Zakalený objektiv, ale jinak funkční i po čtyřech letech. Oběžnou dráhu brázdí česká družice Lucky-7
Přesně před čtyřmi lety odstartovala do vesmíru malá česká družice Lucky-7. Po červnovém shoření družice VZLUSAT 1 je naším nejstarším aktivním satelitem na oběžné dráze. Jeho hlavním cílem je testování komerčních součástek, ale umí posílat i barevné fotografie Země.
Když se družice Lucky-7 blíží nad Česko, slyší na počítači Jaroslav Laifr šum. „Máme prázdné telekomunikační okno, ve kterém budeme s družicí pracovat,“ popisuje výzkumný konstruktér ze společnosti SkyFox Labs, která českou družici spravuje.
Poslechněte si reportáž Evy Kézrové o tom, jak se komunikuje s družicí Lucky-7
„Až se Lucky-7 přiblíží, uslyšíme takové ptačí cvrlikání. To jsou data, která modem pozemní stanice zvládne zpracovat a dekódovat.“
„Před pár dny jsme prolomili magickou hranici výšky 500 kilometrů nad zemským povrchem. A to znamená, že máme před sebou ještě rok a půl, možná dva roky životnosti na oběžné dráze,“ vyzdvihuje. „Aktuálně z této výšky padáme každý den o 100 metrů. Připisuje se to zvýšené sluneční aktivitě.“
Od doby, co v červnu shořela družice VZLUSAT 1, je Lucky-7 nejstarším českým aktivním satelitem na oběžné dráze. Je to v podstatě kostka o velikosti 11 centimetrů na 11 centimetrů. Hlavními přístroji jsou kamera a senzory. Testovacím vzorkem družice jsou její vlastní komponenty.
„Celý satelit je jeden velký experiment. Kromě toho, že máme zakalený objektiv, vykazuje družice po čtyřech letech plnou funkčnost,“ těší Laifra.
Snímek afrického pobřeží
Dostat se k družici co nejblíž se Laifrovi daří tak, že vystoupá na střechu nákupního centra na Praze 4. „Je tu výhled na poměrně velkou část oblohy od horizontu k horizontu,“ rozhlíží se.
Do pravé ruky bere přenosnou anténu, kterou směřuje k trase družice. Levou rukou ovládá notebook a snaží se vyslat signál. „Ano, už komunikuje,“ pokyvuje spokojeně. „Přijímáme signál.“
Do počítače se stahuje obrázek, který byl uložen o den dříve. Má 16 kilobajtů, je poměrně malý, ale barevný a autentický. „Podle náhledu, který jsme byli schopní vidět včera, se jedná o severní pobřeží Afriky,“ říká vesmírný konstruktér.
Stahování stále trvá a počítač „bzučí“. „Obrázek k nám musí dorazit poměrně velkou vzdálenost, zhruba 2000 kilometrů. Přestože je družice 500 kilometrů nad zemí, tak příčná vzdálenost je mnohem vyšší a mění se během přeletu,“ popisuje Laifr a při pohledu na stažený materiál dodává:
„Obrázek je sice zakalený, ale pořád rozeznáváme velmi dobře kontury, oblast pobřeží, mořskou vodu.“
A družice pokračuje dál. „V tuto chvíli opustila území Norska a směřuje kamsi nad Kanadu. Letí rychlostí 27 382 kilometrů za hodinu. Musíme počkat zase na další den,“ loučí se pro tento den s družicí jeden z jejích otců Jaroslav Laifr.
