Doufal jsem, že by si Neil Armstrong mohl zlomit nohu, říká záložní velitel Apolla 11 Lovell

Ve vesmíru byl celkem čtyřikrát. Jako první obletěl Měsíc a byl stínovým kapitánem Apolla 11 pro případ, že by Neil Armstrong na misi nemohl. Proslul ale jako velitel Apolla 13, které se i přes technické problémy bezpečně vrátilo zpět na Zemi. „Nehoda Apolla 13 bylo pro NASA to nejlepší, co se mohlo stát. Šlo o pátý let k Měsíci, vesmírný program přestával lidi zajímat,“ řekl ve Dvaceti minutách Radiožurnálu kosmonaut s českými kořeny Jim Lovell.

Exkluzivně Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Jim Lovell | Foto: Jan Kaliba | Zdroj: Český rozhlas

Sedíme spolu severně od Chicaga, v knihovně města Lake Forest, kde žijete. Vypadáte skvěle a plný energie. Jak se máte a čemu se ve svých 91 letech věnujete?
Vesmírný program jsem opustil v roce 1972, pak jsem pracoval v telekomunikačním průmyslu, ale už je to taky víc než deset let, co jsem skončil. Teď se hodně věnuju dětem. Můj syn je šéfkuchař, pomáhal jsem mu před lety rozjet restauraci tady v Lake Forest. Žije tu i jedna z mých dcer a syna a dceru mám taky v Texasu.

Přehrát

00:00 / 00:00

Astronaut Jim Lovell ve Dvaceti minutách Radiožurnálu

Podílel jsem se i na vzniku prvního federální vládou podporovaného zdravotního centra pro námořníky, veterány a jejich rodiny. Leží tady v Severním Chicagu a nese moje jméno. Teď už stárnu, ale dřív jsem i hodně přednášel o Apollu 13, což mě bavilo.

Už je to víc než 50 let od chvíle, kdy jste v posádce Apolla 8 jako první obletěl Měsíc. Jak často si sednete a díváte se na Měsíc? A co vám běží hlavou?
Na Měsíc se dívám pořád a myslím na to, že jsem k němu dvakrát doletěl. Apollo 8, to byl vůbec první let k Měsíci. Měli jsme na něj velmi dobrý výhled a taky planetu Zemi jsme viděli takovou, jaká opravdu je – tak malou, že jsem ji dokázal zakrýt svým palcem. To vás donutí chvíli o tom přemýšlet.

Jim Lovell (*1928)

  • Vystudoval University of Wisconsin-Madison a v roce 1952 námořní vojenskou akademii (United States Naval Academy) a sloužil jako pilot na řadě námořních i leteckých základen.
  • Vesmír navštívil celkem čtyřikrát. Poprvé na palubě Gemini 7. Později i na Gemini 12. Jeho kariéra poté pokračovala na Apollu 8, při kterém s posádkou jako první obletěl Měsíc.
  • Nejslavnějším letem byl Apollo 13, kde dělal kapitána. Na palubě s ním byli Fred Haise a John Swigert. Měl vystoupit na povrch Měsíce, kvůli explozi nádrže se stlačeným kyslíkem 14. dubna 1970 se ale musel předčasně vrátit na Zemi. O nehodě byl natočený i film se jménem Apollo 13.
  • Ve vesmíru strávil dohromady skoro 30 dní.
  • V květnu roku 1971 se stal Lovell ředitelem technických aplikací v Johnsonově kosmickém středisku. Vesmírný program opustil o rok později. Dále pracoval v telekomunikačním průmyslu a přednášel o Apollu 13.
  • Jeho matka Blanka byla českého původu, pocházela z Dolní Lukavice u Plzně.

A teď už je na Měsíci i oficiálně hora, která se jmenuje Mount Marylin. Při misi Apollo 8 jsem ji pojmenoval po své ženě a od roku 2017 je to oficiální název. Je to na přivrácené straně, takže se na mě manželka pořád dívá, a odteď už je to tedy navěky.

Dříve jste litoval, že se vám nikdy nepodařilo na Měsíci přistát, ale později jste to přehodnotil a už vás to nemrzí. Proč jste změnil názor?
Protože jsem si najednou uvědomil, že nehoda, kterou jsme měli s Apollem 13, byla asi ta nejlepší věc, která se NASA mohla přihodit. Šlo o pátý let k Měsíci, lidi už byli uspokojení a vesmírný program je přestával zajímat.

Krátce před výbuchem jsem vysílal živě z lunárního modulu, signál šel do řídicího střediska, který ho poskytoval třem televizím. Jenže žádná to nevysílala. Jedna dávala talkshow, druhá sitcom I Love Lucy a třetí baseballový zápas. Baseball byl důležitější než vesmírný program. Takže jsem si uvědomil, že na třetí přistání na Měsíci by se brzy zapomnělo, na rozdíl od toho výbuchu. A tak si myslím, že takhle to bylo ku prospěchu NASA.

Také jste byl záložní variantou za Neila Armstronga pro Apollo 11…
Ano, kdyby on nemohl letět, zaujal bych jeho místo. Doufal jsem, že by si mohl zlomit nohu. (usmívá se) To se nestalo, Neil přežil i to, když se musel při tréninku katapultovat.

Měl jste přichystanou i svou vlastní větu, kterou byste poslal do světa, kdybyste vstoupil na Měsíc jako první člověk v dějinách místo Neila Armstronga?
Já doufal, že kdyby nemohl letět, tak by přišel a pověděl mi, co chtěl říct nebo co po něm chtějí, aby řekl. A já bych si to napsal a udělal to (směje se).

Jaké vlastně byly vztahy mezi astronauty v programu Apollo? Převažovala kolegialita, nebo soutěživost?
Myslím, že každý z astronautů té doby chtěl být tím, kdo první vstoupí na povrch Měsíce. Ale vycházeli jsme spolu velmi dobře, nebyla tam žádná velká soutěživost. Jediný problém chudáka Neila byl v tom, že další člen jeho posádky Buzz Aldrin si myslel, že to on by měl být tím prvním, kdo sestoupí po žebříku dolů.

Když jsme totiž v programu Gemini trénovali práci mimo kosmickou loď, tak velitel zůstával na palubě a ven chodil pilot. Aldrin říkal, že tohle je stejný případ a že ven by měl jít pracovat on. Jenže když se podíváte na konstrukci lunárního modulu, tak velitel Neil byl vlevo, Aldrin vpravo a palubní otvor se otvíral směrem k Aldrinovi, takže mu bránil v postupu vpřed a Neil musel vystoupit první, pokud se měl Aldrin vůbec dostat ven. A tak se to celé seběhlo. (směje se)

Jim Lovell na fotografii roku 1969 | Foto: NASA Human Space Flight Gallery | Zdroj: Wikimedia Commons | CC0 Public domain

Takže to byla částečně technická věc, že první byl na Měsíci Armstrong?
Byla to technická záležitost. On mohl vystoupit, kdy chtěl. (smích)

Příběh vaší životní mise Apollo 13 lidi dobře znají, ať už z filmu, z knihy, nebo jinak. Co tu cestu ale vystihuje pro vás, jaký detail nebo jaká emoce ve vás zůstaly nejsilněji?
Když vzpomínám na Apollo 13, tak se mi vybaví spolupráce tří lidí. Tří lidí, kteří nejdřív nevěděli, co se pokazilo, a snažili se na to přijít. Pak jsem se podíval z okna a viděl jsem, jak uniká zbývající kyslík.

Nedalo se dělat nic jiného než se stáhnout do lunárního modulu, použít ho jako záchranný člun a pokusit se dostat domů. Na to ale lunární modul nebyl konstruovaný, protože neměl tepelný štít, na rozdíl od velitelského modulu, který jsme si tak museli i na zbytek cesty ponechat. Nakonec se nám ho díky uspořené energii podařilo znovu nahodit, abychom mohli bezpečně přistát. Byl to dobrý příklad spolupráce tří lidí ve vesmíru a lidí v řídicím středisku na Zemi.

Posádka Apolla 11 před startem (foto z července 1969) | Foto: NASA/Handout | Zdroj: Reuters

Vy jste na rozdíl od svých kolegů nikdy nenechal manželce dopis na rozloučenou pro případ, že byste se z vesmíru nevrátil. To jste měl takové sebevědomí, nebo jste si to nechtěl připouštět?
Češi návraty domů neřeší (směje se), takže jsem se s něčím takovým neobtěžoval. Moji dva kamarádi dopis na rozloučenou napsali. Já bych ale nikam neletěl, kdybych si myslel, že mám psát manželce dopis na rozloučenou. Ne, to jsem nedělal.

Místo toho jsem ale poslal své ženě vánoční dárek, to zase ti dva neudělali. S Apollem 8 nás vyslali kolem Měsíce o Vánocích 1968 a já jsem zařídil, aby k nám domů přijelo auto a manželka dostala dárek od muže na Měsíci.

Jak vaše poslední mise, tedy dramatický návrat s Apollem 13, změnila váš další život?
Asi tak, že když jsem přežil Apollo 13, tak už přežiju všechno. Už se ničeho nebojím. Co přijde, to přijde.

‚Malý krok pro člověka, obrovský skok pro lidstvo.‘ Jak vypadala mise k Měsíci? A co NASA chystá dnes?

Číst článek

O Apollu 13 jste napsal knihu a také jste si sám zahrál ve stejnojmenném filmu. Hlavní roli, tedy vás, kapitána Lovella, hrál nakonec Tom Hanks, ale původně jste prý chtěl Kevina Costnera. Pokud je to pravda, tak jak jste byl nakonec spokojený s Hanksem?
S Tomem Hanksem jsem velmi spokojený. Kevin Costner se mi ale podobal a byl zrovna ve stejném věku jako já, když jsem letěl v Apollu 13. Viděl jsem Tanec s vlky, a když se mě režisér Ron Howard zeptal, kdo by mě měl ve filmu ztvárnit, řekl jsem, že Kevin Costner. Jenže on zrovna natáčel Vodní svět. To byl podle mě hrozný film.

Tom Hanks vždycky chtěl hrát roli astronauta, a když se doslechl, že Howard má práva na to, aby podle knihy natočil film, požádal, abychom ho vzali v úvahu. Režisér Howard souhlasil, a tak se Hanks dostal k hlavní roli a odvedl velmi dobrou práci.

Dokonce prý strávil nějaký čas s vaší rodinou, je to tak?
Ano, pozval jsem ho k nám na víkend. Bydleli jsme tenkrát v Texasu v domě u vody. Probírali jsme spolu let Apolla 13. Vlastnil jsem tehdy malé letadlo, takže jsem s ním vyzvedl Hankse na letišti v Austinu, odkud to k nám bylo ještě půl hodiny letu. Naložil jsem ho a uvědomil jsem si, že jestli tenhle chlapík má hrát astronauta, tak bychom měli zjistit, jak mu to půjde. A tak jsem začal dělat manévry, jako když jsem býval zkušebním pilotem, abych viděl, jak reaguje. Vydržel to (směje se).

Česká stopa ve vesmíru

Vy jste z úcty k původu svých předků vzal do vesmíru českou vlajku. Nebylo to proti předpisům, když bylo tehdy Československo součástí konkurenčního a politicky nepřátelského tábora?
Ne, ne, nic takového. Myslel jsem, že to bude vhodné, a tak jsem ji pak věnoval svým příbuzným v Plzni. Česká vlajka byla ale součástí celého balíku, měli jsme s sebou vlajky většiny zemí.

50 let od přistání na Měsíci? ‚Největší podvod v dějinách,‘ tvrdí dodnes konspirátoři

Číst článek

Kdo o tom vlastně rozhodoval, která vlajka poletí do vesmíru?
Bylo to striktně na posádce. NASA spolupracovala s lidmi z řady zemí, od kterých jsme ty vlajky měli. Taky záleželo na hmotnosti, ale taková vlajka moc neváží a moje česká nebyla zase tak velká.

Spojené státy tehdy závodily se Sovětským svazem – jak moc jste pociťovali politizaci vašich vesmírných misí?
To ne, kdykoli se kosmonauti a astronauti potkali, bylo to velmi milé. Ani byste nepoznali, kdo je kdo, tedy až na ruský a americký přízvuk. Strávili jsme spolu dost času, byl jsem i na výročí letu Jurije Gagarina do vesmíru – letěli jsme do Moskvy a pak do Bajkonuru, tam jsem si prošel i všechna ruská letadla, co tam měli, a dobře jsem se bavil.

Vaše maminka Blanche, původně Blanka, se tady v Americe narodila českým přistěhovalcům. Jak moc ve vás pěstovala českou identitu a jak silně ji v sobě cítíte?
Byl jsem na své české dědictví po matce hrdý. Navštívil jsem i místo, odkud můj dědeček do Ameriky přišel. Česká armáda pro mě vypravila vrtulník, starosta toho městečka Dolní Lukavice přivedl školní děti, provedli mě po farmě, kde mí prarodiče vyrostli. Ta farma pořád fungovala!

Prohlédněte si fotografie z natáčení rozhovoru:

Potkal jsem se i s nejbližšími příbuznými, jeden z nich byl doktorem v Plzni. Pak jsme jeli do Prahy, setkali se s prezidentem Havlem a bylo velmi příjemné poznat víc české lidi a místo, odkud mí předci přišli.

Vaší mamince zemřel manžel – a vám tatínek – při autonehodě. Jediný syn se pak stane astronautem, a ještě se mu přihodí to, co vám s Apollem 13. Jak snášela tolik stresu?
Stresující to bylo. Ale v době letu Apolla 13 žila v pečovatelském domě, kde jí moc nechtěli pouštět televizi, a my jsme se snažili držet ji od toho problému dál. Zvládla to dobře a byla hrdá na to, co její syn dělá.

A co vám řekla, když jste jí oznámil, že budete astronautem a poletíte do vesmíru?
Myslím, že úplně nechápala, co všechno to přesně obnáší, protože předtím jsem byl zkušebním pilotem. Ale při mém prvním letu do kosmu s Gemini 7 bydlela na Floridě nedaleko vesmírného centra, kam tehdy přijela, a měla šanci ho poznat.

Vy jste se při cestě do Česka setkal i s českým kosmonautem Vladimírem Remkem, spolupracoval jste s Eugenem Cernanem a kromě něj a vás byl dalším českoamerickým astronautem John Blaha. Máte pro to nějaké vysvětlení, že se tolik lidí s českými kořeny dostalo do vesmíru?
Myslím, že je to asi součástí českého ducha, který rád prozkoumává, Češi jsou bystří, oddaní, soustředění na věc. Když jsem byl malý kluk, žádní astronauti neexistovali. Ale zajímal jsem se o německý raketový program za druhé světové války, i o naše americké vybavení. To bylo ještě dlouho předtím, než jsem se stal astronautem a než existoval vesmírný program.

Výročí přistání na Měsíci v Praze: model Apolla 11 na vlastní kůži, meteorit i ‚start‘ Žižkovské věže

Číst článek

Úspěšný návrat Apolla 13 po výbuchu a poruše byl založený kromě jiného i na vaší schopnosti improvizovat. Češi si právě tohle rádi připisují jako svou typickou dovednost. Napadla vás někdy tahle souvislost?
Improvizovat jsme museli celou cestu domů. Typickým příkladem bylo odstraňování jedovatého oxidu uhličitého, který jsme dýcháním produkovali. Lunární model byl určen pro dva lidi na dva dny a my jsme byli tři na čtyři dny. Kanystry k odstraňování oxidu uhličitého ve velitelském modulu byly čtvercové a my jsme je potřebovali napasovat do kulatého otvoru. To se nakonec s pomocí řídicího střediska perfektně podařilo.

Tehdy jsem o svém původu nepřemýšlel, ale tam dole to možná cítili a říkali si: „Ten teda umí smontovat věci, v tom je kus Čecha…“ (směje se)

Trumpův plán

Prezident Donald Trump nedávno zmínil, že Američané brzy přistanou na Marsu. Myslíte si to taky?
Stane se to, ale ještě to nějaký čas zabere, je potřeba překonat hodně překážek. Podle mě musíme nejprve zvládnout ještě mnoho přistání na Měsíci, abychom zlepšili architekturu a infrastrukturu a nakonec to využili při cestě na Mars. Já už se toho nedožiju. Bude to tak za dvacet, dvacet pět let. Ale já jsem nečekal ani to, že tak rychle přistaneme na Měsíci, takže se možná úplně pletu.

Proč na tom vlastně tak záleží, jestli a kdy lidé přistanou na Marsu?
Především proto, že Mars tu je a je možné na něj doletět. Sonda Curiosity tam přistála před dvěma roky a stále ho zkoumá. O povrchu Marsu toho teď víme víc, než věděl Neil Armstrong o povrchu Měsíce, když na něj vstoupil. Takže je to jako s vrcholem hory – vydáme se tam prostě proto, že existuje. Ale bude to technicky trochu náročnější, než si myslíte.

Jaký máte názor na budování amerických vesmírných sil a co se stane, pokud se vesmír takto militarizuje?
Myslíte ten vesmírný projekt prezidenta Trumpa? To je nejhorší věc, o které jsem kdy slyšel. Nevím, proč o něčem takovém vůbec uvažovat. My už máme NASA, máme armádu, námořnictvo a letectvo, které by mělo být schopné ujmout se i jakékoli militarizace vesmíru.

Letový manuál z vesmírné mise Apollo 11 by se mohl stát nejdražší vydraženou vytištěnou knihou

Číst článek

A už se to děje, třeba průzkumné družice neprovozuje NASA, ale armáda. S balistickými raketami nebo raketami Tomahawk taky nemá NASA nic společného, takže do určité míry už máme vesmírné síly a nevím, o čem to prezident mluví. Jestli to znamená dát dohromady další skupinu lidí, tak my už ty lidi máme.

Vy jste v minulosti prohlásil, že vesmírný program v 60. letech Američany spojil. Myslíte, že by to tahle země teď zase potřebovala, a má případně průzkum vesmíru stále ještě tento potenciál?
Nás spojilo Rusko. Tím, že jsme s ním soupeřili. Myslím, že nějaký zajímavý projekt jako let na Mars by nás spojit mohl. Nebude to nic, co se týká armády, protože mít ji, to není volba, ale nutnost. Armáda má lidi chránit, ne jim prospívat. Někdy na nás při snaze se sjednotit negativně působí mobilní telefony a technologie okamžité komunikace. Komunikujeme až moc, za starých časů to trvalo, dostat informace tam a zpátky.

Jak jste už zmínil, byl jste první člověk, kterému se podařilo schovat naši planetu za palec vlastní ruky. Jaký nadhled či moudrost vám tahle zkušenost dala, co se týče lidského života na Zemi?
Tehdy v Apollu 8, když jsem se díval z okna a všechno, co jsem kdy poznal, se vešlo za můj palec, tak jsem si pomyslel, jak se vyrovnám s tím, co vidím. Pak jsem si vzpomněl, jak se říká: „Doufám, že až umřu, tak půjdu do nebe.“

A najednou jsem si uvědomil, že do nebe jsem vstoupil, už když jsem se narodil. Protože jsem dorazil na planetu, která je tak akorát veliká, aby měla gravitaci, aby obsahovala vodu a atmosféru, co jsou tak zásadní pro život. Navíc ta planeta obíhá kolem hvězdy přesně ve správné vzdálenosti, aby tam nebylo příliš zima, příliš horko, a aby ta planeta uměla vstřebávat energii své hvězdy tak, že z toho může vzniknout a rozvinout se život.

Takže jsem si odpověděl, že ve skutečnosti Bůh stvořil scénu, na které lidstvo může hrát své představení. Jak ta hra dopadne, to je na nás.

Jan Kaliba Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme