrála je do další celosvětové genetické databáze lidí, kteří si nechali provést stejný typ testu. Co na ni čekalo? Oznámení, že podle vysokého množství shodné DNA má polorodou sestru, tedy že mají společného jednoho z rodičů, v Česku se používá i označení „poloviční“.

O deset let dřív se totiž pravdu o svých rodičích dozvěděla i další žena narozená v Československu - redakce opět její identitu zná, ani ona ji nechce zveřejnit, říkejme jí Ema - a zvolila při hledání biologického otce stejnou cestu jako Eliška. „Od prvního dne, kdy jsem se dozvěděla, že jsem darovaná (tak si říkají děti z darované pohlavní buňky, pozn. red.), jsem si přála vědět, kdo je můj biologický otec,“ říká Ema v exkluzivním rozhovoru pro server iROZHLAS.cz. Podstoupila testování u několika zahraničních společností a čekala, zda se v databázi objeví její biologický příbuzný.

Eliška okamžitě přes účet na webu společnosti svou sestru Emu kontaktovala.

„Když jsem našla její zprávu, měla jsem radost a zároveň tomu nemohla uvěřit. Čekala jsem na tu shodu několik let,“ popisuje Ema první pocity.

Kompletní obsah odběrové soupravy DNA jedné společnosti k zachycení buněk z ústní sliznice | René Volfík, iROZHLAS.cz

Po krátké společné konverzaci zjistily, že jejich matky podstoupily umělé oplodnění ve stejné nemocnici - na přelomu 70. a 80. let minulého století v Československu. Pracoviště však již dávno neexistuje a lékař, který zákrok prováděl, již zemřel. „Doufala jsem, že zdravotní záznamy by mi mohly poskytnout vodítko k identifikaci biologického otce. Volala jsem do zdravotního archivu. Paní byla velmi soucitná, ale sdělila mi, že žádné informace poskytnout nesmí,“ přibližuje postup Ema.

České zákony totiž velmi razantně upravují případné poskytování informací, které by vedly k identifikaci dárce spermií nebo vajíček, nařizují bezvýhradnou anonymitu.

Kdo může darovat a přijímat?

Darování spermií: Své pohlavní buňky mohou podle zákona o specifických zdravotních službách anonymně darovat muži ve věku 18 až 40 let. Po provedení zdravotních vyšetření, spermiogramu a klinicko-genetické konzultaci, může muž desetkrát darovat sperma. Podmínkou je například ukončené středoškolské vzdělání. Za každý odběr kliniky vyplácí až dva tisíce korun.

Darování vajíček: přísnější věková hranice platí pro anonymní dárkyni, která musí být plnoletá, ne však starší 35 let. Po nezbytných vyšetření si žena většinou aplikuje léky, které podporují růst folikulů, které obsahují vajíčko. Odběr probíhá v krátké celkové anestezii. Za odběr ženě vyplácí kliniky částku kolem 30 tisíc korun.

Příjemkyně: umělé oplodnění lze provést ženě v jejím plodném věku, horní hranice činí 49 let. Podaná žádost musí být ženy a muže, kteří chtějí společně léčbu neplodnosti podstoupit.

Anonymním dárců nenáleží podle zákona za pohlavní buňky žádná finanční úhrada, kliniky jim peníze však zpravidla vyplácejí za „prokazatelně vynaložené výdaje spojené s darováním“.

„Poskytovatel dané zdravotní služby (asistované reprodukce) nemá oprávnění ani povinnost sdělit neplodnému páru nebo takto počatému dítěti údaje o anonymním dárci, což platí i obráceně, tedy pro případné snahy anonymního dárce získat údaje o neplodném páru nebo dítěti, které bylo za pomocí jeho vajíčka nebo spermatu počato,“ vysvětlil pro server iROZHLAS.cz právník Jakub Valc z Masarykovy univerzity v Brně, který se problematikou umělého oplodnění dlouhodobě zabývá.

