Ukládání oxidu uhličitého do země? Na Islandu začalo fungovat největší zařízení na likvidaci uhlíku

Ve světě přibývá firem, které vyvíjejí technologie na zadržování oxidu uhličitého z atmosféry a jeho skladování. Největší zařízení svého druhu tento měsíc začalo fungovat na Islandu. Ve snaze chránit klima plánují ročně odfiltrovat tisíce tun oxidu uhličitého přímo z okolního vzduchu a natrvalo je uložit v podzemí.

Reykjavík Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Největší zařízení na zachycování oxidu uhličitého tento měsíc začalo fungovat na Islandu | Foto: Cover Images | Zdroj: Reuters

Vzhledem k postupující změně klimatu a globálním emisím skleníkových plynů je čím dál jasnější, že na cestě ke klimatické neutralitě nebude jen stačit snižovat emise, ale také uhlík ve velkém zachycovat a odčerpávat z atmosféry. To lze dělat vedle přírodních postupů i pomocí různých technologií. Příkladem jedné z nich je zařízení Orca tento měsíc spuštěné na Islandu.

Nová klimatická politika EU je strašně ambiciózní, Česku hrozí relativní zchudnutí, varuje Dlouhý

Číst článek

„Je to největší zařízení na přímě zadržování a ukládání uhlíku na světě. Každá molekula oxidu uhličitého, kterou odebere z atmosféry a trvale uloží v podzemním úložišti, nebude přispívat ke globálnímu oteplování,“ uvedl jeden z tvůrců tohoto zařízení švýcarský inženýr Christoph Gebald ze společnosti Climeworks na konferenci Direct Air Capture summit věnované novým technologiím na pohlcování uhlíku.

Podobných zařízení odčerpávajících skleníkový plyn přímo ze vzduchu je v současnosti podle Mezinárodní energetické agentury po světě asi patnáct a dohromady ročně zadrží zhruba 10 tisíc tun CO2. Lidstvo ovšem ročně vypustí emise v řádu několik desítek miliard tun.

„Máme kapacitu zachytit čtyři tisíce tun oxidu uhličitého ročně. Plyn předáváme našim partnerům ze společnosti Carbfix, kteří ho vstříknou do podzemí. Tam se CO2 naváže na čedič a doslova se promění v kámen. To se stane za pouhé dva roky. Takže jde skutečně o nejbezpečnější a nejtrvalejší metodu, jak odstraňovat CO2 z atmosféry, která je nyní na trhu,“ vysvětlil druhý zakladatel Climeworks Jan Wurzbacher v rozhovoru pro agenturu Reuters.

Specifika Islandu

Nové zařízení se skládá z několika stěn složených z kolektorů s ventilátory, které nasávají okolní vzduch a ve filtrech zachytávající oxid uhličitý. Kolektor se pak uzavře a s využitím geotermální energie ohřeje vnitřní prostor na 100 stupňů. CO2 se uvolní z filtru a posléze je uložen hluboko pod zem.

Podle Víta Hladíka z České geologické služby, který se problematice zachytávání a ukládání CO2 věnuje řadu let, je technologie využitá na Islandu specifická mimo jiné díky tomu, že uhlík ukládají do čediče neboli bazaltu.

„To je technologie, pro kterou má Island naprosto úžasné podmínky. Leží na Středoatlantickém hřbetu, kde je bazaltů velká spousta. To jsou porézní horniny, které obsahují hodně reaktivních minerálů. Dochází tam k chemickým reakcím mezi uhlíkem a minerály. Tím pádem je zadržení CO2 v podstatě nevratné,“ tvrdí. Podle něj tak není třeba dané úložiště nijak zvlášť hlídat. Zadržený uhlík už v tomto případě nemůže uniknout.

Desátá výzva pro příští českou vládu: jak se kandidující hnutí a strany staví ke klimatické změně?

Číst článek

„Je potřeba říct, že oxid uhličitý se v tomto případě musí rozpustit ve vodě a k tomu ukládání je proto zapotřebí velké množství vody. O tu tam samozřejmě nemají nouzi, protože používají odpadní vodu z geotermální elektrárny. Konstelace pro takový projekt je tam proto naprosto skvělá,“ podotýká Hladík.

Vysoké náklady

Množství skleníkového plynu, který zařízení dokáže zadržet je ovšem stále relativně malé. Jde o 4000 tisíce tun CO2 ročně což jsou roční emise zhruba 790 automobilů. Limitující také může být i vysoká cena. Náklady na uložení jedné tuny CO2 přesahují částku 600 dolarů (v přepočtu více než 13 tisíc korun).

Několik velkých mezinárodních společností už ovšem firmě Climeworks platí za ukládání uhlíku pod zem a kompenzují tak část své uhlíkové stopy. Podle Hladíka je jasné, že projekty začínají v malém měřítku. Důležité je, jestli budou schopné zvyšovat kapacitu a snižovat náklady.

