Láska jako z pohádky? Začíná v mozku bouří hormonů a zesílenými prožitky
K vánočním svátkům neodmyslitelně patří pohádky. Jejich ústředním motivem bývá v drtivé většině případů láska. Kováři a zahradníci v nich dobývají srdce sličných princezen, a princové se zase zamilovávají do svých krásných poddaných. A přestože je nejen pohádkovým symbolem lásky srdce, podle vědeckých výzkumů se láska rodí v našich myslích, tedy v mozku.
„Na cestě mezi líbením se a líbáním se je minové pole. Je to jako kdybyste jeli velký slalom se spoustou branek,“ připodobňuje ve vysílání Českého rozhlaslu Plus Renata Androvičová z Laboratoře evoluční sexuologie a psychopatologie.
Všechny části mozku, které mají na starosti pohyb, jsou najednou v pohotovosti. „Když nemůžete spát, jíst a máte chuť se hýbat a dostat se k milovanému člověku, tak to je přesně to romantické vzplanutí. Spíš než o cit jde o motivační stav, který má svést dva lidi dohromady,“ dodává.
Hladiny hormonů se v tu chvíli mění podobně, jako když bažíme po droze nebo alkoholu. Aktivní je adrenalin a stresový hormon kortizol, zkrátka vše, co nám vhání krev do končetin.
Když se člověk zamiluje, všechny prožitky se zintenzivní, vše se zdá být hezčí a dávat větší smysl. „Když ale nedojde k naplnění potřeb, tak nastává smutek a vše vypadá tragičtěji,“ upozorňuje na odvrácenou stranu lásky psycholog Daniel Krejcar.
„Jakmile jste v blízkosti milovaného člověka a dostáváte blízké signály, jako jsou pohledy z očí do očí, přichází nový stav, tedy sexuální touha, která navazuje na tu romantickou. Neurovědci mezi nimi nacházejí velké překryvy,“ vysvětluje Androvičová.
Ale i když mají lidé v takových chvílích pocit, že se milují nadevše, zamilovanost po čase vyprchá. „Poblouznění střídá každodennost, přestože ani ta nemusí být šedivá, pokud ji sdílíme s tím druhým a vytvoří se něco, co známe ze vztahů mezi přáteli,“ uzavírá Krejcar.