Výjimkou jsou podle něj v současnosti zdravotní informace o stavu dárce, ty musí kliniky uchovávat nejméně po dobu 30 let a na písemnou žádost předložit neplodnému páru nebo „darovanému“ dítěti. Vzhledem k věku, kdy se dozvěděly Ema s Eliškou pravdu o svém početí, by se k dokumentům stejně již asi nedostaly. Zákon nadto nezřizuje žádný centrální registr a poskytovatelé služeb nesdílí informace mezi sebou. Neví se tedy, kolik jeden dárce - pokud navštíví více dárcovských klinik - pomohl svými pohlavními buňkami splodit dětí.

Zaručení úplné anonymity dárců, jak je tomu v Česku, není ve světě výjimečné. Hned ve vedlejším státě - Německu - však přistoupili na úplně opačnou cestu: ze zákona zřídili centrální registr dárců spermatu. V něm jsou obsažené údaje jak o dárci, tak o příjemcích a dítě narozené z darovaných gamet (pohlavních buněk, pozn. red.) k nim má přístup od svých 16 let.

Bioetička z University of Nottingham Teresa Baron, která se specializuje na problematiku reprodukční etiky, upozorňuje, že již nelze spoléhat na záruky nebo přísliby učiněnými v jiném čase. „Například už nemáme úplně stejné právo na soukromí, jako měli lidé před dvaceti lety. V dnešní době procházka venku, v parku nebo návštěva baru přichází s možností, že skončíme na pozadí obrázku na Instagramu. Na to jsme se museli zvyknout a stejně si budeme muset zvyknout na změny, které přináší genetická genealogie,“ myslí si.

>Lidé, kteří si nechali otestovat své DNA a v internetové databázi se jim objevila shoda s jiným člověkem
DNA shody zobrazené ve výpisu v uživatelských účtech genetických společností je možné podrobněji analyzovat pomocí tohoto webového nástroje. Zobrazuje rozmezí celkového množství sdílené DNA pro jednotlivé příbuzenské vztahy. Například sourozenci sdílejí 1613-3488 centimorganů, průměrně 2613 centimorganů (1C1R - First Cousin Once Removed, první bratranec/sestřenice jednou posunutý/á) | Reprofoto iROZHLAS.cz

Každé dítě má navíc podle Úmluvy o právech dítěte právo na to znát svůj původ a okolnosti svého narození. Právník Valc proto upozorňuje na kolizi těchto práv dítěte a práv anonymního dárce, tedy biologického rodiče.

„Na straně dárce se poté jedná o ochranu práva na soukromý a rodinný život v tom smyslu, že on ani jeho rodina nebudou ze strany uměle počatého dítěte vyhledáváni či kontaktováni. Mělo by se tedy hledat nějaké přiměřené řešení, které bude respektovat práva obou stran, popřípadě také další chráněné zájmy,“ myslí si.

Propojení dítěte s biologickým rodičem zákony neumožňují ani v momentě, že by o to oba projevili zájem. To je jeden z nejzásadnějších argumentů pro zpochybnění současného legislativního přístupu, je přesvědčen právník Valc.

„Žádné dítě si nemůže vybrat podmínky a okolnosti, za kterých bude počato a narozeno. Právní úprava by proto měla primárně sledovat nejlepší zájem dítěte, které je v celém procesu nejzranitelnější, byť za cenu případného úbytku potenciálních dárců pohlavních buněk,“ argumentuje Valc.

Dítě zdědí od každého biologického rodiče polovinu genetických informací
Dítě získá od každého z rodičů polovinu dědičné informace. Vnoučata tak od svých prarodičů zdědí přibližně jednu čtvrtinu (poměr od jednoho páru prarodičů se může mírně lišit, například 22:28, v důsledku procesů během redukčního dělení buňky) | Reprofoto iROZHLAS.cz

Dítě počaté z dárcovské spermie nebo vajíčka navíc nemá oporu v zákoně ani v dalším bodě. Rodičům, kteří dítě adoptují, legislativa nařizuje mu to říct do začátku jeho povinné školní docházky, to se „darovaných“ dětí netýká. Stává se proto, že se to dozví až v dospělosti. Stejně jako u Emy s Eliškou, druhá jmenovaná se to dozvěděla až ve čtyřiceti letech.

Nejistota a krize identity

Bioetička Baron s odkazem například na studii, které se zúčastnilo 87 rodin, vysvětluje, že rodiče by svého potomka o jeho původu měli informovat dostatečně brzy, aby to mohlo dítě promítnout do své identity a pohledu na rodinné vztahy. „Jinak riskují, že dítě to zjistí náhle a nečekaně v nekontrolovaném prostředí, například prostřednictvím školního projektu o geneticky zděděných vlastnostech, jako je barva očí. To může dramaticky otřást jejich smyslem pro identitu a jejich důvěrou v rodiče,“ upozorňuje.

Krizi identity v těchto případech zmiňuje i psycholožka a členka Bioetické komise Rady Evropy Hana Konečná. „Jenže je otázkou, zda tu krizi nepřináší nikoliv fakt genetické nepříbuznosti, ale právě ona informace o tom. Já myslím, že je to ta informace. Lepší by podle mne bylo o tom nevědět. Jenže to v dnešní době nejen těžko lze, ale ani se to nedoporučuje,“ myslí si.

Právě krizi identity nezávisle na sobě popisují i Ema s Eliškou. „Vyrůstala jsem a žila v nějaké představě o svém původu a pak jsem najednou zjistila, že to byla lež. Byl to šok a trvalo dlouho, než jsem se všemi emocemi prokousala do mnohem klidnější fáze, ve které se nacházím teď. Myslím, že jsem prožila krizi identity,“ přiznává Ema.

Zobrazení shod DNA lokalizovaných na jednotlivých chromozomech pro sestru s bratrem. Uživatel si může zobrazit, na kterých chromozomech sdílí se svými shodami identické segmenty DNA a jak jsou velké | Reprofoto iROZHLAS.cz

Podobnou zkušenost pro server iROZHLAS.cz popisuje i další muž - redakce jeho identitu zná, ve článku však bude vystupovat pod jménem Jan -, který taktéž hledá svého biologického otce. „Prošel jsem krizí identity, která se projevovala úzkostmi, nejistotou a pocity bezmocnosti. Motivací mi byla nepopsatelně intenzivní potřeba znát svůj původ, kdo je můj otec a mí další předkové,“ vysvětluje pro server iROZHLAS.cz.

Shodně jako nalezené sestry si proto vybral zřejmě jedinou možnou cestu - genetickou genealogii. „Rodiče žádné informace o dárci neměli, zařízení, které umělé oplodnění provedlo, chránilo identitu dárce. V několika článcích se zmiňovala genetická genealogie, tak jsem chtěl vyzkoušet i tuto možnost,“ říká Jan.

Ještě předtím se však pokoušel zjistit informace soudní cestou. Ale neúspěšně, protože lékařské zařízení uvedlo, že záznamy skartovalo.

Pomocí genetického testu našel Jan shodu s člověkem ze strany biologického otce. Díky jeho propracovanému rodokmenu a hodinách strávených nad online matrikami zúžil své pátrání na několik osob, mezi kterými by mohli být jeho prarodiče.

„Pak jsem kontaktoval žijící osoby se stejným příjmením v místě, kde se praprarodiče narodili. Díky tomu jsem se dostal k sedmi potenciálním prarodičům. Mou jedinou další možností je požádat jejich žijící potomky o provedení DNA testu,“ přibližuje Jan, jak objevil informaci, která mu měla být - podle zákona - navždy skryta, o možných rodičích svého biologického otce.

Článek pokračuje pod boxem vysvětlující, jak se testuje DNA

Jak se testuje DNA?

Pro geneticko-genealogické zkoumání dědičné informace analýzou deoxyribonukleové kyseliny, běžně známé jako DNA, se používají tři typy testů a každý se zaměřuje na jiný typ dědičnosti.

Základní test je analýza autozomální DNA (atDNA), který dokáže ověřit příbuznost či pomoct při hledání neznámých příbuzných. „Test umožňuje určit příbuznost nejen v přímé linii - děti, rodiče, prarodiče -, ale také ve vedlejších - sestřenice, bratranci, tety, strýcové - přibližně pět až sedm generací do minulosti za předpokladu, že testovaní zdědili shodné segmenty DNA,“ přibližuje možnosti Vlastimil Stenzl, forenzní genetik z Kriminalistického ústavu Policie České republiky, který se odborně zabývá také genetickou genealogií.

Ukázka shod z účtu uživatelky u jedné z genetických společností. Tabulka ukazuje shody s uvedením množství společné DNA, nejdelším sdíleným segmentem a  odhadem stupně příbuzenství - zde s rodiči a bratrem | Reprofoto iROZHLAS.cz

Při tomto testu se zkoumají autozomy, tedy páry chromozomů označené čísly 1-22. Spolu s pohlavními chromozomy X a Y se nacházejí v buněčném jádru. Každý člověk má standardně 46 chromozomů. Ženy mají dva chromozomy X, jeden od matky a druhý od otce, muži mají chromozom X od matky a chromozom Y od otce.

Dalším testem je analýza mužského pohlavního chromozomu Y (Y-DNA), který se předává z generace na generaci téměř neměnný, protože na rozdíl od ostatních chromozomů se nepřenáší v páru, ale pouze v jediné kopii. „Mutace, ke kterým v průběhu generací v malé míře dochází, se dědí do všech dalších generací. Na jejich základě se stanovují takzvané Y-haploskupiny, které umožňují sledování mužských linií a jejich migračních tras hluboko do minulosti. Y-haploskupiny jsou často nesprávně spojované s etnicitou (např. slovanská, keltská), nicméně i když existují specifika v jejich distribuci u různých populací, žádná etnická, jazyková nebo geografická skupina není definována nejen jejich prostřednictvím, ale ani jinými genetickými ukazateli,“ říká Stenzl.

Chromozom Y se předává z otce na syna téměř neměnný. Mutace na chromozomu umožňují rozlišit jednotlivé mužské linie | Reprofoto iROZHLAS.cz

Méně používaným testem je analýza mitochondriální DNA (mtDNA), která se nachází mimo jádro buňky v mitochondriích. „V každé generaci se přenáší z matky na dcery i syny, pouze dcery ji však předávají dále. Protože mutuje významně pomaleji než Y-DNA a dochází u ní k opravným zpětným mutacím, mt-haploskupiny neumožňují přesněji sledovat migrační trasy ženských linií a obecně zahrnují významně větší počty osob než Y-haploskupiny,“ doplňuje Stenzl.

Mitochondriální DNA předává svým dcerám a synům výhradně matka
Mitochondriální DNA předává svým dcerám a synům výhradně matka. Na základě mutací, ke kterým zřídkavě dochází, se určují jednotlivé ženské linie | Reprofoto iROZHLAS.cz

První společnost nabídla veřejnosti geneticko-genealogickou analýzu už v roce 2000 a jednalo se o test chromozomu Y pro určení otcovských linií. O sedm let později jiná společnost uvedla na trh první test autozomální DNA pro hledání příbuzných obecně. Čtveřice společností s největším zastoupením na trhu eviduje do této chvíle více než 38 milionů uživatelů, v největší databázi je nad 20 milionů uživatelů.

Určení ‚etnicity‘? Velmi nepřesné

Většina genetických společností inzeruje také produkt k zjištění své „etnicity“. Jak ale upozorňuje genetik Stenzl, pro lidi s kořeny v Evropě jde spíše o zajímavost.

„Tato analýza byla vyvinutá především pro potřeby obyvatel USA, kteří mají často předky z různých koutů planety a získaný odhad původu předků může jejich bádání nasměrovat do širších oblastí Evropy, Asie nebo třeba Afriky. Odhad původu se vytváří na základě genetických analýz v současnosti žijících lidí, neodráží proto vzdálenější minulost. Pokud známo, je pouze jedna americká společnost, která metodu propracovala do té míry, že s vysokou spolehlivostí určí zemi původu, v některých případech i region dané země,“ vysvětluje, jak produkt funguje.

>Nepřesná etnicita 1
>Nepřesná etnicita 2
Odhad takzvaných etnicit pro sestru a bratra se stejnými rodiči a českým původem. Protože sourozenci sdílejí v průměru jen 50 procent stejné DNA, může nástroj pro odhad etnicit poskytovat v detailu výsledku nápadné rozdíly | Reprofoto iROZHLAS.cz

Ema si tímto způsobem ověřila, že nemá ze strany otce mimoevropský původ. „Při testování se určí odhad etnicity, která je u mě stoprocentní evropský původ. Dále mám vzdálenější DNA shody. Díky těmto shodám vím například oblast v Čechách, ze které pocházejí otcovi předci. Před testováním jsem přemýšlela, jestli jsem z otcovy strany českého původu, to se tedy potvrdilo,“ říká.

Genetickou genealogii využívají k objasňování závažných trestných činů například policisté ve Spojených státech amerických. Na jaře roku 2018 se jim pomocí těchto metod podařilo vypátrat několikanásobného vraha a násilníka Josepha Jamese DeAngela, známého jako Golden State Killer.

„Několik měsíců před zadržením nahráli policejní vyšetřovatelé genetický datový soubor potenciálního pachatele do databáze jedné z veřejných bezplatných služeb. Shody s forenzním souborem vedly k identifikaci lidí vzdáleně příbuzných s DeAngelem. Následné odborné sestavení jejich rodokmenu klasickým vývodem z předků a celkový důkazní řetězec dovedly vyšetřovatele až k podezřelému,“ popisuje postup amerických policistů český genetik Stenzl.

Joseph James DeAngelo
Joseph James DeAngelo, známý jako Golden State Killer, spáchal 13 vražd, 51 znásilnění a 120 vloupání v letech 1974 - 1986 | Reuters, Sacramento County Sheriff's Department

To však není zatím v tuzemsku možné. Ostatně i v USA došlo k zavedení přísné regulace použití těchto metod policií. „V Evropské unii se genetická genealogie pro forenzní účely z legislativních důvodů zatím nepoužívá. Některé státy však již začaly zkoumat právní a etickou stránku použití těchto metod například pro účely identifikace neztotožněných lidských ostatků”, podotýká Stenzl.

Lidé pátrající po svých příbuzných pomocí testů DNA se v Česku nejvíce sdružují pomocí facebookové skupiny Genetická genealogie, v současnosti má přes 4,5 tisíce uživatelů. Právě do této skupiny přišli čerpat informace i Ema a Jan. „Ve spoustě termínů se ještě nevyznám, ale skupina mně pomohla nasměrovat na další možnosti testování a velmi oceňuji velkou podporu, kterou jsem tam našel,“ říká Jan.

Přímo na propojování lidí narozených z dárcovských gamet s jejich biologickými příbuznými je zaměřená nezisková organizace The Donor Sibling Registry. Syn zakladatelky organizace je prvním známým člověkem, který pomocí testu DNA a detektivní práce na internetu našel svého biologického otce. Organizace do této chvíle eviduje více než 22 tisíc lidí, kteří se spojili se svými biologickými sourozenci nebo rodiči.

„Darovaná“ Eliška někdy naráží na postoj lidí, kteří nemají pro její bádání pochopení. Stejně tak jí matka s tetou pokládají otázku: proč vůbec hledat biologického otce? „Ale to je tím, že nejsou v mé situaci. Když víte, odkud stoprocentně pocházíte, tak se nemůžete vžít do situace toho, kdo ví, odkud pochází jen z padesáti procent,“ uzavírá.

Zpět nahoru

Vít Kubant

Související témata: DNA, analýza DNA, genetika, dárcovství, dárce, spermie, vajíčka, děti, rodina, Telegram Feed