Generální stávka 65 let poté. Lidé v Praze vzpomenou na oběti komunismu
Před 65 lety, přesně 24. února 1948, ochromila Československo generální stávka. Stala se jedním z hlavních nástrojů komunistické strany k převzetí moci v zemi. Taktika nátlaku, zastrašování a ozbrojování lidových milicí komunistům nakonec vyšla a svůj puč dovršili 25. února. Málokdo ale tušil, jaké hrůzy přinesou nejbližší měsíce a roky. V Praze dnes lidé vzpomenou na oběti komunistického teroru.
25. února podlehl prezident Edvard Beneš nátlaku komunistů a přijal demise demokratických ministrů. Současně podepsal návrh nové vlády Klementa Gottwalda, kde měli většinu komunisté.
Proti revolučnímu puči protestovali studenti. Jejich průvod na Pražský hrad ale brutálně potlačili příslušníci SNB.
„Jediná naše zbraň byla vlajka a holé ruce, tak jsme zpívali hymnu. Začali jsme se s policií přetahovat. Oni se několikrát při hymně postavili do pozoru, my jsme je trochu zatlačili, oni nás po hymně zase natlačili nazpátek. Nakonec veliteli policie došla trpělivost, tak dal pokyn, aby nás mlátili. Zfanatizovaná police nás začala pažbami mlátit, teklo dost krve,“ popisuje zásah Zdeněk Boháč.
Stejně jako policie byly zfanatizovány i miliony obyčejných lidí, kteří oslavovali vítězství dělnické třídy. Předseda vlády Klement Gottwald je potřeboval získat na svoji stranu a neštítil se ani vědomých lží:
„Vlastnictví půdy bude rolníkům ústavně zaručeno. My prostě chceme, aby vám již nikdo nikdy nemohl lhát o tom, že se u nás budou dělat kolchozy.“ Realita nejbližších let byla ale přesně opačná.
K nastolení totalitního režimu potřebovali komunisté změnit ústavu, a to se jim podařilo v květnu 1948. Ústava zaručovala komunistické straně vedoucí úlohu v zemi. To v praxi znamenalo, že KSČ měla větší moc, než vláda a parlament.
„Nová ústava dbá, aby zásada, že všechna moc pochází z lidu, nezůstala jen okrasnou a prázdnou frází, nýbrž aby se stala živou skutečností. Zaručuje lidu reálnou moc a ne nějaké šidítko,“ prohlásil Gottwald. Tuto ústavu odmítl prezident Edvard Beneš podepsat a abdikoval.
Dnes víme, že komunisti potřebovali převzít moc před plánovanými červnovými volbami, ve kterých by pravděpodobně moc neuspěli. Díky únorovému puči a změně ústavy ale volby proběhly zcela v jejich režii a lidé prakticky neměli možnost volit demokratické strany.
Únorovým pučem odstartovala léta kruté komunistické totality. Likvidace soukromého vlastnictví, kolektivizace zemědělství, perzekuce intelektuálů a politické procesy. V nich bylo nespravedlivě odsouzeno na 230 tisíc lidí.
V Praze vzpomenou na oběti represí
Na oběti komunistického režimu dnes budou vzpomínat lidé v Praze na Újezdě. U pomníku obětem komunistického režimu sochaře Olbrama Zoubka můžete večer potkat třeba textaře a spisovatele Michala Horáčka nebo ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů Daniela Hermana.
Samozřejmě přijde také organizátor akce, historik Jan Cieslar. Podle něj snaha nahlížet na komunistickou éru kriticky narůstá, i když prý lze vysledovat i určitou apatii.
Hostem Ranního interview na Radiožurnálu byl historik a organizátor vzpomínkové akce na pražském Újezdě Jan Cieslar
Politické procesy začaly krátce po únoru 1948 - třeba už v květnu státní policie zatkla generála Heliodora Píku. Cieslar si myslí, že represe a čistky komunisté připravovali delší dobu:
„Dá se to předpokládat. Již před únorem 1948 docházelo k různým provokacím. Známé jsou ty takzvané ‚balíčkové bomby‘.“
Pokračuje už jen v číslech: „Hovoří se o přibližně 250 popravených, nicméně rozsudků bylo skoro 206 tisíc. Dalších několik tisíc lidí zemřelo ve věznicích, řada z nich zahynula na hranicích při pokusu emigrovat.“
Střízlivé odhady podle Cieslara mluví o celkem 8 tisících smrtelných obětí komunismu. „A za těchto 8 tisíc obětí my dnes večer budeme zapalovat svíčky,“ uzavírá.