„Ta technologie bude mít význam zejména v budoucnosti, když se budeme snažit dosáhnout klimatické neutrality. Obecně budou tyto technologie zapotřebí jako jakýsi offset, který bude kompenzovat emise skleníkových plynů, které nebude možné odstranit. A takové emise tady budou i v roce 2050. Ale abychom je mohli v budoucnu využít, tak musíme dělat postupné kroky, které jednou umožní nasazení těchto technologií ve velkém měřítku“

Vít Hladík (Česká geologická služba)

Společnost Climeworks otevřela své první zařízení ve Švýcarsku před několika lety a projektu Orca na Islandu předcházel menší testovací projekt. Tvůrci teď chtějí na Islandu nejpozději do tří let kapacitu zdesetinásobit. Že s využitím podobných technologií počítá do budoucna i Česká republika potvrzuje Pavel Zámyslický, který vede odbor energetiky a ochrany klimatu na Ministerstvu životního prostředí.

„Ze zhruba 120 milionů tun CO2 ekvivalentu ročně bychom se po roce 2050 měli dostat na nějakých 20 milionů tun, které by byly vykompenzovány ukládáním CO2 a částečně technicky přes technologie CCS a CCU. Mělo by se jednat zejména o emise ze zemědělství nebo procesní emise z průmyslové výroby. Jde o emise, které v podstatě nejde odbourat. Nejsou výsledkem spalování, ale chemických procesů. Vyplatí se je zachytit a tím dosáhnout neutrality,“ vysvětluje Zámyslický.

Geologové teď zkoumají možnost vytvoření úložišť CO2 po celém světě. Vít Hladík upozorňuje, že oxid uhličitý není třeba ukládat pouze do čediče a jistý omezený potenciál pro geologické ukládání je i v Česku.

V Norsku začaly volby do parlamentu. Jedním z témat je klimatická změna a konec těžby ropy

Číst článek

„Konzervativní odhad naší kapacity je kolem osmi set milionů tun. Ale je třeba říct, že většina toho potenciálu je v takzvaných hlubokých slaných akviferech. To jsou struktury, které jsou podobné ložiskům ropy a zemního plynu s tím rozdílem, že se tam nevyskytují. Zásadním problémem je, že znalost geologie je u těchto akviferů poměrně omezená. Nebyl důvod je příliš zkoumat, protože tam nejsou žádné zdroje surovin. Takže aby se tento potenciál, který je teď na teoretické úrovni, potvrdil, bude to vyžadovat investice do dodatečného průzkumu,“ podotýká Hladík s tím, že vhodné porézní a rozpukané horniny se nacházejí zejména na Moravě ale také v Čechách v takzvaném středočeském permokarbonu.

Dlouhá historie

Vhánění oxidu uhličitého do podzemí přitom má poměrně dlouhou historii. Technologii začal využívat v 70. letech minulého století ropný průmysl, který CO2 injektuje do nalezišť s cílem intenzifikovat těžbu ropy. K tomuto účelu ho těžaři dodnes využívají.

Šéfka komise ve výročním projevu mluvila o klimatu a společné obraně. Připomněla i Václava Havla

Číst článek

Z pohledu ochrany klimatu ovšem nedává smysl zadržený CO2 použít k získání dalších fosilních paliv, při jejichž spalování se do atmosféry uvolňují skleníkové plyny.

Do budoucna připadá v úvahu například využití CO2 při výrobě syntetických paliv, plastů a různých látek nebo jeho permanentní ukládání pod zemí. Technologie na zachycování a zadržování CO2 i podle nové hodnotící zprávy Mezivládního panelu pro změnu klimatu můžou v budoucnu sehrát významnou roli spolu s využitím přírodních procesů právě při kompenzaci zbytkových emisí, které už se nepodaří jinak eliminovat.

Prioritou je ovšem emise rychle snížit, co to jen půjde. Teoreticky by pak jednou šlo dosáhnout i toho, že lidé budou z atmosféry v celkové bilanci oxid uhličitý odstraňovat, což by mohlo zvrátit nárůst teploty, ale některé změny jsou už teď nezvratné:

„Pokud by se podařilo dosáhnout globálních záporných čistých emisí CO2 a udržet je, globální růst povrchové teploty způsobený CO2 by se postupně zvrátil, ale ostatní změny klimatu by pokračovaly v současném trendu po desetiletí až tisíciletí (vysoká spolehlivost). Například by trvalo několik století až tisíciletí, než by globální průměrná hladina moří začala klesat a to i při velkých čistých záporných emisích CO2,“ upozorňují autoři shrnutí první části zprávy AR6 IPCC, která vyšla letos v srpnu.

Štěpán Sedláček Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme