Během akutní fáze pandemie covidu jsme zažili sebe sama nebo rodinné příslušníky v situacích, jaké jsme do té doby neznali. Ze studie neurologů a psychologů z Kalifornie plyne, že naše reakce na opatření proti koronaviru nesouvisí s tím, jak jsme vzdělaní, inteligentní nebo jaké máme osobní vlastnosti.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si Laboratoř Martiny Maškové o rouškách, uších a mozku

V krizových situacích reagujeme všichni podobně. Náš mozek dokáže přijímat nejlépe jednoznačné instrukce typu uteč, braň se, schovej se. „Když to tak není, tak se unaví, podstatnou informaci člověk nepobere," vysvětluje neurofyziolog František Vyskočil.

„Když chceme, aby okamžitě lidé změnili chování, musíme dát krátké, jasné povely,“ doporučuje Vyskočil. Stejně jako autoři studie epidemiologům radí, ať všechny pandemické instrukce pro občany píšou stručně, jasně a důrazně.

Jako složitý návod

V krátkodobé paměti se ukládají informace na pouhé sekundy. Některé si pamatujeme přirozeně, jiné se musíme učit. Odmítavou reakci na pandemické pokyny odborník přirovnává k únavě ze čtení složitých návodů k domácím spotřebičům.

Informace, kterou si máme osvojit – například opatrnost v době pandemie – si proto podle Vyskočila musí projít přes krátkodobou fázi a pevněji se usadit v oblasti mozku, kde máme dlouhodobou paměť. „Převažuje dlouhodobá paměť, ta se prosadí,“ upozorňuje profesor.

Obejmout polštář

Na různé lidi působí atmosféra kolem pandemie v různé míře. Někdo se stresuje, už jen když vidí ve zprávách lidi s rouškami, jiným lidem to nevadí. Chybí nám zaběhnuté rituály.

Naši schopnost přizpůsobit se pandemickým doporučením Vyskočil dává do souvislosti i s takzvanou neuroticitou. „Ukazuje, jak jsme citově na výši, kdo má stupeň deset, je velmi citlivý,“ doplňuje neurofyziolog.

Převzato z Plusu

V krizových situacích, jako je pandemie, je proto podle odborníků důležité, zda máme někoho nablízku. „Kontakty potřebujeme velmi blízké, těsné, doslova kůži na kůži," říká Vyskočil. Stres z nedostatku objímání může proměnit naše sociální vztahy.

Když nemůžeme ani podat ruku, pořádně ji zmáčknout, pohladit naše blízké po rameni, stačí někdy milé gesto nahradit třeba zamáváním. „Můžeme také obejmout plyšovou hračku nebo polštář, jako to dělají děti,“ radí vědec.

Láskyplné chování

Profesor Vyskočil upozorňuje, že i v krizové situaci musíme brát v potaz individuální rozdíly v láskyplném chování. „U dívek je láskyplné chování dědičné a to ze 45 procent. Z 55 procent je to vlivem prostředí, jednají tak, jako to dělala maminka,“ říká Vyskočil.

Jak dodává, u žen tento typ jednání souvisí s jejich hormonálním vybavením, mimo jiné s oxytocinem nebo s prolaktinem, který se vylučuje s mateřským mlékem, když žena kojí. Naopak muži se takové jednání musí z 80 procent naučit.

Martina Mašková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít