Ženy jsou ve vědě ohrožený druh, říká laureátka prestižní ceny. Získala ji za výzkum léčby otrav

Patří mezi tři ženy, které letos uspěly v soutěži L'Oréal-UNESCO pro ženy ve vědě. Porotu zaujal její projekt prostupu látek do mozku, který se snaží chránit před otravami sarinem či pesticidy. „Muži to ve vědě mají malinko snazší,“ říká v rozhovoru pro Český rozhlas Hradec Králové Jana Žďárová Karasová z královéhradecké Fakulty vojenského zdravotnictví Univerzity obrany.

Rozhovor Hradec Králové Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Doc. PharmDr. Jana Žďárová Karasová, Ph.D. z královéhradecké Fakulty vojenského zdravotnictví Univerzity Obrany. | Foto: L'Oréal

Minulý týden se v Praze na francouzském velvyslanectví vyhlašovaly výsledky soutěže L'Oréal-UNESCO pro ženy ve vědě. Jak to vypadalo?
Byla jsem jednou ze tří vědkyň, které ocenění získaly. Jsem za to velmi ráda. Je to pro mne velká pocta, protože jsem dokázala se svým projektem zaujmout komisi. Byly jsme tři vítězky. Nebylo určeno první až třetí místo, ale všechny tři vítězky, které nějakým způsobem oslovily porotu, která se skládá z odborníků z Akademie věd, získaly toto ocenění.

Přehrát

00:00 / 00:00

Jana Žďárová Karasová se věnuje vojenské toxikologii a působí na Fakultě vojenského zdravotnictví Univerzity obrany v Hradci Králové.

Teď je také důležité říci, čemu se věnujete ve své vědecké práci v Hradci Králové. S jakým vědeckým projektem jste zaujala porotu? Protože vy už jste byla v této soutěži před dvěma lety. 
Ano, před dvěma lety. Na Fakultě vojenského zdravotnictví Univerzity obrany v Hradci Králové pracuji na katedře vojenské toxikologie a farmacie a mé téma je také z oboru vojenské toxikologie. Před dvěma lety jsem se přihlásila s projektem, který se zaměřoval na nové metody zlepšení prostupu látek do mozku. Terapeutických látek, které by mohly být využity v léčbě otrav fosforovými látkami, jako je třeba sarin. Nebo například i při otravách pesticidy.

O SOUTĚŽI

Projekt L'Oréal-UNESCO pro ženy ve vědě má podporovat mladé vědkyně v jejich rozvoji jistou finanční částkou, kterou mohou použít potom třeba na hlídání dětí nebo přímo na svůj další vědecký rozvoj. Celosvětová soutěž vznikla v roce 1998 a má mnohonárodní kola. Česká republika začala soutěžit v roce 2006.

A tam je problém, že se léčivo nedostane včas do mozku, když je někdo zasažen sarinem nebo něčím podobným?
Bohužel ano, protože léčivé látky, které jsou účinné, v sobě nesou určitou část molekuly, která znesnadňuje jejich prostup do mozku. Ovšem otravná látka do mozku prostupuje a právě to je problém. My to léčíme primárně na periferii, tedy v orgánech, ale mozek nedokážeme efektivně léčit. Jsou popsány různé dlouhodobé účinky a negativní efekty na mozek, které se třeba projeví až za několik měsíců.

Už jste tedy přišla na to, jak docílit, aby se léčivo do mozku dostalo?
My na tom velmi intenzivně pracujeme ve spolupráci s mnoha vědeckými pracovišti ve světě, s americkým pracovištěm nebo německým, které jsou velmi renomované, případně i s izraelským. Ve své podstatě teď volíme různé strategie. Jednou z nich je ta, kterou jsem přednášela ve svém projektu.

Při ní léčivo jakoby schováme do nosičové látky, která mu umožní prostoupit do mozku. Zvedne se tam jeho koncentrace, a tím pádem účinnost. Mohlo by se tak zabránit poškození mozku. Na naší katedře také spolupracujeme s jinými vědeckými pracovišti a  hledáme látky, které by byly účinné a zároveň by v sobě neměly onu část molekuly, která znesnadňuje jejich prostup přes hematoencefalickou bariéru mozku.

Ocenění získaly Hedvika Kadlecová (vlevo), Jana Žďárová Karasová (uprostřed) a Silvie Rimpelová (vpravo). | Foto: L'Oréal

A nyní váš druhý, navazující výzkum. Ten se zase zabývá tím, aby nosič při dlouhodobějším léčení, když to řeknu laicky, nezpůsobil poškození některých orgánů. Je to tak?
Ano, je to tak. Protože jsme přišli s novou hypotézou a tím, že jsme ji začali testovat, tak jsme zjistili, že i ona nosičová látka, když se podává ve vyšších koncentracích, by mohla poškodit organismus, především ledviny. Samozřejmě v dávkách, ve kterých bychom to dávali v rámci terapie, to nebezpečné není. Nicméně nás napadlo, že by se tato látka mohla kumulovat v organismu a potom by mohla způsobit nějaký toxický efekt. Tedy můj druhý navazující projekt byl na toto téma. A myslím si, že přinese zajímavá zjištění, až budeme na konci.

Problém tedy vzniká jen tehdy, kdyby se léčivo užívalo dlouhodobě? Pokud léčení trvá krátkodobě, tak nehrozí žádné postižení?
Tam by nemělo hrozit žádné postižení, nicméně kdybychom tyto nosičové systémy chtěli použít v léčbě standardních, dlouhodobých nemocí, jako je třeba Alzheimerova choroba nebo Parkinsonova choroba, která souvisí také s poškozením centrálního nervového systému, tak tam už by samozřejmě bylo nějaké větší riziko. Protože dlouhodobější terapie by vedla ke kumulaci. Tím se teď aktuálně zabýváme.

A to je projekt, se kterým jste zvítězila v soutěži?
Ano. Je to sice primárně vojenský výzkum, ale tato část výzkumu má přesah i do civilního lékařství, protože samozřejmě existuje spousta prací, které popisují využití tohoto nosičového systému jako možného v terapii za pomoci různých léčiv.

Daniel Stach: Pro popularizaci vědy nechybí prostor, ale vědci nechtějí se svými myšlenkami ven

Číst článek

Co vás přivedlo k vědě, paní docentko? Hrála jste si jako malá holka spíše se zkumavkami než s panenkami?
Myslím, že úplný prvopočátek byl už na základní škole, protože jsem měla skvělého profesora chemie, který mě velmi inspiroval, velmi intenzivně se mi věnoval, připravoval mě i na chemické olympiády. Zvítězila jsem v krajském kole a podobně. Tam už byl takový začátek. Bavilo mě to, prostě přírodní vědy, to bylo moje. Tomu jsem rozuměla, matematika, fyzika, chemie, a zejména biologie.

Potom jsem se přihlásila na vysokou školu, vybrala jsem si Farmaceutickou fakultu v Hradci Králové, která má velice široký záběr. Dokáže produkovat lidi nejen do lékáren, ale zkrátka lidi s výborným vědeckým backgroundem v oblasti výzkumu léčiv. Takže to vše hrálo svou roli.

Problém ,skleněného stropu‘

Vy jste na začátku říkala, že vědkyně, to je takový ohrožený druh. Mají to muži v tomto oboru snazší?
Malinko ano. Samozřejmě záleží vždy na každém jednotlivci, ale možná posluchači slyšeli pojem skleněný strop ve vědě, což je známé u žen. Popisuje se to tak, že ženy nastupují ve velké míře na vysoké školy. V podstatě je větší poměr vysokoškolaček než vysokoškoláků, ale přesto ženy dodnes nejsou ve vedoucích pozicích. Je to z toho důvodu, že po vysoké škole nastoupí na postgraduální studium, tam je poměr velmi často ještě vyrovnaný, nicméně po postgraduálu, pokud trvá pět, někdy i sedm let, tak už přichází doba, kdy ženy zakládají rodiny.

Majetková přiznání: nejméně žen ve vysokých funkcích pracuje na obraně a životním prostředí

Číst článek

Pokud mají partnery a rodiče, tak jsou velmi často v určitém tlaku, že je ten správný čas - teď nebo nikdy. Protože potom už to nebude biologicky možné. Takže založí rodinu, starají se o děti, pečují o ně, o manžely, o domácnost. A práce jde trošku na vedlejší kolej.

Založení rodiny je tedy pro ženy vědkyně ten hlavní problém? 
Řekla bych, že ano. Protože u vědce se většinou počítá s tím, že pokud dokončí postgraduál, tak se už stává samostatným prvkem, který sám za sebe pracuje, je plnohodnotným vědeckým pracovníkem. A zároveň po postgraduálu přichází nejtěžší období ve vědecké kariéře, protože se čeká, až dosáhnete docentury. Tam se musí udělat nejvíc vědecké práce.

Ale na druhou stranu vy jste jasným příkladem, že se vědecká práce dá zvládnout, protože máte dvě děti.
Ano, mám čtyřletého a ročního syna. A jsem za ně moc ráda. Moc ráda se o kluky starám. U prvního syna jsem si podávala docenturu dříve, než měl rok. Samozřejmě mě podporuje manžel i kolegové, kteří mě nějakým způsobem podrželi v této části mého života.

Milan Baják, Jakub Schmidt Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme