Chtěl bych to prožít znovu, říká při prohlídce fotbalového muzea v Sao Paulu Masopust
Prohlídka muzea může být nuda. Ale ne pokud jde o muzeum fotbalu v Brazílii. A zvlášť když se v něm procházíte po boku vicemistrů světa. Pětice stříbrných medailistů z Chile z roku 1962 v čele s Josefem Masopustem se na exkurzi vydala během svého vzpomínkového pobytu v Sao Paulu.
Na vstup do muzea fotbalu na stadionu Corinthians se stojí fronty. Vstupné je 6 realů, tedy asi 60 českých korun. Československá delegace má naštěstí vstup přednostní.
Naší skupinky se v muzeu ujímá, jako průvodce, mladík Marcelo. Vcházíme přímo pod tribunu nejstaršího stadionu ve městě. Pacaembu je zároveň jednou z mála chráněných památek v Sao Paulu, městě architektonicky jinak nevkusném.
Marcelo vypráví o zmačkaném papíru nebo hlavičkách od panenek. S tím vším se v chudinských čtvrtích Brazílie hraje fotbal a povrchy jsou také nejrůznější. Vzpomínky na fotbalové začátky to vyvolává i v Josefu Masopustovi.
„Nejtypičtější míč, s kterým se kdysi hrávalo, byl hadrák. Pak už byly normální míče, sice se šněrováním, ale už to bylo kulatý a nafouklý. Co se týče terénů, tak jsme hráli na silnici, trávníku, louce. Na hřištích něco podobného trávě neexistovalo, byl tam písek nebo hlína nebo drnoviště,“ říká jednaosmdesátiletý Masopust a žertuje o tom, že mu o historii kopané vypráví brazilský chlapec, který v době jeho slávy ještě zdaleka nebyl na světě.
Na prohlídce muzea fotbalu v Sao Paulu se s českými a slovenskými fotbalisty vydal i reportér Jan Kaliba
Totéž platí u obránce Jiřího Tichého. Toho zaujalo video o brazilském útočném mágovi Garrinchovi. „I když se vědělo, co dělá za kličku, tak vždycky došlo k překvapení. Bránil se hodně nepříjemně,“ vzpomíná Tichý.
Po eskalátorech přijíždíme k sekdci emocí. Je přímo pod tribunou, takže kolem nás jsou k vidění trámy a základy stadionu nejpopulárnějšího místního klubu.
„Tady například máte, jak se vyvíjela technologie fotbalového míče,“ role překladatele z portugalštiny se ujal český konzul v Sao Paulu Pavel Procházka. A tahle část výstavy hodně zajímá útočníka Václava Maška.
Který z těch míčů se nejvíce blíží tomu, s kterými jste hráli v roce 1962?
Tento černobílý.
Takže už to nebyla taková prehistorie jako s tím šněrováním?
Pamatuji šněrování jako žák a dorostenec.
To jste si asi musel dávat pozor na čelo …
Na čelo, tam to bolelo, ale nikdy jsem neměl nějak rozbitou hlavu. Na čele zůstávaly takové pruhy, jako kdyby vás někdo švihnul bičem.
Takže když jste přišel domu, tak se divili, kde jste se popral?
Věděli, že hraju fotbal, takže se moc nedivili. Spíš mi říkali, abych se naučil hlavičkovat. Muselo se stranami a ne čelem. To s těmi novými míči, to už je nádhera.
Litujete, že jste si s nimi nezahrál?
Trošku ano. Když jsem teď byl na finále českého poháru Sparta-Olomouc v Plzni, tak jsem měl možnost si ten nový míč osahat, poklepat a říkal jsem si, Bože, to tak trefit.
Uzavírá minirozhovor Václav Mašek. Nejvíce se ale pětice vicemistrů světa pochopitelně těší do místnosti, kde běží videosmyčka z „jejich" stříbrného šampionátu v roce 1962.
„Tohle už je finální zápas, to už je s námi. Poznávám se tam, poznávám,“ říká Jiří Tichý a Josef Masopust také zavzpomíná: „Kdyby Vilda Schrojf zachytal tak, jako vždycky, tak jsme nemohli prohrát. Samo sebou mě to mrzí dodnes.“ Ale i tak zažívá nejlepší český fotbalista 20. století při procházce dějinami fotbalu, které pomáhal vytvářet, krásné pocity. „Kdybych to mohl prožít znovu, hned bych do toho šel,“ dodal Josef Masopust.
