Češi mohli mít o jednu Nobelovu cenu navíc. Šanci jim zhatila sovětská vědecká terminologie
Češi si mohli připsat o jednu Nobelovu cenu navíc. Sovětská vědecká terminologie, kterou museli v padesátých letech naši vědci používat, to ale zhatila. Příběh biochemika Milana Haška připomíná sedmdesáté výročí založení Československé akademie věd.
Archivem Milana Haška se probírá jeho syn Jiří. „Největší chybou člověka je slepá víra ve vědeckou nepravdu,“ cituje ze zápisníku zakladatele pražské imunogenetické školy, jehož jméno zaznělo i při udílení Nobelových cen v roce 1960.
„V nobelovské přednášce profesor Peter Medawar uvedl, že jim tam Hašek chybí, protože objevil tentýž fenomén, který oni prověřili na jiném modelu. Jenom to nazval jinak,“ vzpomíná syn Jiří Hašek.
Rozhodně nešlo jen o zdvořilostní frázi, přestože jak na rodinných fotografiích, které ukazuje Haškova dcera Zora Havlíková, tak v té době už se obě rodiny přátelily.
„Pan profesor Medawar se s naším otcem poměrně v krátké době po svém objevu setkal osobně. A stali se z nich přátelé na delší dobu,“ přibližuje Havlíková.
Rodina biochemika Milana Haška teď ukazuje černobílou fotku z výletu v lese. „Sedící osoba je pan profesor Medawar, ležící jeho paní a nakukující do snímku je otec, který s nimi byl několikrát na výletě nejenom v Čechách, ale také u nich ve Velké Británii,“ dodává Jiří Hašek.
Oba vědci zhruba ve stejné době ověřili, že pokud se do embrya vpraví nějaký antigen, pak ho nově vzniklý organismus bude tolerovat a nevytvoří si protilátky. Zatímco Peter Medawar imunologickou toleranci zkoušel na myších, tehdy 28letý Milan Hašek pracoval s kuřaty a v duchu tehdejší sovětské vědy to nazval vegetativní hybridizací, takzvaný lysenkismus v padesátých letech popíral genetiku.
„Haškovy výsledky byly experimentálně naprosto v pořádku, byly popsány z hlediska tvorby protilátek, ale k tomu byla diskuse v té pro západní svět naprosto nesrozumitelné terminologii toho lysenkismu, který postavili jako ideologii, že třeba když se bude pšenice pěstovat v horských podmínkách, tak z toho vznikne žito nebo nějaká odolná odrůda,“ vysvětluje Jiří Plachý z akademického Ústavu molekulární genetiky, který navazuje na Haškovu práci a stejně jako kdysi on bere do ruky prohlížečku, aby sledoval změny embrya.
„Je vajíčko a taková baterka, která se na to přiloží, tím tupým koncem nahoru, a když na něj posvítíte, tak vidíte krásně žilky, jak má vyvinutý ten extraembryonální krevní oběh, A pak se do té žíly dá naočkovat cokoli, třeba nějaké cizorodé buňky, a zjišťovat, co se děje. Čili je to pořád to samé,“ popisuje.
Obě práce byly zveřejněny v roce 1953. Jenže Peter Medawar publikoval ve světovém časopise Nature, zatímco Milan Hašek v Československé biologii česky. Dnes to zní neuvěřitelně, ale tehdy se o svých pracích dozvěděli vzájemně až po roce.
